Publicistka Judith Bergman z Gatestone Institute nás v článku Švédsko ve volném pádu informovala o katastrofální situaci ve Švédsku.

Cituje vybrané části z policejní zprávy o zločinnosti ve Švédsku, o dvou stech zločineckých sítích, o pěti tisících zločinců, z nichž některým není ani 10 let. Píše o no-go zónách, ve kterých má policie potíže prosazovat švédské zákony. Je toho názoru, že rozhodnutí města Växjö povolit každý pátek svoláváni k modlitbě je důkaz, že Švédsko se stále více integruje do islámské kultury.

Její článek je typický příklad dnešní negativní žurnalistiky, ve které pisatel vychází z některých, často pravdivých, skutečností a potom extrapoluje tato fakta na celou společnost a celou zemi. Trochu přehnaně bych mohl uvést příklad, že podobný žurnalista udělá reportáž z některé „vyřazené“ oblasti v Čechách, například z Chánova u Mostu nebo z parku za Hlavním nádražím v Praze, kde leží odložené injekční stříkačky a někdy i zfetovaní chudáci, a udělá z toho závěr pro celou zemi. To by jistě české čtenáře pobouřilo. Jakási objektivita a jistá míra soudnosti pro to, co je relevantní, by se snad od seriózního žurnalisty měla dát očekávat.

Podobnou negativní žurnalistiku o Švédsku jsem již četl v Neviditelném psu mnohokrát. U Judith Bergman mě ale překvapuje její závěr. Ve fyzice je volný pád definován jako přímočarý pohyb s rovnoměrným zrychlením směřující do středu tíhového pole, tedy nezadržitelný, zrychlující se pohyb směrem dolů. Kam se Švédsko pohybuje a jakou rychlostí?

Judith Bergman z pozice politické analytičky jistě zná UN World Happiness Report, který v roce 2018 umisťuje Švédsko na 9. místo žebříčku „nejšťastnějších zemí“. Dříve bývalo Švédsko mezi prvními šesti. V roce 2016 pokleslo na 10. místo, asi pod vlivem zmatků kolem velké uprchlické vlny. Teď, když je to nejhorší za námi, postupuje opět nahoru. Pro informaci dodám, že Česko je na 21. místě, Slovensko na 39. a Maďarsko na 69.

Dle World Economic Forum Global Competiveness Report 2016-2017 se Švédsko na žebříčku konkurenceschopnosti nachází na 6. příčce za Izraelem, Švýcarskem nebo Singapurem. Čechy jsou na 31. pozici.

Ve statistice Transparency Inernational leží Švédsko na 6. místě, Čechy jsou na 42. místě, Slovensko na 54. a Maďarsko je na 66. pozici.

Další statistika, kterou sestavuje Institute for Economics and Peace, umisťuje Švédsko trochu překvapivě na 14. pozici v žebříčku nejbezpečnějších zemí na světě. Česká republika je na 7. místě, Maďarsko na 17. místě, Slovensko na 22. a Spojené státy americké jsou na pozici 114. Celé Švédsko se bavilo, když v minulém roce Donald Trump při svém projevu v Orlandu volal „You look at what’s happening last night in Sweden. Sweden, who would believe this? Sweden!“ Ve Švédsku se tu noc nestalo vůbec nic. Trump si špatně vysvětlil zprávu z Fox News. Bývalý ministr zahraničí Carl Bildt poznamenal, že místo, kde Trump svou kritiku Švédska pronesl, bylo vhodně vybrané. Jen samotné Orlando má za rok více vražd než celé Švédsko. Také v porovnání s Českou republikou si nestojí Švédsko v počtu vražd tak špatně. Česká policie zaznamenala 146 vražd v roce 2017. Dle švédské BRÅ bylo vražd ve Švédsku 113. Nejsem si jistý, zda se tyto statistiky dají jednoduše srovnávat. V každém případě se zločinnost v těchto zemích příliš neliší a rozhodně se nedá srovnávat s USA.

Statistika samozřejmě neznamená všechno. Nejsem politický analytik jako Judith Bergman, ale postarší šestasedmdesátiletý stavební inženýr žijící již padesát let ve Stockholmu. Velmi se zajímám o společenský vývoj ve Švédsku a jako bývalý běženec zvláště o vliv migrace na tento vývoj. Ve svém povolání poradce mladých inženýrů a externího asistenta na fakultě architektury mám docela slušný kontakt s mládeží, která dnes ve Švédsku sestává ze značné části z první, či druhé generace migrantů.

Na svých zdravotních procházkách často navštěvuji ty takzvané no-go zóny, které dnes docela dobře znám. Popis Švédska od Judith Bergman mne pobuřuje.

Co Judith Bergman nepíše, je fakt, že Švédsko si v letech 2006–2014 za občanské vlády Fredrika Reinfeldta zažilo jedinečný ekonomický pokrok, který pokračuje i dnes za vlády sociálních demokratů. Příjmy a životní úroveň všech zaměstnaných se zásadně zvýšily. Státní rozpočet je vyrovnaný, dokonce s malým přebytkem, a to i přes velké náklady vynaložené na integraci uprchlíků a obrovské investice do infrastruktury a nových technologií. Který jiný stát v Evropě má takovou ekonomiku?

Tohoto úspěchu dosáhla konzervativní vláda tím, že významně seškrtala státní výdaje a snížila daně. Většina těchto opatření byla vydařená, ale ne všechna. Rozhodnutí téměř zrušit armádu a zachovat jen letectvo a jednotku pro misi v Afghánistánu bylo ukvapené. Stejně nerozumné bylo snížit počet policistů s odvoláním na statistiku o zmenšující se zločinnosti ve Švédsku. Dnes má Švédsko jen asi čtvrtinu policistů oproti České republice. To samozřejmě nemohlo fungovat, když se počet obyvatel ve Švédsku současně zvýšil mimo jiné přílivem pracovních přistěhovalců a uprchlíků.

Všeobecně se zločinnost ve Švédsku stále snižuje. Největším sociálním problémem Švédska byl vždy alkoholismus. Švédsko patří spolu s Norskem, Finskem, Polskem a Ruskem do „vodkové oblasti“. Generace Švédů, kteří vypili nejméně jednu láhev kořalky za víkend s velmi negativními konsekvencemi pro rodinu, pomalu vymírá. Mladší generace ovlivněná stykem s cizinou a cizinci přebírá jinou alkoholovou kulturu a pije pivo a víno, což vede k mnohem menším sociálním následkům. Mládež také změnila svůj způsob života. Ti kluci, kteří dříve postávali se svými mopedy na návsi a upíjeli doma vyrobený alkohol, aby později provedli nějakou lumpárnu, dnes sedí u počítačů a hrají hry. Velmi pozitivní následek měl také přechod z kontaktní ekonomiky na digitální. Zmizely dramatické přepady bank a loupeže v obchodech.

Bohužel v jednom oboru se situace zásadně zhoršila. Díky zlepšující se ekonomice se mnohonásobně zvětšil trh s narkotiky, který se neobyčejně zbrutalizoval. Jedná se o nemilosrdný boj mezi zločineckými bandami, které tento obchod ovládají. Zde dochází k výměně generací. Jestli dříve tento trh ovládali Hells Angels a jugoslávská mafie, tak dnes ho přebírá nevyvedená mládež ze segregovaných oblastí. Ta nová generace střílí, aby zabila. Do nebe volajícím příkladem je nedávná střelba v Malmö, kdy jeden z gangsterů, který střelbu přežil, protože měl neprůstřelnou vestu, odmítl spolupracovat s policií a utekl z nemocnice. Za tři dny ho policie chytila, když likvidoval střelbou své protivníky. Tento problém se vymkl policii z ruky. Každá taková vražda, kde účastníci odmítají spolupracovat, vyžaduje celou řadu policistů, kteří potom chybí někde jinde. Zde je jediným řešením více policistů. Ve volební kampani k blížícím se volbám se politické strany předhánějí ve slibech, kolik bude mít Švédsko v budoucnu policistů.

Švédsko je malá země na severu Evropy, která se v minulém století vypracovala z jedné z nejchudších na jednu z nejbohatších v Evropě, na zemi s otevřeným demokratickým systémem, špičkovou ekonomikou a bohatým sociálním systémem. Miloš Zeman v jednom ze svých předvolebních rozhovorů vystihl velmi dobře důvod tohoto úspěchu. Švédský systém je postaven na vysokém stupni solidarity. Solidarity mezi bohatými a chudými, mezi mladými a starými, zdravými a nemocnými. Měl dodat, že také mezi lidmi, kteří žijí v míru, a lidmi postiženými válkou a nepokoji.

Pro další švédský vývoj je důležitý říjen roku 1943, kdy se podařilo převézt z Dánska do Švédska téměř všechny Židy, asi osm tisíc osob, a tak jim zachránit život. Od té doby přijalo Švédsko statisíce uprchlíků a migrantů ze všech neklidných koutů světa. Nejprve z východní Evropy, později z Blízkého východu. Přístup k migrantům byl vždy pozitivní. Migranti bývají jistá elita národa. To jsou ti silní, zdraví, schopní a podnikaví, kteří se odváží vydat na cestu. USA a Kanada byly vybudovány migranty. Také Austrálie a Nový Zéland, které dnes omezily příliv spontánních uprchlíků, ale stále přijímají desetitisíce kvótových uprchlíků. Také v Evropě všechny úspěšné státy vítají migranty. Švýcarsko 25 %, Holandsko a Skandinávie cca 15 %, Irsko 10 %.

Nevím, jak široce je známo, že asi sto tisíc íránských migrantů ve Švédsku má přibližně stejnou úroveň vzdělání jako Švédové a stejnou míru zaměstnanosti. V druhé generaci Iránců však studuje na vysokých školách o 15 % více Iránců než etnických Švédů. Ta elita národa, kterou si Réza Páhlaví vychoval na amerických univerzitách, uprchla před ajatolláhy do Švédska a dobře se tu integrovala. Tu druhou generaci Iránců není třeba přesvědčovat o tom, jak důležité je mít dobré vzdělání. Bez šikovných íránských chirurgů a zubařů by švédské zdravotnictví již nefungovalo. S mnoha Íránci se setkávám ve svém oboru stavebnictví. Zajímavou národností jsou Kurdové, o kterých není žádná statistika, protože přicházejí z různých zemí. S Kurdy se také setkáváme všude, v politice, kultuře a také ve stavebnictví. Je to národ, který byl ve všech svých domovských zemích pronásledován a utiskován, asi jako Židé.

Jiné zkušenosti jsou s uprchlíky ze Somálska, kteří mají největší potíže se integrovat. Mezi mými mladými inženýry se zatím žádný Somálec neobjevil. Před dvaceti lety probíhala v Somálsku velmi krutá občanská válka, a tak mají Somálci také nárok na azyl ve Švédsku. Náklady, které na ně Švédsko vynaložilo, nikdy neuhradí.

Aby se zmenšil počet uprchlíků směřujících do Evropy, snaží se Švédsko podporovat pozitivní vývoj v rozvojových zemích v sektorech zdravotnictví, vzdělávání a rodinného plánování. Švédsko přispívá na pomoc nevyvinutým zemím 1 % svého národního důchodu, 43 miliard švédských korun, což znamená asi 100 miliard českých korun, v tom je asi první na světě.

Švédové jsou na tyto skutečnosti velice pyšní a považují se za humanitární velmoc. Řekl bych, že taková pýcha může vést k nebezpečnému přecenění svých možností.

To jistě také vedlo k situaci z roku 2015. Evropa a ani Švédsko nebylo připravené na události, které eskalovaly na podzim 2015. Velice brutální občanská válka v Sýrii v kombinaci s moderními komunikačními prostředky vytvořily situaci, na kterou Evropa a zvláště evropský systém přijímání uprchlíků nebyl připraven. Angela Merkel by asi nevyslovila „Wir Schafen das“, kdyby tušila, že za měsíc se vloží do syrské války Vladimir Putin se svým letectvem.

Počty uprchlíků ze Sýrie překonaly všechna očekávání. K nim se připojili i uprchlíci z jiných postižených i nepostižených zemí. Švédsko se svým pocitem humanitární velmoci odolávalo tomuto přívalu až příliš dlouho.

