3.7.2022 | Svátek má Radomír


POLEMIKA: Švédsko není na cestě do multikulti pekla

14.3.2015

Článek pana Plevy Socialistické multikulti peklo (tři části1) mne zaujal. Rádjsem si přečetl si o Švédsku komentáře od osoby, která zde žije stejně dlouhou dobu jako já, naše osudy jsou velmi podobné, pobyt v uprchlickém táboře a studia na půjčku. Náš názor na práci v soukromém podniku přesně stejný. Navíc vše z pohledu nemilostného kritika, kterému se protiví politická korektnost. Zajímavé čtení. Ne ve všem se však s panem Plevou shodneme.

Já jsem ve svém minulém článku citoval jen pozitivní informace o Švédsku jako reakci na články mých českých oponentů, které byly plné bludů. To byla samozřejmě velká slabost mého článku. Pan Pleva má ve své nemilosrdné kritice pravdu.

Integrační politika té minulé vlády nebyla vydařená. Vláda tuto otázku podcenila. Pravděpodobně se domnívala, že snížením daní a vytvořenim mnoha nových pracovních příležitostí se tato otázka vyřeší přirozenou cestou. Nejlepší formou integrace přistěhovalců a uprchlíků je nabídnout jim co nejrychlejí práci. Tak fungovala integrace všech přistěhovalců do USA. Zdejší vláda měla smůlu. Finanční krize 2008 na několik roků ekonomický vývoj přibrzdila.

Aliance pravicových stran před volbami 2006 kritizovala tehdejší sociálně demokratickou vládu, že se ve Švédsku vytvořilo ca 98 segregovaných sidlišť, kde žijí převážně přistěhovalci, kde nezaměstnanost a s tím související zločinost je vyšší než v odpovídajících čistě švédských sídlištích. Také školy tam, až na malé výjimky, jsou horší. Vysvětlením je, že tam žijí děti mnoha národností, leč ne mnoho dětí je švédských. Švédsky se tyto oblasti nazývaji „utanförskapsområde“, anglicky „social exclusion area“.Já jsem se o jednom takovém sídlišti Husby zmiňoval v mém minulém článku.

Alianční strany v roce 2006 volby vyhrály. Po osmi letech, když se opět přiblížily volby, se ukázalo, že těchto sídlíšť přibylo. Zodpovědní ministři, se v panice pokoušeli zfalšovat podklady a své neúspěchy zakrýt. Tehdy se jim dostalo pomoci od švédských sdělovacích prostředků, televize, radia a tisku.

Mezitím se totiž objevil nový silný kritik švédské integrační politiky, rychle rostoucí strana Švédských demokratů. Zmínil jsem se o této straně dosti rozsáhle v mém minulém článku a nebudu se opakovat. Její nacistická minulost pro ni bude ještě dlouhou dobu handikapem, jakkoliv se od ní dnes snaží očistit. Pro žurnalisty je samozřejmě tato minulost úplnou provokací. Pan Pleva má pravdu, že většina novinářu je víceméně levicového nebo liberálního přesvědčení (to však neplatí jen pro Švédsko). Ve Švédsku se to projevilo tak, že se velice opatrně hovořilo o všem, co by mohlo nahrávat argumentům této strany, jinými slovy se neobjektivně komentovaly problémy imigrace a integrace a někdy se až lhalo.

Tato krátkozraká a politika se úplně minula svým cílem a Švédští demokraté dosáhli v minulých volbách svého největšího úspěchu. To má naštěstí za následek, že politika veřejných sdělovacích prostředků se dnes úplně změnila a je mnohem objektivnější.

