Po několika týdnech jsem se rozhodl reagovat na článek doktora Kubánka „Imigrace a mýty o vymírání“, neboť jsem přesvědčen, že obsahuje řadu tvrzení, která jsou přinejmenším sporná, a znechutily mne reakce čtenářů nekriticky přijímajících jeho sdělení. Cítím jako svoji občanskou povinnost čelit takovým článkům vlastními schopnostmi, a proto se nejprve zaměřím na vyvrácení, zpochybnění nebo upřesnění tvrzení pana doktora a následně předložím vlastní úvahu na dané téma.

1) Kritika článku Miloše Kubánka EVROPA: Imigrace a mýty o vymírání, publikovaném 9. 3. 2015 na portálu Neviditelný pes

[Miloš Kubánek:] V mediálních komentářích k probíhající masové imigraci obyvatel třetího světa do Evropy se s úplnou samozřejmostí používá řada tvrzení, jejichž pravdivost je přinejmenším diskutabilní. Patří k nim i prohlášení, že Evropa v důsledku nízké míry porodnosti „vymírá“

Jsem si jistý, že určité nepřesné zkratky a nadsázka jsou v médiích (alespoň tuzemských) zavedenou praxí a není možné vykládat si je doslova. Nutno také zmínit, že činnost mnoha novinářů je značně amatérská a povrchní a souvisí s nutností podat právě „ve zkratce“ za velice krátký časový úsek co možná nejlépe prodejné sdělení.

[MK:] Samo apokalyptické tvrzení o vymírání Evropy je z pohledu historických demografických dat směšné. Pod pojmem „vymírání“ si většina lidí představí živočišný druh, jehož posledních několik stovek jedinců bojuje o biologické přežití.

Toto je opět zesměšňování té mediální zkratky, která se začala používat a dostala se do všeobecného povědomí. Nicméně bychom neměli řešit směšnost nebo okolnosti domnělé situace, na který nás nepřesný zkratkovitý pojem navádí, ale skutečnost, která za touto zkratkou stojí opravdu.

[MK:] O vymírání nešlo mluvit ani ve středověku, kdy morové epidemie či války zdevastovaly podstatnou část tehdy méně početného obyvatelstva.

O vymírání se sice mluvit nedá, ale to neznamená, že takové situace neměly zásadní dopad na společenské uspořádání zasažených populací. Pandemie dýmějového moru v Anglii způsobila nedostatek pracovní síly, který byl následován tlakem rolníků na zvýšení mezd. Tomu se sice vlastníci půdy vzepřeli a byli dokonce schopni porazit rolnické povstání roku 1381, nicméně dlouhodobé nevolnictví v Anglii zaniklo a celková míra osobní svobody mezi širokými masami obyvatel vzrostla. Morové rány v době vlády Václava IV. přispívaly k hospodářské a společenské destabilizaci ústící v husitskou revoluci a husitské války. Snížení počtu obyvatel po třicetileté válce v našich zemích vedlo k utužení poddanství - k nevolnictví, jak jsme zvyklí je chápat. Feudálové (světští i církevní) se snažili zachovat si pro sebe zbytky pracovních sil omezováním osobní svobody a zachovat si výnosy z půdy i jiné navyšováním robotních povinností. To zase vedlo k tzv. selskému povstání roku 1680.

Současné genetické a biotechnologické výzkumy přitom přinášejí situaci, kdy odhadovat, jak se bude vyvíjet odolnost lidí proti „vymírání“ a jak se to promítne do početnosti populace, je téměř nemožné.

Spoléhat se na budoucí objevy a vynálezy mi však přijde jako velice krátkozraké a nerozumné.

Místo katastrofického pojmu vymírání by tedy bylo na místě spíše vyjádření „přirozený mírný úbytek obyvatel“.

Správně! Proč ne? Nereflektuje to tzv. „stárnutí Evropy“, které je asi mnohem nebezpečnější a o které jde především.

Ti [ekonomové a stratégové] vidí Evropu vymírat relativně, tj. v porovnání s nárůstem populace na ostatních kontinentech.

Což je ale možná v dlouhodobém horizontu zásadní.

Největší obavy ekonomů hlásajících vymírání Evropy spočívají ve dvou tvrzeních. Evropa potřebuje imigraci, neboť vymírání způsobí nedostatek pracovních sil.

Ne vymírání, ale stárnutí populace způsobí nedostatek pracovních sil. Jde o relativní nedostatek pracovní síly v poměru k obyvatelstvu, jež nadále není pro svůj věk schopno pracovat.

Argument o nedostatku pracovních sil částečně platil v poválečné éře, kdy velké podniky v některých průmyslově vyspělých zemích měly nedostatek pracovníků. Z imigrace těžily tehdy vlivné sektory ekonomiky, které potřebovaly nekvalifikovanou a co nejlevnější pracovní sílu. Růstem produktivity práce, postupným snižováním role průmyslu, potřebou stále kvalifikovanějších pracovníků i levnou zahraniční výrobou se však situace z makroekonomického hlediska podstatně změnila.

Řekl bych, že argument o nedostatku pracovních sil platil v poválečné éře plně. Rostl tehdy průmysl a ještě rychleji sektor služeb. Pracovní síla, především mladá pracovní síla, stále více přecházela z nekvalifikovaných pracovních míst na kvalifikovaná. (To bylo často spojeno s demokratizací vzdělání.) Tato nekvalifikovaná pracovní místa byla zaplňována nově příchozími imigranty z Turecka, Alžírska, Maroka a dalších zemí.

Rostoucí produktivita výroby způsobila, že je dnes stále menší počet obyvatel schopen svoji prací uživit celou populaci. Většina evropských ekonomik tak má dnes problém smysluplně zaměstnat vlastní obyvatelstvo. I z tohoto důvodu je nezaměstnanost v evropských státech permanentně vysoká.

Produktivita výroby se sice zvýšila, ale je otázka, jestli se stále produktivita výroby / práce zvyšuje natolik rychle, aby pokryla stále rostoucí procento lidí závislých na starobních důchodech i sociálních dávkách. Rostoucí produktivita práce způsobuje nezaměstnanost. Neplatí, že rostoucí produktivita práce umožňuje, aby stále méně ekonomicky aktivních lidí uživilo více ekonomicky neaktivních lidí, a to poté způsobuje nezaměstnanost. I když to tak z těchto vět vyznívá.

Kultura evropského obyvatelstva je stále ještě „pracovní“(...)

Zajímalo by mě, jak by na naši kulturu nahlíželi například Japonci nebo Korejci. Také v rámci Evropy jsou známy různé xenofobní narážky a komentáře urážející nízkou pracovní morálku Jihoevropanů, Východoevropanů nebo „věčně stávkujících“ Francouzů. Tato věta naznačuje, že některé jiné kultury jsou méně pracovní než naše vznešená kultura evropská. Proti výroku nějakého xenofobního Němce, že „Češi a všechna ta ostatní slovanská pakáž jsou lenoši“, bychom asi měli tendenci se ohradit jako proti výroku rasistickému.

Dovážet do těchto [evropských, pozn. RH] ekonomik imigrací další milióny nezaměstnatelných nekvalifikovaných pracovníků ze zemědělských ekonomik třetího světa a trvale je zde usazovat znamená z makroekonomického hlediska jednoznačné zhoršení situace.

Zde to zní, jako by to byla cílená politika evropských států, resp. jejich vlád, které nakládají nekvalifikované pracovníky na obrovské lodě a pak je vypouštějí do evropské společnosti. (O čemž pochybuji.) Jednoznačné zhoršení situace znamená přistěhovalectví nekvalifikovaných pracovníků ze zemědělských ekonomik třetího světa, pouze pokud se je nepodaří kvalifikovat na úroveň, kterou vyžadují naše ekonomiky. V takových případech rozšíří řady nezaměstnaných nebo jinak ekonomicky závislých osob. To k otázce ekonomické integrace. Dalšími, souvisejícími, jsou otázky integrace kulturní, občanské apod.

Tvrzení, že je [penze, pozn. RH] budou zajišťovat těžko zaměstnatelné a natrvalo usazené imigrované masy, které dnes z podstatné části směřují za štědrými sociálními systémy, je absurdní.

To rozhodně! Těžko zaměstnatelné masy nás nespasí. Mohly by nás spasit snadno zaměstnatelné masy. Zajímalo by mě, zda skutečně podstatná část imigrujících mas směřuje do Evropy za štědrým sociálním systémem. Řekl bych, že ti ze zemí bohatších a relativně stabilních - např. Maroko, Alžírsko, Tunisko, Turecko, ale i státy východní a jihovýchodní Evropy - imigrují do EU, aby skutečně pracovali a mohli svým rodinám ve vlasti nebo žijícím zde zajistit řádnou a důstojnou existenci. Nečekají a neplánují, že skončí jako bezdomovci, vandráci, drogově závislí nebo obyvatelé ghett. Druhou částí „problémové“ imigrační masy jsou lidé, jimž jde o holé přežití - přicházejí ze subsaharské Afriky a podstupují obrovské riziko, aby utekli před válkami, rozšiřováním pouští, bídou a nemocemi. Jejich hlavní motivací bude pravděpodobně přežít, a ne parazitovat na štědrém sociálním státě, o kterém toho tolik v zastrčeném městečku kdesi v Sahelu, Súdánské Savaně nebo někde jinde v Africe slyšeli.

[Pomalý pokles počtu obyvatel především] může přinést růst podílu HDP na obyvatele v případě, že omezí nezaměstnanost a zachová dosavadní ekonomickou aktivitu.

Zachování dosavadní ekonomické aktivity by však vyžadovalo zvýšení produktivity práce. Nepovažuji za samozřejmé, že máme ještě dostatečné rezervy ve zvyšování produktivity práce nebo že nás spasí technologický pokrok. Tento pokrok by navíc pravděpodobně vyžadoval další zvýšené nároky na kvalifikaci pracovníků, což by ohrozilo zaměstnanost.

Je jasné, že dnes vzývaný absolutní růst HDP nemusí vůbec znamenat bohatnutí obyvatelstva. Jestliže třeba HDP vzroste o dvě procenta, ale zároveň roste počet obyvatel o jedno procento, počet nezaměstnaných o jedno procento, výdaje na bezpečnost o dvě procenta, počet úředníků o jedno procento a daně o jedno procento, znamená to s velkou pravděpodobností chudnutí průměrného obyvatele.

Problémem však je stárnutí populace - stále menší podíl lidí ekonomicky aktivních musí vyživovat rostoucí podíl lidí pobírajících starobní důchod. A to nejen proto, že se prodlužuje délka dožití starobních důchodců, kteří tak pobírají důchod déle (25 a ne třeba pouze 10 let), ale také skutečnost, že se párům rodí méně dětí. To způsobuje, že v ekonomicky aktivní části věkové (populační) pyramidy ubývá pracovníků, kteří mohou „živit“ ekonomicky neaktivní část pyramidy nahoře. Klíčovým není mírný úbytek obyvatel, ale podoba věkové pyramidy.

Není rovněž od věci připomenout, že případný postupný pokles počtu obyvatel zlevňuje bydlení, pozemky, suroviny i průmyslovou a zemědělskou produkci, neboť po nich klesá poptávka.

Bydlení by zlevňovalo v případě, že by se dařilo zachovávat současný bytový fond a že by se nezvýšily požadavky lidí na bydlení. Dnes by málo z nás bylo ochotno žít ve 2+kk spolu s jinou rodinou nebo sdílet záchod s celým patrem. Ohledně pozemků, surovin ad. platí, že by se musela udržet i nabídka.

Populační exploze třetího světa neznamená pro západní civilizaci globální vojenské ani ekonomické nebezpečí v případě, že si Západ zachová svůj inovační potenciál, vysokou schopnost organizace, vzdělanost a vnitřní stabilitu.

Některé státy třetího světa však mohou Evropu v inovačním potenciálu, vysoké schopnosti organizace, vzdělanosti a vnitřní stabilitě dohnat. Slepě se spoléhat na převahu „Západu“ v těchto oblastech by jeho globálním stratégům mohlo později udělat vrásky na tváři.