Svědčí o tom skutečnost, že v ulicích Stockholmu stále demonstrovaly tisíce občanů za další pomoc uprchlíkům, když vláda rozhodovala o tom, že do Švédska budou přijímáni jen uprchlíci s dokumenty, což byli Syřané, a že povolení k pobytu pro všechny uprchlíky bude jen dočasné.

Dnes nastalo jisté vystřízlivění a politici prohlašují, že tato situace se nesmí již nikdy opakovat. Švédsko si na sebe vzalo příliš velké břemeno. S tím dnes souhlasí veliká většina veřejnosti a já také. Integrovat a nalézt zaměstnání pro téměř čtvrt milionu migrantů nebude lehké. Naštěstí výborně fungující ekonomika, silná konjunktura a navíc švédská snaha pomáhat tento problém vyřeší. Větším problémem bude vrátit domů všechny ty, kteří nedostanou povolení ve Švédsku zůstat. Těch je mnoho a opustit Švédsko se jim nechce.

Jistěže se dá švédský přístup k uprchlíkům považovat za naivní, lidé přeci museli tušit, že s takovým množstvím uprchlíků budou problémy. To je ale princip humanitního přístupu k lidem, který je zde všeobecný. V podobenství Lukáše o milosrdném Samaritánovi se říká, že kněz a levita kolem postiženého jen prošli, možná si položili otázku „K čemu nám bude, když tomu muži pomůžeme?“ a vyhnuli se mu. Kdežto Samařanova otázka zřejmě zněla: „Co se stane s tím mužem, když mu nepomohu?“ A tak mu pomohl, ošetřil ho, odvezl do hostince a zaplatil za jeho péči. Ježíšovo poselství učedníkům je: „Jdi a jednej také tak.“ Myslím, že to je jedno z velkých poselství Nového zákona. Mám dojem, že stejného názoru je i papež František, který v říjnu 2016 navštívil Švédsko. Chtěl se na místě informovat o přijímání uprchlíků a také se setkat s „novými křesťany“, křesťanskými uprchlíky z Blízkého východu, kterých je dnes ve Švédsku asi 200 000. Nevšiml jsem si, že by měl papež František veliký spěch poctít svou návštěvou Viktora Orbána, který cílevědomě brání křesťanství v Evropě. Jaké křesťanství? Takovou otázku klade papež František.

Před pětadvaceti roky přijalo Švédsko sto tisíc uprchlíků z balkánských válek, hlavně muslimských Bosňáků. Také tenkrát bylo Švédsko zaskočeno brutalitou této občanské války a zdálo se, že svoji snahu pomáhat přehnalo. Většina uprchlíků přišla náhle, během několika měsíců. Nastal zmatek, uprchlíci spali ve stanech. Švédsko bylo tenkrát v hluboké hospodářské krizi se stoupajícím počtem nezaměstnaných. Odpůrci uprchlíků měli dobré argumenty, proč tuto, podle nich nesmyslnou invazi zastavit. Na Balkáně nastal mír. Jistá část uprchlíků se vrátila domů. Větší část ale ve Švédsku zůstala a integrovala se. Dnes se tato uprchlická vlna považuje za jednu z vydařených a ani populistická strana Švédských demokratů se ji neodvažuje kritizovat. Není důvod, proč by se tato zkušenost neměla opakovat.

Judith Bergman píše o no-go zónách a odvolává se na zprávu BRÅ (Rada pro prevenci kriminality), ve které se hovoří o jedenašedesáti „zranitelných oblastech” (Utsatta områden), kde žije pět set tisíc občanů. Mnohé z nich leží velmi blízko mého bydliště. Tyto oblasti se neliší od jiných chudých oblastí v Evropě. Mají podobně vysokou nezaměstnanost a s tím související vyšší zločinnost, jediný rozdíl je snad vyšší procento cizinců žijících v těchto stockholmských chudých čtvrtích.

Zpráva ale hovoří také o šestnácti „zvláště zranitelných oblastech“ (särskillt utsatta områden) vybraných z této řady, ve kterých má policie velké problémy udržovat pořádek. V poslední době musí posílat do těchto oblastí vždy dvě automobilové hlídky. Druhá hlídka hlídá auto té první, která zasahuje.

