K článku Jiřího Hanuše Šest předsudků šířených v České republice vzhledem k Evropské unii

Za prvé: Evropská unie a její současná podoba se nesmí kritizovat proto, že je autentickým zosobněním Evropy jako takové a že naše případná účast v ní by ohrozila naše proevropské směřování, izolovala by nás a ohrozila by naši cestu po roce 1989, tedy cestu "do Evropy".

Nevím o tom, že by byla zakázána taková kritika a kdo by ji měl zakazovat. Každý má právo ptát se, spolu s autorem, co je to za Evropu, která s naším přispěním vzniká. Že se neptají samotní exponenti EU, je dáno tím, že oni již svou představu mají a snaží se ji obsahově naplnit. Většina z nich jsou úředníci, kteří se neptají na ideje, ale na plnění. Dokonce i vrcholní představitelé EU jsou spíše než cokoli jiného schopní administrátoři, u nichž je cíl jednou pro vždy určen prizmatem idejí, které stály při vzniku EU.

Za druhé: Jsme povinni se co nejvíce přidružit k Evropské unii, protože se jedná o jedinou instituci, která je schopna udržet v oblasti mír, která vede k prosperitě, vzájemné solidaritě a k překonání ryze nacionalistických mentalit.

K druhému bodu: Mír je skutečně velká hodnota, taková, kvůli které stojí za to něco obětovat. Je také faktem běžné zkušenosti, že část Evropy po druhé světové válce prožívala období klidu a hospodářské prosperity na základě idejí, které vedly k vzniku EU. Heslem EU je "spolupracovat, nikoli válčit." Je také pravda, že mezi vlastenectvím a nacionalismem není vždy pevná hranice, ale cítit se vlastencem je v rámci EU možné. Je opět mýtem a stále opakovanou nepravdou, že nás integrační procesy EU nutí vzdát se své národní identity, přitom nic není větší nepravdou než tato opakovaná tvrzení. EU naopak postupuje někdy téměř iracionálně, například když se jednacím jazykem stane také irština, kterou už téměř nikdo nemluví.

Za třetí: Případné ekonomické argumenty proti měnové unii nejsou podstatné, podstatné je hledání "základů" Evropy, evropské "duše", která má moc přetvářet jednotlivce a národy.

Ve skutečnosti je to téměř naopak. O "duši Evropy" se nikdo nestará a v tom je myslím právě ten problém. Euroúředníci jsou daleci nějakých úvah o vznešených idejích a raději se drží toho, co umějí. Bylo by dobré si všimnout, že unijní administrativa je mimořádně výkonná, to, co je naopak její slabinou, jsou příliš vágní úvahy o smyslu a cíli evropského spění, kde výrazně absentuje myšlenka křesťanství.

Za čtvrté: Evropská unie nemá v podstatě alternativu. I kdyby byla jakákoli, je to stále nejlepší varianta pro nás a náš vývoj.

Ano, alternativa vždy existuje. Nevím sice o nějaké komplexní alternativě, protože současné nabídky alternativních možností jsou založeny spíše na negaci unijních snah. Souhlasím s autorem, že pokud to půjde takhle dál, s alternativami se brzy setkáme. Asi se to stane, ale netoužím po něčem takovém. Alternativou může být i chaos, rozvrat a válka. Jsem přesvědčen, že pokud cesta k míru vede skrze další omezení národních práv a přenesení na společné evropské instituce, je to sice pro mnohé bolestné, ale v konečném důsledku přijatelné.

Za páté: Je zapotřebí vytvořit nikoli národní, ale evropskou identitu. Jsme v prvé řadě Evropané, až potom příslušníci různých regionů, sdružení, států.

O požadavku "evropské identity" jsem už hodně slyšel a také se s ní setkal. V Bruselu nejsou výjimkou smíšená manželství, jejichž děti se cítí být "Evropané". Vlastenecké reminiscence jimi nevládnou, naopak se je snaží překonat jakýmsi pocitem "evropanství." Přesto myslím neexistuje žádný tlak na takové chování a jednání. Lidé dnes přirozeně překonávají hranice jazykové i národnostní a nevnímají to jako nátlak. Vzhledem k tomu, že je něco takového možné, neřekl bych, že "Evropa je příliš". V Bruselu existují cizinci, kteří se rádi učí česky, i Čechové, kteří se k původní vlasti cítí být vázáni jen svým narozením. Není to u nich póza, u těch prvních je to zvídavost a touha poznat něco nového, u těch druhých je to už přirozené chování.

Za šesté: Nejsou důležité problémy, s nimiž se Evropská unie potýká. Nejdůležitější je idea, ideál, který je třeba zachovat a sledovat přes úskalí problémů a pochyb.

Opět je to přesně naopak. EU se příliš vkládá do partikulárních problémů a ideje vnímá právě tak, jak si to pochvaluje autor, tedy jako něco historicky podmíněného. S tím ovšem, že na ideu sjednocené Evropy je právě teď vhodná doba. Nicméně zde existuje výrazný rozpor. Některé hodnoty jsou brány jako fundamentální – téměř metafysické, jako by to byly hodnosty, ke kterým se vždy nějakým způsobem spělo a které je potřeba vždy zachovávat. Patří k nim například kritika útlaku žen, dětské práce, rasového útlaku, mučení a podobně. Je tedy EU na jednu stranu silně metafysická, na druhou stranu silně pragmatická. Ústřední metafysická hodnota však výrazně absentuje. Totiž uznání společného křesťanského základu.