Spíš falešný úsudek Alexandra Tomského

Alexandr Tomský je můj oblíbený komentátor. V zásadě se s ním shodnu takřka ve všem. Ovšem s jeho kritikou opatření proti virové pandemii se neshodnu takřka vůbec.

Alexandr Tomský píše velmi kritické články k současné „hysterii“ kolem čínské chřipky. Podivuje se, proč je kolem toho tolik povyku, když například „hongkongská chřipka“ v roce 1968 zahubila více než jeden milion lidí a žádný povyk kolem toho nebyl. Na onu chřipku z roku 1968 se nepamatuji, tehdy mne zajímala situace v Československu a okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy.

Tomský cituje názor ředitele FN Motol Miloslava Ludvíka, který tvrdí, že údajná úmrtí na nemoc COVID-19 nejsou většinou uváděna správně a příčinnou smrti jsou jiné diagnózy. V Německu pitvy potvrdily, že asi 50 % úmrtí spojovaných s nemocí COVID-19 nebylo způsobeno touto nemocí. Ludvík dále upozorňuje na to, že klesá pozornost lékařů vůči jiným vážným nemocen, jako je rakovina.

To, že statistika úmrtí na čínskou chřipku je zkreslená a obsahuje i úmrtí, která jsou s touto nemocí spojena, víme i z české zkušenosti. Již první úmrtí muže ve věku 95 let toho bylo příkladem. Někteří publicisté proto píší, že na nemoc COVID-19 umírají „přestárlí“, kteří by „dříve či později stejně zemřeli“. Mně se takové formulace příčí, a ponechávám tak na každém, aby tyto názory z „nadhledu“ posoudil dle svého.

I já jsem v počátcích epidemie, kdy ještě veškerá čísla úmrtí pocházela z Číny, statistiku zlehčoval a domníval se, že se jedná o zveličenou hysterii navíc doprovázenou protičínskou propagandou. Zpravodajka ČT Barbora Šámalová v tom byla velmi vytrvalá. Nicméně jakmile se tato nemoc dostala do Itálie, musel jsem pod tíhou faktů (zde v žádném případě nelze hovořit o „falešných číslech“) změnit názor. V nemocnicích lékaři a sestry doslova rozhodovali o tom, kdo přežije a kdo ne, a to pouze tím, kdo dostane podporu dýchání. Často se rozhodovali podle věku nemocného a podporu dostali mladší, kdežto staří umírali. Že by v daném případě šlo o „přestárlé“ či o lidi, kteří by „dříve či později“ stejně zemřeli? O tom si netroufám vůbec spekulovat.

A ještě jedna statistika stojí za povšimnutí. Jsou to počty prokázaných případů nemoci COVID-19 v různých zemích Evropy. V zásadě lze pozorovat dvě různé situace, a to v zemích jako Itálie, Španělsko, Belgie či Francie, které zavedly různá omezení v situaci, kdy už na nemoc zemřelo mnoho lidí, nebo státy jako Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko či Izrael, které reagovaly „hystericky“ a ihned po prvním prokázaném případu začaly podnikat plošné restrikce omezování pohybu. Právě tyto státy mají nejnižší úmrtnost na tuto nemoc přepočtenou na stejný počet obyvatel.

Podobně jsou na tom i USA, kde jsou státy (New York), kde se nemoc „rozjela“, a státy, které jsou na tom v podstatě stejně jako Česko - s minimálním výskytem počtu nakažených i úmrtí. V podmínkách Západu pak je politická situace ovlivněna soubojem vlád a opozice (Česko je toho „dobrým“ příkladem) a při sledování angloamerických médií si nelze nevšimnout neustálé kritiky „pokrokových“ médií vůči americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Jemu média vyčítají doslova nos mezi očima, čili ať udělá, co udělá, je to špatně.

Je proto zřejmé, že statistiky mohou být pokřivené a udávají v počtech zemřelých na COVID-19 i zemřelé „s virem“. Nicméně příklady Itálie, Španělska a New Yorku ukazují, že nejde o žádnou hysterii, ale o stav, kdy zdravotnictví „nestíhá“ a kdy se potřebná pomoc nedostane ke všem, kteří ji potřebují. V takové situaci dle mého soudu nelze upřednostňovat ekonomiku před zdravím. Kritikou „falešných čísel“ tak nelze obhájit falešný úsudek.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz