Reakce na článek z myšlenkového trustu IVK

Nenechme si ukrást brexit, píše IVK v jednom ze svých posledních článků a my s ním pro jednou docela souhlasíme, i když paradoxně stojíme na opačné straně oné pomyslné barikády.

Pokusíme se to rozvést a podložit argumenty rozličnými. Ani v tomto článku není majestátní plurál překlepem, nýbrž označuje jiné „my“ než ty, které má na mysli a za které promlouvá IVK. My zase mluvíme o nás, které hluboce znepokojuje nárůst nacionalistických ideologických proudů v Evropě, jež tradiční liberálové, jako byli Ludvig von Mises a F.A.Hayek, považují nejen za projevy levicového kolektivismu, ale zároveň za největší nebezpečí pro svobodu individua. Mluvíme za nás, pro které dlouhá a složitě vyjednávaná cesta k možné příští evropské federaci či konfederaci není synonymem nedemokratičnosti či neproduktivní centralizace, ale naopak ryze demokratickou formou správy věcí veřejných v oné zatím stále neurčité konstrukci stojící na pomezí mezi mezinárodní organizací a suverénním státem.

I my jsme vnímali a doposud vnímáme brexit jako naději pro EU, viz tento text, ale náš pohled je i v tomto případě jiný, než pohled IVK, neboť jsme přesvědčeni o tom, že přijetí Británie do EU byla zásadní strategická chyba a šance na její napravení by se rozhodně neměla promarnit. K tomuto tématu bychom také chtěli dodat nedávnou poznámku britského konzervativního politika J.Rees-Mogga, jehož postoj podle nás zcela přesně ve dvou větách zhušťuje myšlení a konání většiny britských politiků v EU od doby, kdy byla Velká Británie do EU přijata:

„If a long extension leaves us stuck in the EU we should be as difficult as possible. We could veto any increase in the budget, obstruct the putative EU army and block Mr Macron’s integrationist schemes. Jestli kvůli dlouhému odkladu uvízneme v EU, měli bychom působit co největší možné potíže. Mohli bychom vetovat jakékoliv zvýšení rozpočtu, blokovat domnělou armádu EU a blokovat integracionistické plány pana Macrona.“

Doba dospěla ke zlomovému momentu a měla by se pomalu začít připravovat diskuze o další podobě evropského projektu, jenž věčně nemůže zůstat v oné hybridní organizačně-státní fázi, která je v mnoha zásadních věcech zákonitě nefunkční, a tedy náchylná k nejrůznějším kritikám. Díky Lisabonské smlouvě bylo fungování Evropské unie zjednodušeno a zkvalitněno. Lisabonská smlouva však již svou roli naplnila a je zcela evidentně důležité, aby se vypracovala smlouva nová, aby jednotlivé státy předaly další části své suverenity příští federaci, prostě aby došlo k dalšímu podstatnému integračnímu posunu. Prezident M. Zeman například navrhuje, aby bylo vytvořeno společné ministerstvo obrany a ministerstvo financí, což může být jedna z možných variant, francouzský prezident E. Macron své představy občanům EU shrnul do textu, který můžete česky najít zde. Pokud se těchto jednání již nebudou účastnit věčně nespokojení britští politici, jsme přesvědčeni o tom, že proběhnou rychleji a úspěšněji, neboť vize kontinentálních Evropanů není globálně tak diametrálně odlišná od vize britské, a tedy anglo-saské. I my proto stejně jako IVK tvrdíme: „Nenechme si ukrást brexit.“

Rádi bychom také při této příležitosti upozornili na skutečnost, že brexit vyjednavač za EU M. Barnier bojuje za EU, a tedy i za naše, a to nejen naše národní zájmy, což je naprosto správné. Pokud si někdo myslí, že oproti tvrdému postoji v jednání by měl M. Barnier Velké Británii umožnit, aby odešla a zůstaly jí stejné výhody jako členům EU, je to jeho věc, pokud ale není nositelem britského občanství, jedná se o postoj minimálně velmi podivný. Ti největší brexit křiklouni navíc dodnes tvrdí, že tzv. hard brexit za použití právního rámce WTO je to nejlepší řešení. Nezbývá nám než si položit fatální otázku: „Tak co tady v EU ještě ti šašci dělají, sakra? 29. březen již přece dávno uplynul.“

Vyznat se v tom, co přesně vlastně Britové a jejich demokraticky zvolení politici chtějí, je upřímně řečeno naprosto nemožné a den ode dne komplikovanější, zdá se, že dokonce do podoby gigantického uzlu gordického pevně a nerozbitně zamotané. Podstatou celé zkoumané problematiky je jistá nepatrná maličkost, neví to ani oni sami a bez pomoci matičky národů Evropské unie dobrotivé se to asi nemají šanci nikdy dozvědět, což ještě více komplikuje i tak nesmírně zamotanou situaci.

Za poslední dva týdny si britští poslanci v parlamentu odhlasovali, že si nepřejí dohodu o brexitu, kterou zástupci GB téměř dva roky vyjednávali se zástupci EU a o které T. May prohlásila, že je to nejlepší možná dohoda, zároveň však uložili vládě, že odchod bez dohody, neboli tvrdý brexit, je nepřijatelný. Dohodu s EU v hlasování odmítli již potřetí. Odmítli možnost nového referenda stejně jako celní unii s EU, nelíbí se jim ani tzv. norský model „Common Market 2.0“, dokonce ani možnost volby pro, či proti no deal brexit dva dny před datem brexitu v případě, že se nedospěje k dohodě, hlasovali také proti návrhu, aby rozhodnutí parlamentu mělo větší váhu než rozhodnutí vlády. „V závěru se už začali poslanci smát. Bercow pak řekl, že je to začátek konce.“ Podrobnosti můžete najít tady a zde.

Velká výhra

Na závěr tohoto krátkého expozé vám předložíme jednu potěšující informaci. Brexit klauni konečně rázně vykročili prvním pevným a odhodlaným krokem k brexitu. S neskutečně hrdinným úsilím a navzdory obrovským a nepřátelským tlakům celého sjednoceného Brusele dokázali, že to dokáží. Od 30. března tohoto roku začali vydávat nové pasy, na kterých není nápis European Community. Zatím jsou ještě stejné barvy jako pasy evropské unijní, hovořme tedy spíše o něčem mezi krůčkem a jakýmsi opatrným půlkrokem, ale do konce roku se doposud zmatený stav doufejme zdárně vyřeší a ostrované se údajně vrátí i k bývalé modré barvě. Gratulujeme jim tímto k dosažení jejich prvního významného a všemi skutečně viditelného vítězství. U kolegů v IVK při té příležitosti jistě začalo mohutně bouchat ruské „šampaňské“ Rossijskoje Iskrnoje a pánové Jakl s Weiglem bujaře zatančili chlapácký dupák, obkročák či kdoví jakou tradiční českou rejdovačku, zatímco zhrzený EU-brexit vyjednavač M. Barnier se třesoucí rukou sám doma všemi přáteli opuštěn nacpal Xanaxem, zapil to recyklovaně chlorovanou vodou z rezavého kuchyňského kohoutku a ponořil se do temnot hluboké deprese.

Yes We Can!

Rázné vykročení Britů k brexitu: