Docela mě šokoval článek Jan Schneidera v České pozici (Jak překrucováním historie hnědne Evropa, 27.12.2019). Netuším, jestli pan Schneider jenom nezná dějiny, anebo prostě pracuje v něčí prospěch. Nebudu komentovat všechny poněkud nelogicky posbírané body jeho článku. Jen pro ilustraci se dotknu dvou, jejichž interpretace je dle mého názoru do nebe volající.
1. Německo-polská smlouva o neútočení z roku 1934: srovnávat ji se smlouvou Molotov - Ribbentrop je opravdu silné kafe. Zaprvé, Německo-polská smlouva neměla tajné dodatky, v nichž si smluvní strany parcelovaly cizí území. Tato smlouva prostě jen říkala, že signatáři nebudou spory řešit silou. Smlouva Molotov-Ribbentrop tajné a agresivní dodatky měla: rozdělení Polska, Pobaltí…
Zadruhé, Polsko uzavřením této smlouvy v roce 1934 hlavně doufalo smírně ukončit velmi neuralgický bod své zahraniční politiky po první světové válce, a to otázku tzv. Polského koridoru, tedy pásu země spojujícího meziválečné Polsko s Baltským mořem a zároveň oddělujícího Východní Prusko od zbytku Německa a tak z něj tvořící exklávu poválečné Výmarské republiky. Německo do uzavření této smlouvy nepřestávalo deklarovat, že „koridor“ chápe jako obrovskou nespravedlnost a plánuje jej „řešit“.
Je rovněž dobré nezapomínat, že vítězové 1. světové války, a to jmenovitě Francie, nechala Polsko, podobně jako ČSR, na holičkách podpisem smlouvy v Locarnu v roce 1925, kdy se s Německem dohodla na neměnnosti západních hranic Německa, tj. nechala si potvrdit, že Alsasko a Lotrinsko zůstane francouzské, ale na garance německé východní hranice, tj. hranic s Polskem a ČSR, trochu zapomněla…
Takže ještě se divíme Pilsudského Polsku, že bylo rádo za Hitlerovu tehdejší vstřícnost? Tento pán si tehdy ještě svoji pověst nevypracoval tak, jak ji známe dnes…
2. „Hanebná“ mnichovská dohoda: přestaňme si, drazí Čechové, lhát do kapsy. Pár faktů, prosím dočíst do konce. ČSR se od svého vzniku tvářila, že je národním státem „československého“ národa, který „vznikl“ v pracovně Masaryka a Beneše, protože jinak by se těžko vysvětlovalo, že 2,5 miliónu Slováků jsou státním národem a 3 milióny Němců menšinou. Pravda byla ta, že ČSR byla mnohonárodním státem stejně jako Rakousko-Uhersko, ale podstatně více nacionalisticky (pročesky) laděným, nežli nadnárodní habsburská monarchie.
Němcům, přesněji řečeno německy mluvícím obyvatelům Čech a Moravy se to docela pochopitelně nelíbilo, ČSR sice garantovala i v praxi jejich menšinová práva, ale moc pro to, aby si opravdu získala jejich srdce, nedělala, ba trošku i naopak. Takže když se v Německu objevil vřískající kníratý týpek, celkem rychle české Němce přetáhl na svoji stranu lacinými sliby, lhaním a podobnými triky. Když se mu podařilo československo-německý spor dostat na mezinárodní úroveň, tak až tehdy se president Beneš konečně podíval pravdě do očí:
Francie de facto ČSR žádnou reálnou vojenskou garanci neposkytla (garanční smlouva mezi ČSR a Francií předpokládala jako první krok v případě hraničního sporu mezinárodní arbitráž před komisí, jejímž členem mělo být i Německo (!)).
Velká Británie nepodepsala s ČSR v této věci nikdy nic. Ani Francie, ani Británie nás tedy nemohla „zradit“ nedodržením platné smlouvy.
Takže, a to se málo ví a vůbec se o tom nemluví: v onom vyhroceném září 1938 nejdříve president Beneše vyslal ministra Nečase do Paříže k vedení tehdy vládnoucí francouzské socialistické strany, aby tlumočil československou, tedy Benešovu připravenost odstoupit část území obývaného Němci Německu, přičemž Beneš se pod to ani nepodepsal. A poté s tímtéž souhlasila i právoplatná československá vláda! Takže tehdejší interpretace mnichovské dohody západními mocnostmi, tj. že se jedná de facto o prováděcí směrnici, jak a kdy dojde k předání území, lze obtížně zpochybnit a ještě méně se nad tím rozčilovat. Takto je i text oné dohody uváděn: „S ohledem na předchozí souhlas československé vlády…“
To, že lidé vidící si tehdy dál než na špičku nosu, jako třeba Winston Churchill, už tehdy jasně tušili, že to není pro Hitlera konec, ale začátek, je jiný příběh nic neměnící na tom, že ČSR měla „Mnichov“ už ve své základní genetické výbavě a usilovně na něm po celou dobu své existence pracovala.
Ale to vše výše uvedené znamená poněkud více náročné a více kritické studium dějepisu, než to poskytnuté socialistickým školstvím.