Těchto „zvláště zranitelných oblastí“ je mnohem méně. Ve Stockholmu jsou čtyři. Všechny dobře znám. Popis problému ze zprávy BRÅ, kterou Judith Bregman uvádí, je víceméně správný. Netýká se ale pěti set tisíc osob, ale mnohem menšího počtu občanů, kteří žijí v těch „zvláště zranitelných oblastech“. Odhaduji, že se jedná o padesát až sto tisíc obyvatel. Tyto oblasti jsou švédskou ostudou. Vyskytuji se mimochodem i v Dánsku. Všechny byly postaveny v 70. letech, kdy Švédsko zažívalo konjunkturu a potřeba levných bytů byla obrovská. Sídliště jsou dobře naplánovaná a standardy bytů jsou dobré, snad jen zastavěnost je příliš vysoká. Investorem a vlastníkem těchto čtvrtí jsou obce, které se o ně nadále velice dobře starají. Ještě nikdy jsem v těchto místech při mých častých návštěvách neviděl jediné rozbité okno, lampu nebo počmáranou zeď. Problémem je, že obce zde hned od začátku vedly sociální politiku a nabízely byty sociálně slabším skupinám. Nejprve Švédům, později pracovním přistěhovalcům a uprchlíkům. To se nejčastěji projevilo na školách, které nezvládly tuto náročnou situaci, což mělo za následek, že ambiciózní přistěhovalecké rodiny se rychle stěhovaly dále a na těchto místech se shromáždily problémové skupiny bez ambic. V takovém prostředí bývá vyšší nezaměstnanost, rychle se šíří alkoholismus, narkotika a s tím související zločinnost. Vývoj, který dobře známe z USA, ale dříve ve Skandinávii nebyl. V posledních letech se v těchto čtvrtích projevují i islamistické tendence u těch skupin, které se nedokázaly nebo ani nechtěly integrovat. K zastavení tohoto vývoje bude třeba zásadního zlepšení ve školách, dalších velkých sociálních opatření, a hlavně více policistů na ulicích, zvláště policistů z řad přistěhovalců.

Ve Stockholmu jsou tyhle „zvláště zranitelné oblasti“ čtyři. Zejména do čtvrtí Tensta/Rinkeby, které patří ve Švédsku k nejhorším, mne často vedou mé zdravotní procházky. Se zájmem tam sleduji různé pokusy změnit život v těchto čtvrtích, které se bohužel většinou nesetkávají s očekávaným výsledkem. Některé však ano. Když vloni na podzim úřady povolily umísťování bezpečnostních kamer v těchto čtvrtích, zmizel okamžitě otevřený obchod s narkotiky a hořící auta. Dalším jistým opatřením bude centrální policejní stanice v Rinkeby s 250 policisty, která bude otevřená příští rok.

„Vypadá to, že Švédsko se čím dál více integruje do islámské kultury.“ Fakt, že mešita ve městě Växjö dostala povolení každý pátek tři minuty veřejně svolávat k modlitbě, považuje Judith Bergman za důkaz posunu k islamistickým tendencím. Nevím, Växjö neznám. Ale znám docela dobře mešitu ve Fitja/Botkyrka, která je jednou z tří mešit, kde toto povolení již mají. Mešita ve Fitja, financovaná Tureckem, je jednou z nejparádnějších ve Stockholmu. Leží vice jak kilometr od sídliště Fitja. Na minaretu jsou tři ampliony, jeden obrácený na blízkou průmyslovou zónu, jeden na jezero a jeden na parkoviště, kde věřící čekají na bohoslužby. Žádný amplion není obrácen na obytnou čtvrť Fitja. Žádné riziko s porušováním veřejného pořádku tu zřejmě není. Souhlasím s názorem biskupa evangelické církve, že rozhodnutí povolit svolávání k modlitbě bylo moudré. Bylo by nerozumné vytvářet atmosféru „my a oni“. S rozumnými a moderními muslimy spolužijeme v Evropě již více jak sto roků a jistě dále budeme, zvláště až se podaří zatlačit extrémní islamisty zpět na Arabský poloostrov.

