Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLEMIKA: Neexistuje alternativa
V situaci, kdy nenaleznete v Evropě jednoho jediného spojence, který by vás podpořil v odporu proti přenosu dalších kompetencí na orgány Unie a v odporu proti pro nás nevýhodnému hlasování, které nová smlouva zavede, tak je to těžké.
Dále v rozhovoru pak dodává
Nejdříve chci připomenout, že proti současnému systému byly pouze dva státy - Česko a Polsko. Poláci přišli se systémem, v němž by měl hlas každého evropského občana každého členského státu víceméně stejnou váhu. To byl zatím nejspravedlivější hlasovací systém, který byl navržen. Ale byl odmítnut. Naopak prošel systém, který nejvíce vyhovuje velkým zemím. Nejvíce na něm tedy vydělá Německo. Začne však platit od roku 2014, možná až od roku 2017.
A na závěrečnou otázku "A vyhovuje Vám v něčem ta smlouva nová" odpovídá
Nevyhovuje mi. ....Jako realista vím, že nemáme jinou možnost, než to přijmout. I když je to nutné zlo.
Jan Zahradil je prostě realista, a protože se poslancováním v Bruselu chce očividně živit i nadále, nemůže si dovolit proti podpisu Lisabonské smlouvy vystoupit otevřeně a jednoznačně.
To Petr Mach, výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), tanku modrých myšlenek (tak si na své webové stránce říkají cepíni sami sobě) a jeden z předních eurobázlivců, je jiný kujón a má ve věci (ne)ratifikace Lisabonské smlouvy naší poslaneckou sněmovnou jasno. A aby měli jasno i naši poslanci, adresoval jim otevřený dopis Poslancům a senátorům o Lisabonské smlouvě, v němž jim vysvětluje, jak mají hlasovat, pokud nechtějí být zrádci našeho národa a posluhovači Němců. Připomínám, že v čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Karel Steigerwald a Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky, takže názor tankisty Macha není názorem nějakého blouznivce naší politické scény.
Nemám nic proti tomu, že Petr Mach chce Lisabonskou smlouvu (ne)ratifikovat v referendu. To je zcela legitimní a v pořádku. Stejně tak souhlasím s jeho názorem, že
Vláda by měla každopádně - jak členům parlamentu České republiky tak občanům - pravdivě sdělit, JAK chce postavení České republiky v EU změnit a PROČ.
ale to je poslední tvrzení jeho dopisu, s nímž souhlasím, neboť většina jeho dalších tvrzení je primitivní lež, která ukazuje na to, jak velmi tankista Mach naše poslance i vlastně celou naši společnost podceňuje. Stačí totiž jen pár minut a schopnost ovládat myš a každý, koho problematika Lisabonské smlouvy obecně a hlasování v Radě EU speciálně, zajímá, si může ověřit, zda mám pravdu já, nebo on. Úmyslně také říkám, že Petr Mach lže, nikoliv jen, že neříká pravdu, protože ze vzájemné emailové korespondence vím, že on velmi dobře ví, že to, co tvrdí, není pravda.
Klíčovým bodem Machova dopisu poslancům je otázka, jak změní Lisabonská smlouva postavení ČR v EU. Petr Mach má tolik odvahy, či spíše drzosti, že "za vládu může říci"
Hlas zástupce České republiky při rozhodování o směrnicích v Radě ministrů se má změnit ze současných 3,5% (12 hlasů z 345) na 2,07 % (podíl na populaci). Naopak váha německého hlasu se podstatně zvýší.
V dopise je více podobných lživých nebo polopravdivých tvrzení, ale výše uvedené je pro Macha i Zahradila zjevně nejdůležitější. Proto má také našim poslancům v dopise nabízí návod, jak hlasovat při ratifikaci Lisabonské smlouvy, jehož první doporučení zní doslova takto:
Zastánci Lisabonské smlouvy:
Chci zmenšit váhu České republiky o 40 % při hlasování o směrnicích v Radě, s vědomím toho, že polovina naší legislativy má dnes původ v EU? Zároveň chci váhu německého hlasu zvětšit o 100 %?