Je dokonce možné, že [případný mírný úbytek obyvatel Evropy] povede ke zkvalitnění nyní upadající evropské devizy - úrovně vzdělanosti.

Nevidím důvod, proč by mírný úbytek obyvatel měl vést ke zvýšení úrovně vzdělanosti.

Naopak masovou a do značné míry nekvalifikovanou imigrací z třetího světa inovační a ekonomická síla Evropy rozhodně neporoste. Spíše uvrhne Evropu do období nestability, vnitropolitického napětí a do drsné reality třetího světa.

Proto není žádoucí, aby docházelo k nezvladatelnému přistěhovalectví. Cílem by měla být imigrace pokrývající naše potřeby s vysokou mírou integrace nových obyvatel do našeho společenského a kulturního(?) systému.

V současné době Evropa i západní civilizace nemohou být třetím světem globálně ohroženy zvnějšku. Jejich mocenský úpadek může přijít pouze vnitřním rozkladem na vlastním území,

Jak dlouho ale bude tato „současná doba“ trvat? Dvacet let? Padesát? Sedmdesát? Osobně v současnosti vidím rozklad a mocenský úpadek v posilování radikálních, populistických, xenofobních a někdy rasistických stran a hnutí, které narušují dosavadní politické spektrum západních demokracií. Jednak tím, že s nimi zatím naštěstí nechtějí standardní politické strany spolupracovat v parlamentech, a proto se v nich do jisté míry zužuje koaliční variabilita, a jednak tím, že oslovují voliče rasistickými a xenofobními výroky a tradiční pravicové strany se jim snaží čelit přebíráním této rétoriky. Za příklad může posloužit britská Konzervativní strana Davida Camerona nebo vyjádření a činy některých představitelů naší ODS.

Je zřejmé, že Německo, Francie a Velká Británie imigraci podporují i ve snaze zachovat si početní pozice kvůli vzájemnému mocenskému soupeření uvnitř západní a střední Evropy.

Tuto zřejmost rozhodně nevnímám. Vůbec mi to nepřipadá zřejmé.

Civilizační slupka je poměrně křehká a četná území uvnitř těchto států se již blíží realitě Afriky či Blízkého východu.

Řekl bych, že se spíše budou podobat ghettům ve Spojených státech. Člověk nesmí věřit všemu, co odvysílají ve Fox News.

Jestli se situace s rostoucími přistěhovaleckými komunitami v těchto zemích vyhrotí, bude to každopádně znamenat historicky unikátní příležitost států střední a východní Evropy, aby se staly určitou oázou klidu v Evropě (pokud nebudou muset řešit jiné problémy).

Nedomnívám se, že často výbušná situace na pařížských předměstích a v jiných oblastech je především podmíněna jejich přistěhovaleckým charakterem. V roce 2011 jsme v Anglii byli svědky toho, že se rabování obchodů účastní nejen „imigrantské masy“, ale i příslušníci chudých vrstev původního, etnicky anglického, obyvatelstva. Problémy jsou svým charakterem ekonomické a sociální. V tomto ohledu se jedná především o chudinská ghetta a čtvrti, nikoliv přistěhovalecká.

Možná budeme řešit podobné potíže s vlastními ghetty a chudinskými čtvrtěmi, ve která se rozrostou současné vyloučené lokality obývané Romy. Proto se velice přimlouvám za upřímnou a rozsáhlou snahu o integraci této menšiny a boj proti chudobě v těchto i jiných oblastech.

Největším překvapením ekologického pohledu na věc tak bude asi fakt, že zelené strany a hnutí místo jásání nad perspektivním mírným poklesem evropského obyvatelstva jsou dnes jedním z nejhlasitějších propagátorů „multikulturního“ přílivu obyvatel třetího světa do Evropy.

Spíše zelená hnutí zastávají tolerantní, nerasistický a nexenofobní pohled na svět a chápou přistěhovalce v první řadě jako lidi a svoje partnery, a ne jako parazity na našich sociálních systémech nebo dokonce jako nepřátele chystající se rozvrátit naši společnost a ovládnout území našich států.