Mnoho dalších kritických pohledů pana Plevy na Švédsko je naprosto správných

Pan Pleva má úplnou pravdu, když píše o špatné úrovni švédského školství. V PISA průzkumech se Švédsko ocitlo na jednom z posledních míst (společně s Izraelem a Slovenskem). Švédské školství si zažilo příliš mnoho politicky zabarvených reforem, které mu neprospěly. Vše ale není jen černé. Školy, které navštěvovaly mé děti zde ve Stockholmu, byly velmi dobré, zvláště pak soukromá škola, kterou navštěvovala moje nejmladší dcera, když bylo soukromé školství povolené.

Popis „justiční vraždy“ Tomase Quicka je také zcela správný. Psychopatický pacient byl odsouzen za pět vražd na základě vlastních přiznání a velmi slabých indicií. Avšak byl později ze všech těchto vražd opět osvobozen pro nedostatek důkazů. Quick seděl před odsouzením, po odsouzení a dnes je v psychiatrické léčebně. Jeho situace se příliš nezměnila. Je to ale absurdní případ, který by se neměl stát v právním státě. Uplatňování zákonů neodpovídá vždy zdravému rozumu a přirozenému lidskému citu spravedlnost. V této souvislosti si vzpomínám na články Otty Ulče o podobných absurdních soudních rozhodnutí v USA. Otto Ulč však nebyl tak rychlý v odsudku celého amerického právního systému. Sám nemám se švédskou justicí žádné zkušenosti, ale podle zpráv od mých přátel a známých má švédské soudnictví velkou důvěru veřejnosti.

Ano, pan Pleva má v mnoha bodech své kritiky Švédska úplnou pravdu. Avšak není nebe bez mráčku

Nemá úplnou pravdu v názoru, že lidé s otevřenými sympatiemi ke státu Israel nemají šanci nalézt zaměstnání ve státních službách či žurnalistice. Nevím, odkud má tyto informace. Jsem nucen mu doporučit čtení největšího švédského deníku Dagens Nyheter. Šefredaktorem těchto novin je mladý nadaný žurnalista Peter Wolodarski. V každoročních průzkumech o tom, kdo má na veřejné mínění ve Švédsku největší vliv, se Peter umisťuje mezi prvními desíti, před dvěma lety byl dvojka. Jeho nedělní úvodníky jsou dnes již legendární. České čtenáře musím informovat, že otec Petra, Alexander Wolodarski, se narodil někde na Sibiři v sovětském gulagu, když byl v roce 1969 vyháněn z Polska - protože je žid, byl mu na hranicích odebrán jeho pas. Odjížděl do zahraničí bez státní příslušnosti a bez identity. Nevím, jestli se Peter Wolodarski s tímto kádrovým profilem dá zařadit mezi PK-levičáky.

Někdy jde ve své kritice Jaro Pleva až příliš daleko. Ne, ve Švédsku není žádných 50 „no go zones, kde policie nemá šanci zjednat pořádek“. Znám docela dobře Stockholm a tady žádná taková zona není. Pan Pleva píše, že „Švédsko daruje teroristům z Hammasu miliardu korun, aby měli na rakety na Izrael“. Ne Švédsko, to Norsko a EU, tedy i Česká republika, posílaji velkou finanční podporu palestinské administrativě na Západním břehu. Tato hladová organizace spotřebuje každou korunu, která se jí dostane. Na Hammas nic nezbude.

Ve dvou otázkách se s panem Plevou naprosto neshodneme.

Popis muslimů ve Švédsku mne značně překvapuje. „Absolutní většina přistěhovalců jsou muslimové, kteří utíkají před nenávistí svých spolubratrů. Všichni mají společné, že přesto, že utekli před islámem a jeho vyznavači, nesou si tuto nenávistnou ideologii s sebou do nové země. První, co muslimové potřebují, je postavit si mešity, aby tam mohli poslouchat štvavá kázání imáma. Není dnes pochyby, že nenávist, nesnášenlivost a hegemonie jsou ovocem islámské ideologie, která k tomu veřejně vyzývá. Za všechnu dobrotu se odměňují znásilňováním, zlodějstvím, obchodem s drogami a nenávistí.“ Silná slova. Táži se, jestli pan Pleva někdy nějakého muslima potkal. Píše, že bydli v srdci švédské divoké přírody. Mám odojem, že tam asi mnoho muslimů nežije. Své informace o muslimech asi získáva z internetu, „jediného kanálu pro svobodné vyjadřování“.

Ne, muslimové jsou tu přirozenou součástí švedské společnosti, stejně jako v Londýně, Berlíně, v Paříži či Lyonu, snad s tím rozdílem, že muslimů je ve Švédsku o něco méně než v těchto zemích. (Až donedávna byla větší část přistěhovalců, z Blízkého východu do Švédska, křesťanští arabové). Nějaká přesná čísla o podílu muslimů mezi přistěhovalci nejsou, protože imigrační úřady registrují přistěhovalce podle národností. Registrace neboženské příslušnosti je od čtyřicátých let ve Švédsku zakázaná. Z celkového množství 1 600 000 přistěhovalců se odhaduje, že 400 000 – 450 000 má „původ v zemích s muslimskou kulturou“. Naprostá většina přistěhovalců z těchto zemí je úplně sekularizovaná (to platí zvláště pro největší muslimskou skupinu, Bosňáky). Počet muslímů, kteří „praktikují“ své náboženství, se odhaduje na 30 000 - 100 000 (záleží asi na tom, jestli se počítají do tohoto čísla také všichni muslimové, kteří navštěvuji mešitu jen při oslavách Eid al-fitr (zakončení Ramadanu). Samozřejmě je skupina muslimů, pro které je náboženství důležité, relativně velká a mešit se tu staví více než kostelů.

Má dnešní přistěhovalectví jen mnoho záporů a žádné klady? Největší uplatnění nalézají přistěhovalci a muslimové ve zdravotnictví. Odhaduje se, že 30 % lékařů jsou přistěhovalci, více jak polovina jich nepochází z Evropy. Ještě vyšší je procento přistěhovalců mezi zubaři. Jaro Pleva si stěžuje na to, že úroveň zdravotnictví ve Švédsku se v posledních letech zhoršila. Mám opačnou zkušenost. Od té doby, kdy vláda povolila ve Švédsku soukromé zdravotnictví (placené ze společných peněz), vyrostl hlavně ve větších městech celý systém soukromých klinik, které se specializují jen na některé, leč velmi časté neduhy. Ve svých přesně ohraničených specializacích dosahují vysoké profesionality a produktivity. Nekonečné fronty pacientů, kteří čekali na operaci kyčlí, kolen a řešení podobných problémů souvisejících se stářim, diky těmto klinikám zmizely. Moje manželka prošla dvěma takovými operacemi. V obou případech byli ti kvalifikovaní chirurgové z Íránu. Co se týče geriatrické péče, zde převládají přistěhovalci na všech úrovních

Já se denně setkávám s muslimy ve svém zaměstnání a o našem úspěšném mostařském oddělení jsem se zmínil minule. Protože švédská ekonomika výborně funguje a hodně se staví, setkávám se s muslimy často na stavbách. Stavební firmy volají po schopných inženýrech a tito „noví Švédové“ zde mají šanci. Většinou se jedná o osoby, které sem přišly jako malé děti a získaly své vzdělání až zde ve Švédsku. Mně velice vyhovuje jejich „orientální úcta“ ke stáří a šedinám, která asi patří k jejich kultuře. V každodením životě je ale naprosto nezajímavé, jestli někdo pochází ze země s muslimskou kulturou nebo z Chile. Asi stejně důležité jako skutečnost, jestli je někdo v Čechach katolík nebo protestant.