Zastánci stávající smlouvy:
Chci zachovat současnou váhu českého hlasu v EU na úrovni, kterou schválili občané v referendu? Také chci, aby váha německého hlasu byla nadále jen 2,4 krát vyšší než váha českého hlasu, a ne 8 krát vyšší jako v navrhované smlouvě?
Kdo by i po tomto "objasnění" situace hlasoval pro ratifikaci Lisabonské smlouvy, byl by bezpochyby velezrádcem a zaprodancem Němců. Kdyby se ovšem Machovo tvrzení opíralo o fakta a ne lži. Abych naše poslance uklidnil a usnadnil jim jejich těžké rozhodování, pokusím se nyní popsat způsob, jak se hlasuje v Radě EU dnes, tj. podle smlouvy z Nice a jak se bude hlasovat podle Lisabonské smlouvy od roku 2014. Bohužel, bez trocha čísel a pár jednoduchých početních úkonů to nepůjde, ale ujišťuji je, že na to budou určitě stačit.
Takže za prvé, hlasování, o němž Petr Mach píše, je tzv. "kvalifikovaná většina", jež je nutná ke schválení některých rozhodnutí Rady EU, na něž se nevztahuje požadavek jednomyslnosti. Připomeňme, že v Radě EU zasedají představitelé všech 27 vlád zemí EU, obvykle premiéři. Pro schválení kvalifikovanou většinou je podle smlouvy z Nice potřeba splnit tři kritéria:
1. Pro usnesení musí hlasovat nejméně 14 z 27 členských zemí.
2. Usnesení musí získat nejméně 258 z 345 hlasů přidělených jednotlivým zemím podle klíče stanoveného ve smlouvě z Nice a uvedeného v čtvrtém sloupci níže uvedené tabulky.
3. Pokud některá země o to požádá, musí být ověřeno, že pro usnesení hlasovali zástupci vlád zemí, jejichž obyvatelstvo představuje dohromady nejméně 62 % obyvatel EU. Pokud tomu tak není, usnesení není přijato.
Původní Ústavní smlouva, stejně jako Lisabonská smlouva, při definici kvalifikované většiny v Radě zvyšuje počet států, které musí s usnesením souhlasit, ze 14 na 15 a zvyšuje i hranici na počet obyvatel z 62 na 65 % obyvatel EU. Obě tyto změny znesnadňují dosažení kvalifikované většiny a jsou tedy z hlediska obrany proti přehlasování posílením národních pozic. Lisabonská smlouva, stejně jako Ústavní smlouva ovšem bez náhrady zrušila druhé kritérium, opírající se o počet hlasů, přidělených jednotlivým státům v Deklaraci 20 Smlouvy z Nice. A o tuto jedinou změnu oproti současnému stavu pánové Mach, Zahradil a další opírají svá tvrzení, že nás Lisabonská smlouva poškozuje. Pokud se čtenář aspoň na chvíli zamyslí nad čísličky uvedenými v tabulce, bude mu jasné, že toto je zjevná nepravda. Ostatně již výše citovaný nářek Jana Zahradila, že v Evropě nenaleznete "jednoho jediného spojence, který by vás podpořil v odporu proti přenosu dalších kompetencí na orgány Unie a v odporu proti pro nás nevýhodnému hlasování" naznačuje, že pan Zahradil může mít pravdu jen za předpokladu, že vlády všech malých států, včetně pobaltských, jsou buď naprostí hlupáci, nebo zaprodanci Němců. Jinak by nás přece podpořili, dá rozum, ne?
