Jak to dopadá, když se varuje před útokem na Sýrii pokřivenou paralelou z Bosny

Hledáte v médiích výzvy k bombardování Sýrie? K tomu, že Západ má raketovým útokem podpořit demokratické rebely proti genocidní Asadově vládě? Pak máte smůlu. V českých médiích je v takto vyhrocené podobě nenajdete. I ti, kteří se přiklánějí k nějaké podobě intervence, zvažují pro a proti a preferují velkou opatrnost. Zřejmě i proto, že dvacet let zkušeností s vojenskými zásahy Západu je chtě nechtě poučilo.

Co z toho plyne? I to, že chcete-li vystupovat jako hlavní proponent racionality ve vztahu k Sýrii, musíte všechny ostatní postavit do role v lepším případě naivních prosťáčků, v horším válečných štváčů. A chcete-li svůj postoj zobecnit, aby vynikl jako podložený zkušeností a zvlášť prozíravý, chopíte se nějaké paralely – třeba s válkou v Bosně – a překroutíte ji.

Takto postupuje ve svém textu K eskalaci konfliktu v Sýrii Jiří Weigl, bývalý kancléř prezidenta. Není to postoj zcela soukromý, ale zaštítěný značkou Institut Václava Klause. A kdo sleduje dění na webu a hlavně v blogosféře, ví, že je to postoj docela sdílený. Polemika s ním tedy není polemikou s jedním autorem (Jiřím Weiglem), ale s jistým typem argumentace, který v jisté části společnosti docela rezonuje.

Argumenty pro Janu Bobošíkovou

Bývalý kancléř nabádá, aby Západ v Sýrii vojensky nezasahoval, neboť nemá jasno ani v tom, kdo je vůbec spojenec a kdo nepřítel. Až sem je to zcela v pořádku a podobný názor najdeme kdekoliv v mediálním mainstreamu. Ten ho ale nepodpírá bosenskou paralelou, která už za jistý rozbor stojí.

Weigl připomíná, že před 18 lety – po dopadu minometného granátu na sarajevské tržiště Markale – NATO zahájilo leteckou ofenzivu proti bosenským Srbům: "Z útoku byli obviněni Srbové, přestože se jasné důkazy nikdy nenašly. Naopak se zdá, že střely byly vypáleny z linií bosenských muslimů. Jim také tento incident strategicky pomohl. Stal se záminkou pro letecké útoky NATO."

Tím argumentem podpírá analogii. Před 18 lety si prý Bosňáci sami způsobili ztráty, což vyvolalo zásah NATO – nyní si syrští rebelové sami přivodili chemický útok, což má vyvolat zásah Západu. Jenže se sám dopouští demagogie, a to hned v několika ohledech.

Za prvé: Existují svědectví, že granát byl vypálen ze srbských pozic. Tato svědectví (třeba britského generála Smithe či šéfa civilní správy OSN Harlanda) byla přijata i před mezinárodním tribunálem v Haagu (třeba v procesu s Dragomirem Miloševičem či Momčilem Perišičem). Proti nim Weigl staví konstrukci "zdá se" pro pachatelství Bosňáků. Co by řekl, kdyby někdo prohlásil, "Zdá se, že ODS skutečně měla tajné konto ve Švýcarsku"?

Za druhé: Weigl vytrhuje z kontextu 28. srpen 1995, útok na tržiště Markale (38 mrtvých). Ano, až po něm NATO zahájilo operaci Rozhodná síla, ale de facto se na ní dohodlo už dříve (memorandum mezi NATO a velením modrých helem OSN bylo podepsáno 10. srpna v Záhřebu). Byly pro to silné důvody. Kdyby Jiří Weigl nahlédl do novin z té doby, narazil by na častý výskyt slova Srebrenica. Neslyšeli snad v Institutu Václava Klause o masakru 8373 Bosňáků spáchaném bosenskými Srby? Proti tomu byl útok na Markale jen odvar.

Za třetí: O dalším vývoji v Bosně Weigl píše, že "bombardování a eskalace konfliktu nevyřešila nic". Myslí to vážně? Před nálety se tam odehrávaly masakry, po náletech přestaly. I tato primitivní úvaha brání soudnému člověku říci "nezměnilo se nic". Názorněji to vyzní v řeči čísel. Při operaci Rozhodná síla (tedy při "bombardování a eskalaci konfliktu") NATO přišlo o jednu stíhačku (dva francouzští piloti byli zajati) a zabilo 25 bosenskosrbských vojáků. Generál Ratko Mladič tvrdí, že o život přišlo též 152 civilistů. Ale i kdybychom věřili válečnému zločinci, pořád je to nesrovnatelně menší počet než 8373 obětí masakru v samotné Srebrenici.

Jiří Weigl má jistě pravdu, píše-li, že Bosna dodnes není plnohodnotně fungujícím státem, ale zemí stále zápolící s důsledky nenávisti trvale rozdělující obyvatele. Jenže souvisí to přímo se zásahem NATO? S důsledky nenávisti rozdělující obyvatele zápolí i Severní Irsko, ač žádné nálety NATO nezažilo. Zabíjení tam skončilo teprve před patnácti lety, zhruba v téže době jako v Bosně, a přesto i v kultivovaném Belfastu každý ví, kde je hranice mezi katolickou a protestantskou čtvrtí.

Za čtvrté: Čtenář od jistého věku výše se cítí oslovován výrazivem, jež si pamatuje z Rudého práva – konflikty jsou mediálním mainstreamem "neúnavně prezentovány", občanská válka "podporována zahraničními silami" a my si "musíme klást otázku – kdo za tím vším je". Představme si, že to média opravdu zkreslila jako konstrukt nespravedlivý vůči Srbsku. Ale proč potom před třemi lety odsoudil masakr ve Srebrenici srbský parlament? Proč tam osobně přijel srbský prezident Tadič, někdejší nacionalista? Možná to bude s tím zkreslením složitější.

Závěrem: Tento způsob argumentace boří mediální mýty stylem "vše je jinak". Ale tak konspiračně svět nefunguje. Leccos je skutečně jinak, ale ne vše. Potom i seriózní varování před zbrklostí v Sýrii vyzní víc jako jízlivost než jako argument. Jako argument ho mohou brát zřejmě ti, kteří jízlivost volí – a s ní třeba Janu Bobošíkovou.

LN, 5.9.2013