A to přesto, že přístup těchto obyvatel [třetího světa, pozn. RH] k přírodě je většinově značně necitlivý (jak se asi přesvědčil každý cestovatel do těchto končin).

S nadsázkou se dá říct, že zelená hnutí samozřejmě podporují přistěhovalectví ze zemí třetího světa do Evropy. Lepší, když se 100 milionů přistěhovalců chová v Evropě k přírodě alespoň trochu hezky, než kdyby těchto 100 milionů přistěhovalců plundrovali třeba ještě zcela netknutou přírodu ve svých zemích! Z hlediska planety to smysl přece dává! Nemyslím si ale, že by to byla skutečná motivace zelených hnutí a stran...

Paradox původně hlásané ideologie ochrany přírody a dnešní praxe zelených stran tak lze odůvodnit snad jenom tím, že o přírodu dnes již jde až v poslední řadě.

Nebo to lze odůvodnit tím, že zelená hnutí vycházejí také ze zásad humanity a bratrství národů a odmítají připustit, že se stovky a tisíce uprchlíků z Afriky utopí ve Středozemním moři nebo že budou umírat hlady a na nemoci pod vládou svých zkorumpovaných vlád.

2) Stárnutí společnosti, imigrace, chudoba a mezinárodní kontext - co si uvědomit

Jedna ze dvou hlavních myšlenek článku doktora Kubánka spočívá v poklidném přijetí stávajícího trendu mírného poklesu počtu obyvatel Evropy. Přehlíží však zcela zásadní proměnu struktury této populace. Jak naznačuji v kritice jednotlivých sdělení kritizovaného článku, hlavním problémem našich společností je právě snižování poměru ekonomicky aktivního obyvatelstva k obyvatelstvu ekonomicky neaktivnímu a nízká úhrnná plodnost populace.

Jelikož se věk, jehož se lidé dožívají, díky lékařskému pokroku stále zvyšuje, prodlužuje se doba, po kterou pobírají starobní důchodci penzi. Dílčím řešením je v současnosti realizované postupné posunování věkové hranice pro odchod do starobního důchodu, ačkoliv tato praxe naráží (a narážet bude stále tvrději) na fyzické limity starších pracujících. Ani přes výdobytky lékařské vědy nebude pro pokročilé šedesátníky nebo dokonce sedmdesátníky jednoduché uživit se těžkou manuální prací, vydržet několik hodin denně stát, řídit dopravní prostředky nebo se rychle učit novým věcem. Prosté posunování věku odchodu do důchodu podle mého není příliš perspektivní strategií.

Na druhé straně se snižuje počet obyvatel v produktivním věku. Méně důležitá je skutečnost, že se v souvislosti s prodlužováním průměrné doby studia posouvá věk, kdy se mladí lidé stávají ekonomicky samostatnými. Tento trend by snad bylo možné kompenzovat již zmíněným posouvání hranice důchodového věku. Avšak zásadním se jeví snižování plodnosti v naší společnosti. Mluvím tedy o plodnosti jako demografickém ukazateli, vyjadřujícím počet potomků narozených jedné ženě. Zvýšením plodnosti musíme zajistit dostatečný počet pracovníků vydělávajících na starobní důchody a lékařské zajištění starší generace. Pokud se počet obyvatel v ekonomicky produktivní části věkové pyramidy příliš zmenší, povede to k neúměrnému ekonomickému zatížení této skupiny.

Strčíme-li hlavu do písku, budou mezi lety 2050 a 2060 lidé starší 65 let tvořit přibližně jednu třetinu populace, tj. dvakrát tolik než dnes. (To na připomenutí všem, kteří tak rozhodně brojí proti čemukoliv, co by se dalo označit za sociální inženýrství.)

Stejně jako doktor Kubánek se nedomnívám, že by naše demografické a demograficko-ekonomické potíže mohly vyřešit vlny nekvalifikovaných imigrantů. Žádoucí je přijímání takového počtu imigrantů takové kvalifikace, aby nám pomohli s udržováním nebo i vylepšováním podílu ekonomicky aktivního obyvatelstva.

K apokalyptickým zmínkám o stavu pařížských předměstí a dalších oblastí bych rád dodal, že současná nelichotivá situace má svoje hospodářsky a sociálně vysvětlitelné příčiny. Do vyspělých států se stěhovalo množství lidí ze zemí jako Turecko, Maroko a Alžírsko, neboť ve zdejších překotně se proměňujících ekonomikách mohli ukojit poptávku po pracovní síle v méně kvalifikovaných oborech. Poválečná generace Evropanů velmi těžila z demokratizace vzdělání a řada dětí z nižších společenských vrstev se vyšvihlo do střední třídy. S rozvojem technologií a přesunem velké části průmyslové výroby do zemí třetího světa však klesla poptávka po dělnických profesích, což způsobilo nezaměstnanost mezi nižšími společenskými vrstvami, které ve velkém sestávaly z imigrantů. Na sídlištích s dříve pestrou sociální skladbou nakonec zůstali lidé, které hospodářství již nepotřebovalo, což dalo vznik sociálně vyloučeným lokalitám, chudinským čtvrtím a ghettům. Vertikální sociální mobilita výrazně klesla. Současná mládež v těchto oblastech je frustrovaná svojí nezaměstnaností a nezaměstnatelností.

V Anglii roku 2011 jsme při pouličních výtržnostech a rabování viděli nejen přistěhovalce, ale také zchudlé příslušníky původního etnicky anglického obyvatelstva. Nedobrovolní členové této tzv. underclass nemají lehký život – okolní konzumní společnost jim neustále vtlouká do hlavy, že mírou veškerého úspěchu je bohatství a především vlastnění majetku, čehož však při své chudobě nemohou nikdy legálně dosáhnout. Svoji frustraci si vybíjejí v nahodilých aktech násilí, ke kterým se v Anglii roku 2011 přidalo i rabování obchodů s elektronikou a značkovým oblečením.

Část těchto ekonomicky a sociálně vyloučených a frustrovaných osob pak hledá příležitost ke zlepšení svého života v odcestování do nestabilních regionů, kde bojují za Islámský stát, al-Nusru nebo jiná radikálně islamistická uskupení. Na předměstích Paříže jsou nikým, na ulicích Rakky a Mosulu jsou vším. Nemalou úlohu zcela jistě hraje také hledání vlastní identity a smyslu života. Tyto mohou právě nalézt ve své víře, pro kterou se později nepatrný zlomek z nich rozhodne obětovat svůj život. Radikální islám představuje hromosvod pro blesk frustrace mladých lidí. Nejen potomků přistěhovalců, ale i konvertitů. Stejně láká radikální islám frustrované mladíky i v muslimských zemích.

Ale zpět k našemu obecnému problému s úbytkem obyvatelstva a imigrací. Domnívám se, že s tím, jak budou růst ekonomiky zemí třetího světa, bude se postupně snižovat význam tzv. Západu ve světovém dění. Určitým vodítkem může být Čína nebo Latinská Amerika, která se již částečně vymanila z vlivu Spojených států a hledá hospodářské partnery po celém světě. Řady čínských dolarových milionářů a miliardářů se rozšiřují, a tak možná budeme časem svědky konce hegemonie Západu na finančních trzích. Nepodceňoval bych schopnost zemí třetího světa nás v dlouhodobém časovém horizontu dohnat v oblasti technologií, inovací a organizace, a proto nerad připouštím, že bychom rezignovali na udržování vlastní populační základny.

Z tohoto hlediska se mi zdá jako klíčová podpora rodin se třemi a možná i čtyřmi dětmi s cílem omezit přesvědčení, že třetí dítě (nebo vůbec kterékoliv dítě) je pouze finanční zátěží znepříjemňující život. Za důležité nepovažuji tolik ani přímé dávky jako porodné, ani daňové úlevy, ale rozsáhlé projekty usnadňující život mladým a vícečetným rodinám, jako by bylo zlepšení sítě mateřských školek a výstavba levného, dostupného bydlení. V nízké dostupnosti bydlení celkově vidím určitou překážku vývoje naší společnosti, protože by její zvýšení snad vedlo i k větší ochotě stěhovat se za prací a mohlo by pomoci okresům postiženým systémovou nezaměstnaností.

Ke mnou upřednostňovanému mírnému růstu nebo stabilizaci počtu obyvatel Evropy bych klidně připustil využití přistěhovalectví kvalifikovaných lidí a jejich rodin ze zemí třetího světa. Dlouhodobě bych však v ideálním případě přijal pouze tolik přistěhovalců, kolik by se našim státům dařilo integrovat do společnosti hospodářsky i kulturně. Naším cílem by mělo být nejen získání nové pracovní síly, ale zároveň získání nových evropských občanů, vyznávajících hodnoty náboženské, národnostní a rasové tolerance, svobody projevu, rovnoprávnosti žen, úcty k životu a tělesné integritě všech lidí, sociální spravedlnosti a nevím jakých ještě. Potíž ale nastává v tom, že, jak se mi zdá z mnohých internetových i „živých“ diskuzí, ani většina současných občanů České republiky tyto hodnoty nezastává a nechává se zlákat jednoduchým a brutálním řešením složitých otázek, rozdělováním lidí na „my a oni“, rasismem a xenofobií.

Ovšem velká část, ne-li většina, dnešních migrantů nepřichází do Evropy na pozvání, ale objeví se na jejích březích ve člunech, loďkách i větších plavidlech. Co s nimi? Zásada lidskosti a bratrství mezi národy velí poskytnout jim bezpečí a dokonce je vytáhnout z moře, pokud se nacházejí v ohrožení života. V roce 2014 zahynuly ve vlnách Středozemního moře tisíce migrantů a jsem si jistý, že přehlížení této tragédie se neslučuje s evropskými hodnotami. Členské státy Evropské unie se nemohou tvářit, že se problém týká pouze Španělska, Itálie a Řecka, a musejí se mu postavit včas a společně na zásadách solidarity. Je to v zájmu nás všech – zhroutí-li se totiž pod zesíleným náporem běženců jeden stát, ostatní budou následovat. V případě nutnosti by se ostatní státy EU neměly zdráhat přechodně ubytovat tyto nešťastníky na svém území.

To by však bylo pouze dočasným řešením následků neblahých dějů probíhajících v Africe a na Blízkém východě, které vyvolávají tento příliv přistěhovalců. Měli bychom spolupracovat se státy severní Afriky na omezování přistěhovalectví. Pátrat po pašerácích lidí. Zároveň ale nesmíme zanevřít na pomoc státům a obyvatelům oblastí postižených válkou, suchem a nemocemi. Především budováním škol a vzděláváním učitelů musíme přispět k povznesení těchto společností na takovou úroveň, že se hospodářství těchto států dokáže postarat o drtivou většinu místní populace a kdy se stane běžným plánování rodiny a používání různých forem antikoncepce. Ze států třetího světa musíme udělat svoje partnery. Vychovávat a vzdělávat jejich elity a vracet je zpět do jejich zemí, kde by pomáhaly svým krajanům s dalším rozvojem společnosti. Před několika měsíci jsem potkal v jednom podniku jménem Vzorkovna etiopského studenta ekonomie, kterého do Prahy vyslal „na vyučenou“ jeho zaměstnavatel – Etiopská centrální banka. Myslím, že to je právě ten způsob pomoci, který africké i jiné státy třetího světa potřebují.

Pokud se nám takový plán podaří, země Afriky a Blízkého východu nebudou bez přestání ohroženy malthusiánskou katastrofou a vykročí k vlastnímu rozvoji a prosperitě. Možná se jim to podaří i bez našeho zásahu později. V každém případě ale před námi vyvstane zcela nová, pro mnohé obtížná výzva. Sestoupit z piedestalu pocitu vlastní neomylnosti a dokonalosti a přijmout ostatní kultury jako sobě rovné a nikoliv podřízené a podřadné. Dnes je to možnost. Volba. Zítra či pozítří to možná bude nutnost.