Proberme nyní tato tři kritéria z hlediska, které lidé jako pánové Mach a Zahradil, zdůrazňuji, tj. zda přináší rovnost mezi různě velkými státy a jakou ochranu před přehlasováním malým státům poskytují. Oba požadavky jsou legitimní, malé státy by neměly být přehlasováni, ale totéž platí pro státy velké. Navíc je jasné, že systém může fungovat jen tehdy, pokud bude brát do úvahy i počet obyvatel jednotlivých zemí. Jak uvidíme, systém podle smlouvy z Nice tohle dělá, ale systém zakotvený v Lisabonské smlouvě také a jednodušeji.
Vezměme nejdříve první kritérium Lisabonské smlouvy , tj. podmínku, aby s rozhodnutím souhlasilo nejméně 15 států EU. Toto kritérium, jež panové Mach a Zahradil ve svých argumentech zamlčují, dává všem státům stejný hlas. Tedy i hlas Malty má z tohoto hlediska stejnou váhu, jako hlas Německa, přestože to má více než 200krát více obyvatel! Jen těžko si dovedu představit větší rovnost. Chápeme-li hlasování v Radě jako tito pánové, tj. jako boj malých proti velkým, vidíme, že k dosažení blokační menšiny stačí hlasy 13 nejmenších zemí, které dohromady obnáší pouhých 9.5% obyvatel EU a kvalifikovaná většina 15 nejmenších států představuje jen 13.4% obyvatel EU. Je jasné, že toto kritérium dává malým zemím obrovskou zbraň. Je také ovšem jasné, že samo o sobě by vedlo k diktatuře menšiny.
Proto nastupuje kritérium opírající se o počet obyvatel jednotlivých států. To samozřejmě "upřednostňuje" velké státy, ale to je přece jeho účel. Protože každý stát má v tomto kritériu váhu přímo úměrnou počtu obyvatel, má hlas každého občana EU stejnou váhu. Opět, nic lepšího nelze vymyslet, a nevymysleli to, jak uvidíme, ani Poláci. Podle tohoto kritéria stačí k zablokování hlasy tří největších států, tj. Německa, Francie a Velké Británie, které ovšem dají dohromady skoro 42% obyvatel EU. Připomeňme, že k dosažení blokační menšiny podle prvního kritéria stačilo hlasy zemí jen s 9.5% obyvatel EU.
A nyní se podívejme na smysl druhého kritéria, opírajícího se o počty hlasů přidělených smlouvou z Nice. Všimněme si, že přidělené hlasy sice rostou s počtem obyvatel, ale zdaleka ne lineárně. Takže například ta naše Malta má sice 200krát míň obyvatel než Německo, ale jen 10krát míň hlasů. Podobně my máme sice 3.7krát míň obyvatel než Polsko, ale jen 2.25krát méně hlasů. A to má sice méně než polovinu obyvatel Německa, ale skoro stejný počet hlasů (27 oproti 29 Německa). Tento způsob přidělení hlasů je někde mezi první a třetím kritériem, ale podíváme-li se na čísla v tabulce okamžitě vidíme, že nikomu moc nepomůže, ale ani nikomu neublíží. Tak například, pro blokační menšinu podle prvního kritéria stačí hlasy 13 nejmenších zemí, ale podle druhého je třeba o jednu více! Podobně, pokud by chtěly malé státy něco prosadit, nestačilo by jich 15, ale podle druhého kritéria by jich muselo být 24. Ale ani to by jim nestačilo, neboť podle třetího kritéria stačí na zablokovaní tři největší státy. Je jasné, že mohou nastat složitější kombinace, ale je zcela bezpochyby, že není pravda, to, co našim poslancům sugeruje tankista Mach, tj. že hlasováním pro ratifikaci Lisabonské smlouvy budou hlasovat pro "zmenšení váhy České republiky o 40 % při hlasování o směrnicích v Radě" a současně "zvětšení váhy německého hlasu o 100 %".
