Říká: „ …Západ si zatím užíval vítězství ve vyčerpávající studené válce a sledoval patnáct let trvající anarchii za vlády Gorbačova a Jelcina. V tomto kontextu si Západ lehce zvykl na pomyšlení, že se z Ruska stala málem země třetího světa a že už to tak zůstane navždycky. Když ruské hospodářství a ruský stát začaly nabývat zpět něco ze své někdejší síly, Západ – možná podvědomě, na základě někdejších obav – propadl panice.
Právě s tímto citátem, který zdaleka není vytržen z kontextu a říká přesně to, co říká, bych si troufnul polemizovat. Vraťme se proto myšlenkově do brežněvovké éry bývalého SSSR. Tehdejší Sovětský svaz dosáhl své největší územní expanze. Prostřednictvím svých vojáků ovládal celou střední Evropu (Východní Německo, Československo), vyhrožoval opětovným obsazením Polska v časech nástupu odborů Solidarita, a pronikal dále do oblasti středního východu tím, že vtrhl do Afghanistánu. Osmdesátá léta minulého století byla v Africe typická vznikem řady režimů „spřátelených“ se SSSR. Vzpomínám si, že geopolitické mapy tehdejšího světa kreslily možná 30% území Afriky jako spojenců „lidově-demokratické či rovnou socialistické“ orientace. Vesměs to tehdy fungovalo tak, že tyto spřátelené režimy v Africe či Asii, byly současně vtaženy do geopolitické hry proti USA.
Je proto zcela legitimní otázka, jak si Rusko po ztrátě svých vazalských sovětských republik a států střední a východní Evropy bude při svém návratu mezi velmoci počínat. Bude se Rusko orientovat na pradávné přátele v zemích třetího světa z dob SSSR? Jak bude vystupovat ve vztahu k zemím, které dnes představují reálnou hrozbu podporou terorismu? A po pravdě řečeno, odpověď na tyto otázky se zdá být již poměrně spolehlivá. Putinovo Rusko se v konfliktních oblastech, jakou je například blízký a střední východ, nedistancuje od režimů protiamerických. Naopak tam hledá své spojence. Má tudíž velmi dobré vztahy s hnutím Hamás na palestinských územích, má překvapivě dobré vztahy s Íránem. Tyto vztahy ale nemá proto, aby „lobovalo“ ve prospěch Západu, naopak je udržuje navzdory Západu. Totalitní samovládci dnešního světa opět jezdí do Moskvy žádat o podporu proti USA. Naposledy tam byl jihoamerický levicový diktátor Hugo Chávez. A je v tomto kontextu jen pochopitelné, proč Putin v zásadě podporuje Lukašenkův režim v Bělorusku.
Tyto ruské aktivity jsou proto jasným dokladem toho, že Rusko svůj návrat mezi velmoci realizuje „osvědčenou“ cestou bývalého SSSR. Hledá slabá místa na geopolitické mapě světa, v nichž USA – opět staronový ruský soupeř – prohrávají, aby se tam usadilo a těžilo z protiamerické politiky místní vlády. Tato „nová“ ruská politika může být nakažlivá v tom smyslu, že může vést k nové studené válce. Pokud se podpora protiamerických režimů Ruskem ve světě potvrdí, řada nestabilních režimů tzv. třetího světa se opět vydá cestou vypjatého antiamerikanismu s podporou Ruska. A do nové velmocenské politiky Ruska zapadá i zcela nedávné usazení ruské vlajky na mořském dně severního pólu. Jestliže k tomu přičteme to, že sám Solženicyn nepovažuje Rusko za demokratické, získáme úplný obraz nového Ruska, jehož „národní zájmy“ nejsou vůbec v souladu s národními zájmy Západu a konkrétně USA.
I z tohoto pohledu proto musíme posuzovat ruské reakce na umístění radarové stanice v Česku a protiraketové základy v Polsku. Tím, že v tomto čistě obranném projektu Rusko vidí ohrožení svých národních bezpečnostních zájmů, vrací tím situaci do doby studené války. To je, zdá se mi, zcela objektivní hodnocení současné ruské politiky. I přes veškerou úctu, které se u mne Alexandr Solženicyn těší, nemohu proto s jeho názory na opětovné velmocenské postavení Ruska souhlasit.