Pan Pleva má úplnou pravdu, když tvrdí, že muslimové se dopouštějí mnohem více zločinů než průmění Švédové. Je všeobecně známé, že zločinci se nejvíce rekrutují z té nejslabší a nejchudší části společnosti. Proto převážná většina vězňů v amerických věznicích jsou černoši a Mexikánci, v českých věznicích jsou to asi Romové. Ve švédských věznicích pak různé skupiny pristěhovalců a jistě také muslimové. Nemám žádná čísla o zločinosti muslimů. O nejakém exponenciálním růstu zločinosti se nedá mluvit. Dle informací z tisku vím, že jestli dříve trápila Švédsko mafie z Balkánu, Srbové a Kosované, tak dnes jsou to mafie z baltických republik (napojené na Rusko) a také arabská mafie ze Södertälje, což jsou ale křesťanští Arabové, kterých je ve Švédsku asi stále více než muslimských Arabů.

Velkým problémem jsou skupiny přistěhovalců, které se nechtějí integrovat. Do jisté míry je to důsledek nevydařené integrační politiky minulé vlády. Já jsem optimista, že nová vláda bude mít volné ruce prosadit novou, lepší politiku. O něco níže v tomto textu připomínám, že podobnou situaci jsme ve Švédsku zažili již před 20 léty a také se vyřešila.

Terorizmus a IS: Není toto dostatečným důvodem okamžitě zastavit další přistěhovalectví z muslimských zemí do Evropy a do Švédska? IS je samozřejmě úplně nový fenomén, s kterým si dnes nikdo dost dobře neví rady. Nedávno zveřejnila švédská televize interwiev s mladým muslimem narozeným ve Švédsku, který se již zúčastnil bojů v Sýrii a teď se do Švédska vrátil, aby si zde nechal ošetřit svá zranění. Po uzdravení má opět v plánu vrátit se do Sýrie, kde by chtěl zemřít jako muslimský mučedník. Šokující reportáž, která vyvolává řadu nových otázek. Jedním z překvapení je, že tento mladík válčí v Sýrii zcela legálně, žádný švédský zákon mu to nezakazuje. Ne, že by tento mladík nějaký zákon mínil sledovat, ale zabránilo by se mu nechat si zde ošetřovat svá zranění. Prý se nějaký takový zákon připravuje, ale zatím není. Ve Švédsku to není tak jednoduché. Když v roce 1939 napadl Stalin malé Finsko, neodvážilo se Švédsko postavit otevřeně na stranu Finska. Posílalo zbraně a munici a tisíce dobrovolníků odešly bojovat. Ta asi stovka, která tam zahynula, jsou dnes největší švédští hrdinové. Mimo asi 130 „nových Švédů“, kteří bojují za IS, bojuje několik desítek Švédů na Ukraině, v praporu Azov, který bráni Mariupol, a jistý počet kurdských dobrovolníků se připojilo k Pešmerga armádě. Zajímavé na tom islamistickém bojovníkovi, s kterým hovořila švédská televize, bylo, že se jednalo o muslima až druhé generace, kterému se nepodařilo si nalézt místo ve společnosti, což platilo i o teroristech v Paříži i Kodani. Po krátkém tápání mezi zločinem a životem mimo společnost nakonec nalezli spasení v této extrémní islámské ideologii. Takových poblázněných jedinců je ve světě mnoho, viz Anders Breivik nebo Mijailo Mijailovič, který nám v roce 2003 zavraždil naši ministryni zahraničí Annu Lindh. V IS ale najednou naleznou spásnou ideologii, která z nich náhle učiní oslavované hrdiny.

Zdá se mi, že jedinou efektivní obranou proti IS je poslední výzva prezidenta Obamy, že teď se musí vedoucí muslimští představitelé spojit a mnohem výraznějí vysvětlovat muslimskému světu, co je ten pravý islám. Jedním nesporným faktem je, že brutální vraždy těchto fanatiků postihují téměř výhradně muslimy a také příslušníky menšin. Příslušníci těchto menšin dnes zoufale hledají místo, kde by mohli přežít. Na Blízkém východě už pro ně není místo. V Sýrii navíc tuto situci vyhrocuje občanská válka, kde Assad bombarduje civilní obyvatelstvo letecky.