Ne, Švédsko muslimské nikdy nebude. Ty velké skupiny uprchlíků z muslimských zemí jsou zcela sekularizované. Neznám žádného aktivního muslima z Iránu, Bosny, nebo Kurda. Deset roků se mé pracoviště nalézalo přes ulici od největší švédské mešity v centru města na Medborgarplatsen. Mohl jsem sledovat návštěvnost. Viděl jsem tam osobnosti jako krále Abdulaha nebo šejky z Emirátů. V pátek se obyčejně scházela taková stovka věřících, ale ve všední dny byla návštěvnost velmi malá. Velikým rozdílem bývá ale svátek Eid al Fitr, zakončení ramadánu. To se kolem mešity tlačily tisíce lidí a obřady modliteb probíhaly na etapy po celý den. Trochu mi to připomíná náboženský vývoj v Evropě. Na nedělních bohoslužbách v kostele bývá velmi málo věřících. Ale Vánoce slaví všichni.

Něco úplně jiného jsou ty „zvláště zranitelné oblasti“. V Tensta/Rinkeby nejsou žádné větší mešity. V těch čtvrtích je ale celá řada improvizovaných mešit ve sklepích obytných domů. Na páteční modlitby si místní komunity pronajímají kulturní dům a tělocvičnu v místní škole. Zde jsou to stovky až tisíce věřících, kteří se tlačí před svými modlitebnami. Pro mne jako nemuslima je to až nepříjemný pocit, vidět tu sílu. Když se ptám účastníků, o čem bylo kázání, dostávám odpověď, kterou si oni myslí, že chci slyšet. Většina návštěvníků jsou lidé středního věku, občas je následují malí kluci, asi jejich synové. Velmi málo mládeže. Jistě, že se tito otcové budou snažit udržet své rodiny v duchu a tradicích svých domovin, často i násilím. Ve vlivu na mládež jsou ale škola, kamarádi, televize a populární kultura nepřekonatelným protivníkem. Například ve švédské populární hudbě tvoří arabská jména významnou reprezentaci a ta asi ovlivňují mládež více než imámové. Loreen, která vyhrála pro Švédsko European Song Contest 2012, má marocké kořeny a vyrostla v jedné ze „zranitelných oblasti“.

Větším problémem těchto čtvrtí jsou rodinné tradice, které nutí hlavně ženy v rodině jednat dle tradičních norem – nosit hidžáb a nemít před svatbou žádný styk s muži. Rodiny chtějí také vybírat partnery svých dcer. Protože se jedná o interní problémy v rodinách, je prosazování švédských zákonů mnohem těžší. To je velký problém. Zde se mi stýská po ministryni pro integraci Nyamko Sabuni (v úřadě 2006–2013) narozené v Burundi, vychované v uprchlickém táboře v Zaire, která přišla do Švédska jako kvótový uprchlík ve dvanácti letech. Ona, velmi dobře znalá postavení ženy v těchto tradicemi zatížených oblastech, vedla velmi radikální politiku. Jí, jako muslimku, nemohl nikdo považovat za rasistku. Bohužel nedostala podporu ve vládě, ve které tehdy převládaly více liberální názory, a v roce 2013 z politiky odešla. Zanechala po sobě knížku „Ty dívky, které jsme zradili”. Ano, ne všechna rozhodnutí minulé vlády byla vydařená.

Judith Bergman má v mnohém pravdu, když píše o problémech ve „zvláště zranitelných oblastech“. Tyto čtvrti jsou švédskou ostudou. Posuzovat podle nich celé Švédsko je ale nespravedlivé. Většina Švédů v nich nikdy nebyla a informace o nich má pouze z novin a internetu.

O Švédsku by se toho dalo napsat ještě velmi mnoho a o názorech Judith Bergman také. To se ale do jednoho článku nevejde.

Pro Judith Bergman bych měl jedno doporučení. Dříve, než bude opět psát takový jednostranný článek o Švédsku, měla by si pohovořit s mladými lidmi. Ta dnešní mladá generace je názoru, že ne Švédsko, ale celý svět se někam propadá a ta obrovská horka, sucha a hořící lesy je v tomto názoru utvrzují. Švédsko je v očích švédské mládeže stále tou nejlepší zemí na světě, ať o něm Judith Bergman píše cokoliv.

Stockholm