A nejen, že to není pravda, ale je to dokonce očividná lež, neboť jak jsem již zdůraznil, Lisabonská smlouva nenahrazuje váhu země podle počtu hlasů ze smlouvy v Nice vahou danou počtem obyvatel, neboť toto druhé kritérium je i ve smlouvě z Nice! Navíc pan Mach před našimi poslanci úmyslně zamlčuje, že kromě kritéria počtu obyvatel je druhým a z hlediska malých zemí klíčovým kritériem pro dosažení kvalifikované většiny kritérium počtu 15 zemí, při němž mají všechny země naprosto stejnou váhu. Podobně nepravdivé je tvrzení Jana Zahradila, jenž se obává, že při hlasování "vznikne takzvaný direktoriát, to znamená, že EU budou ovládat a řídit čtyři velké země...Německo, Francii, Itálii a Velkou Británii. Ty na nové smlouvě nejvíce vydělávají."
A nyní se podívejme na to, co vymysleli Poláci, přesněji řečeno dnes již padlá vláda Jaroslava Kaczynského. Na webové stránce se čtenář může seznámit s odůvodněním jejího návrhu jak změnit hlasovací systém v Radě. Podstata návrhu spočívá v nahrazení druhého a třetího kritéria kvalifikované většiny podle smlouvy v Nice jedním a to požadavkem, aby pro rozhodnutí Rady EU hlasovaly státy, disponujícími nejméně 62 % hlasů rozdělených podle tzv. Penroseovy metody. Konkrétní počty hlasů a jim odpovídající procentuelní zastoupení jednotlivých zemi EU jsou v posledních dvou sloupcích tabulky. Zdůrazňuji, že první kritérium, vyžadující souhlas nejméně 14 států, zůstává v polském návrhu oproti Nice nezměněno. Vidíme, že relativní váha velkých států je ve srovnání s vahou danou počtem obyvatel výrazně menší a naopak. Je to dáno tím, že Penroseovy metoda přiděluje počty hlasů úměrně odmocnině z počtu obyvatel. Takže například Německo má sice více než 200krát více obyvatel než Malta, ale podle Penroseovy metody jen zhruba 14krár více hlasů.
Podíváme-li se na poslední dva sloupce pozorněji, všimneme si skutečnosti, že systém navržený Polskem by mohl vést k situaci, kdy by Rada EU přijala rozhodnutí, proti němuž by byli zástupci čtyř největších zemí EU, které dohromady čítají 53.6 % obyvatel EU. A dokonce i kdyby se k nim přidalo ještě i Holandsko, takže by dohromady měly 57 % obyvatel EU, byly by přehlasováni. A přitom by skupina 14 nejmenších zemí, dávající dohromady jen 11.3 % obyvatel EU, by blokační menšinou podle prvního kritéria disponovala. Lze se Němcům, Francouzům, Britům, Italům a dalším divit, že na tento, slovy Jana Zahradila "nejspravedlivější hlasovací systém" nepřistoupili? Pokud se čtenář diví, jak někdo mohl takový systém vůbec vymyslet, dodávám na vysvětlenou, že cílem systému je zajistit, aby statisticky definovaná schopnost jednotlivce ovlivnit rozhodnutí EU jako celku nezávisela na velikosti státu jehož je občanem. Větší státy mají v tomto systému více hlasů primárně ne proto, že jsou větší, ale proto, že v nich má jednotlivec menší šanci ovlivnit svým hlasem rozhodnutí své vlády, jak má v Radě EU hlasovat, než v těch malých. Skutečnost, že tento systém může vést k výše popsané, v situaci dnešní EU nepřijatelné možnosti, je z hlediska jeho cíle nepodstatný, neboť státy jako celky v tomto systému nehrají žádnou roli a důležitá je jen váha hlasu jednotlivce. To je ovšem přesně opačné hledisko, než to, na čem lpí lidé jako jsou Mach a Zahradil..
Takže na závěr rada našim poslancům: nebojte se hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy a nedejte na Petra Macha, je to lhář.