Mají se těmto chudákům, kteří chtějí jen někde přežít, zavřít dveře? Já považuji Lukášovo evangelium o milosrdném Samaritanovi za jednu z vedoucích myšlenek křesťanské etiky. Na muslimy se toto milosrdenství nevztahuje?

Asi se teď budu opakovat. Již v minulém článku jsem se zmínil o podobném případu, kdy celý Balkán hořel a spousty uprchlíků se valily do severní Evropy a do Švédska. Také tenkrát se objevilo mnoho hlasů, že muslimy zde nechceme, že takové množství muslimů, jaké tenkrát mířilo do Švédska, ovlivní negativně celou švédskou společnost. Švédská ekonomická situace byla tehdy horší než dnes a důležitým argumentem byla obava, že Švédsko tento ekonomický nápor neunese. Také tenkrát se objevila úplně nová politická strana, ktera měla na programu jen jeden bod: Okamžitý stop pro všechny přistěhovalce.

Já jsem docela hrdý na to, že žiji v zemi, kde vláda nedbala na tyto hlasy, přijala rizika a z principu přirozené mezilidské solidarity otevřela pro uprchíky dveře. V roce 1992 sem přišlo 84 000 uprchlíků, tedy více než vloni ze Sýrie. Švédsko nebylo na tento nával vůbec připravené a zmatek na stanicích, kde se uprchlíci přijímali, byl nepopsatelný. Švédsko ale tuto invazi přežilo a nevšiml jsem si, že by se nějak změnilo. V každém případě dnes asi málokdo pochybuje o tom, že rozhodnutí otevřít dveře těm, kdo byli opravdu ohroženi, bylo správné. Jistě si vzpomínáte, že jen ve Srebrenici zavraždili křesťanští Srbové 7000 muslimů jen a jen proto, že to byli muslimové.

Švédsko přežije i tuto současnou invazi všech těch chudáků ze Sýrie. Předevčírem jsem navštívíl výstavu fotografií ze Sýrie. Dva švédští fotografové se tam odvážili vydat. Fotografovali hlavně situaci civilního obyvatelstva. Mimo jiné konstatovali, že větší část ze 40 000 lékařů a zdravotníků už Sýrii dávno opustila (asi odjeli do Švédska). Zdravotnictví v těch válkou postižených oblastech již neexistuje. Fotografii zakrvácených dětí, které dostávají primitivní prvni pomoc na chodníku rozbombardovaného Allepa, asi nikdy nezapomenu.

Jaro Pleva je názoru, že „vláda ve Švédsku je vysoce nekompetentní a ideologicky levičácká. Na dlouhá léta je tato země vedena jen levičáckou klikou a ta je dnes zodpovědná za mizerii v mnoha oblastech. Moc ve Švédsku zdegenerovala“.

Pan Pleva má na takový názor samozřejmě plný nárok. Obávám se, že je v něm značně osamocen. Přes všechny oprávněné kritiky je Švédsko stále jednou z nejúspěšnějších zemí v Evropě, a to co se týká ekonomiky, tak i politiky. Švédský finanční ministr byl v posledních letech několikrát vyhlášen nejúspěšnějším finančním ministrem v Evropě. Když se vloni na podzim dohadovalo, kdo bude předsedou EU na příštích pět roků, a názory nejsilnějších států se velmi různily, došlo nakonec k dohodě na letní vile švédského premiéra za zprostředkování Fredrika Reinfeldta. Při plánované cestě Baracka Obamy do Evropy a Asie na podzim 2013 se najednou americký prezident rozhodl vypustit z programu setkání s Putinem. Americká administrativa musela narychlo nalézt náhradní program na dva dny. Volba padla na dvoudenní zdvořilostní návštěvu Stockholmu. Možná je to důkazem, že spolupráce mezi USA a Švédskem nebyla nikdy lepší a americká admistrativa si cení švédské snahy zprostředkovatele mezi USA a Evropou. Švédská komisařka Cecilia Malmström má na stole také jednu z nejdůležitějších otázek pro budoucnost těchto dvou kontinentů, smlouvu o společném trhu.

Jaro Pleva také tvrdí, že „Švédsko je dnes úplně jiná země než před 40 lety. Se stupiditou se dnes protrhl pytel, zdravý rozum zemřel.“ Samozřejmě má na tento názor také právo. Já mám při pohledu do historie trochu jiné vzpomínky. Zvláště na dobu sedmdesátých a začátek osmdesátých let vzpomínám nerad. Politicky a ekonomicky úspěšná šedesátá léta vedla v těchto letech k nešťastným extrémům. Požadavky 15% přírůstků mezd, které tenkrát požadovaly odbory, zlikvidovaly během několika málo roků všechen textilní a velkou část kovodělného průmyslu. Postihly výrazně i můj obor stavebnictví. Také sociální demokraté zapomněli na švédskou osvědčenou politiku konsensu a zvolili konfrontaci. Za pomoci komunistů prosadili roku 1982 zákon, který určoval, že jisté procento zisku každého soukromého podniku se převede do fondů kontrolovaných odbory. Ve svém prodloužení tento zákon znamenal, že za nějakou dobu by vlastnictví všech podniků přešlo do správy těchto fondů. Dnes nepochopitelné rozhodnutí. Naštěstí ani zákon, ani sociálnědemokratická vláda nepřežily nejbližší volby. Nerad také vzpomínám na dobu, kdy švédští politici jezdili na Kubu objímat Fidéla v plané víře, že on potom stáhne svou armádu z Angoly a Etiopie. Takových nešťastných a ostudných zahraničních aktivit bylo tenkrát mnohem více.

Jsem velice rád, že zdravý rozum se vrátil, že Švédsko díky svému stabilnímu demokratickému systému se z těchto extrémů vypracovalo, vrátilo se ke své osvědčené politice široké spolupráce (viz nedávno podepsaná opoziční smlouva) a našlo si svou roli velmi úspěšného člena Evropské unie. Na rozdíl od pana Plevy jsem se nikdy necítil ve Švédsku lépe než dnes. Stejně jako on si myslím, že po 40 letech jsem asi zkušenější a asi jsem pronikl hloubějí do podstaty této země. Já osobně se cítím mezi těmito otevřenými lidmi, kteří bez výhrady přijali mezi sebe nějakého přivandrovalce z Čech, který se nikdy úplně neintegroval a švédsky mluví stále se silným cizím akcentem, velice dobře. Nalezl jsem tu mezi nimi nový domov.

Nějaký podobný průzkum, co se týče názoru Švédů na muslimy, zatím není. Někdy dávno, snad před 35 lety, učinil sociologický institut jedné švédské univerzity zajímavý průzkum. Ve Švédsku žilo před válkou velmi málo židů. Za války, po válce, z Polska a z rozpadajícího se Sovětského svazu sem přišla řada uprchlických vln a počet židů ve Švédsku se zmnohonásobil. Sociologové chtěli vypátrat, jak tato změna ovlivnila švédskou společnost. Studenti univerzity zpovídali švédské občany na jejich názor na židy. Výsledky průzkumu seřadili také geograficky. Nejpozitivnější k židům byli obyvatelé Stockholmu. Nejvíce rezervovaní byli obyvatelé ostrova Gotland. K výsledku tohoto průzkumu musím dodat, že naprostá většina židů žije jen ve velkých městech, zvláště ve Stockholmu. Na Gotlandu, což je typická vystěhovalecká oblast, prakticky žádní židé nežijí.

______________________________________________________
1Socialistické multikulti peklo 1, Socialistické multikulti peklo 2, Socialistické multikulti peklo 3



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!