Pokud se bloger u nás dotkne tématu bývalých komunistů v politických funkcích, se zlou se může potázat.

Obzvláště když na okraj svého pojednání zmíní i tolik dnes diskutovanou Čínu, o které se diskutéři dohadují, zda tam pod otěžemi komunistů praktikují tvrdý kapitalismus, nebo jen jejich verzi socialismu, se kterým máme neblahé zkušenosti. Nebo když upozorní na to, že si internetoví diskutéři zhusta pletou dojmy s pojmy, poněvadž u nás jsme nežili v komunismu, ale v socialismu. Kdy ve skutečnosti je také rozdíl mezi komunismem, socialismem a marxismem, což se často zaměňuje.

Ale aby toho nebylo málo, tak jako se někdo nedokáže smířit se současnou vládou, danou výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, jiný se zas nedokáže smířit s tím, že se u nás prezidentem stal generál ve výslužbě. Jenže ač se to někomu líbí nebo ne, je třeba ctít fakta, která házením špíny na protagonisty politické scény nikdo nezmění. Výsledky voleb mohou vyvolávat silné emoce, frustraci nebo pocit bezmoci, což se v každé demokratické společnosti, kde mají lidé různé názory, stává. Demokratické volby jsou však procesem, který určuje správu věcí veřejných na základě vůle většiny hlasujících. Respektovat výsledky neznamená souhlasit s nimi, ale uznat platnost tohoto procesu. Kdy je pak zcela od věci jeho zpochybňovaní komunistickou minulostí ústavních činitelů.

Jiného názoru byl zřejmě Tomáš Guttmann, když mi oponoval v článku PROSTÉ WATSONE Prostě komunisty nevolte, publikovaném 2. března 2026 na webu Neviditelného psa. Kde tvrdil, že „bývalé členství v komunistické straně dává i po 36 letech nejlepší šance pro postup do nejvyšších funkcí“, přičemž také bývalé členství v komunistické straně údajně „staví příznivce prezidenta proti příznivcům premiéra a naopak“. Přičemž do této chvíle, co píšu tyto řádky, nikde nevysvětlil, jak tohle jejich příznivce může proti sobě stavět, když prezident i premiér byli před listopadem 1989 členy KSČ a patří tak oba mezi bývalé komunisty?

A přitom pod článkem, kterým jsem na jeho text reagoval, i pan Guttmann přispíval v diskuzi. Ale v jeho reakcích pořád ustupují fakta a objektivní realita do pozadí před emocemi, osobním přesvědčením a manipulativními narativy. Což není zase až tak překvapivé, neboť jde o důsledek společenského stavu zvaného postfaktická doba, který často ignoruje fakta ve prospěch subjektivního vnímání reality. Ale historická fakta jsou rovněž fakta a porozumět současným dějům znamená porozumět tomu, co jim předcházelo. Ovšem někdo mívá problém i s porozuměním psanému textu, jako když mne pro mé články zcela nepochopitelně zahrne mezi neomarxisty, co ve svých reportážích oslavují elektromobily k nám dovážené z progresivní Číny. Kde v robotizovaných továrnách soudruhům, zvaným tam tóngzhì (同志), přičemž v moderní hovorové čínštině může „tóngzhì“ v některých situacích také označovat člena LGBT komunity, ten jejich pokrokový kapitalismus údajně má jaksepatří šlapat.

Ale co panu Guttmannovi jaksi uniklo je skutečnost, že já v žádném ze svých textů nikdy Čínu nevelebil, natož pak za to, že „ve svých koncentrákách znásilňuje politické vězeňkyně a stahuje je z kůže, aby ji prodali na transplantace“, jak ve své bojovné polemice píše. Ale naopak jsem v článku Zločiny proti lidskosti upozorňoval na fakt, že byly v Číně zadržovány zdejšímu politickému systému nepohodlné osoby, kterým byly odebírány orgány, prodávané za vysoké ceny cizincům, kteří by ve svých zemích museli dlouhodobě čekat, než se pro ně najde vhodný dobrovolný dárce. Neboť jak jsem tehdy napsal „nad žádnou zprávou o zločinech proti lidskosti (protože nejsme zvířata, ale lidé) nesmíme nikdy jen mávnout rukou“.

Důkazy o systematickém odebírání orgánů politickým vězňům či vězňům svědomí v čínských věznicích existují díky řadě investigací, přičemž jsem také upozornil na petici organizace Lékaři proti nucenému odběru orgánů (DAFOH), která celosvětově sdružuje odborníky z různých lékařských oborů a jejich podporovatele za účelem monitoringu dodržování lidských práv u transplantací celých orgánů, jejich částí, nebo určité tkáně. Organizace lékařů, zabývající se případy nuceného odběru orgánů, obvinila čínský režim, že dlouhodobě pronásleduje vybrané skupiny čínských obyvatel, které využívá jako nedobrovolné dárce a jejich orgány zpeněžuje při transplantacích v čínských vojenských nemocnicích. Což de facto ve svém stanovisku na konferenci v Pekingu potvrdil i Chuang Ťie-fu, předseda Čínského transplantačního výboru. Zde si ten starší článek na téma zločinů proti lidskosti s řadou u nás pozapomínaných faktů i souvislostí může každý přečíst.

Jinak řečeno, po posledních volbách se nám tu znovu rozmáhá nešvar zvaný postfaktická doba (post-truth era) jako společenský stav, kdy fakta a objektivní realita ustupují do pozadí před emocemi, osobním přesvědčením a manipulativními narativy. Jde o důsledek trendu, který často ignoruje či ohýbá fakta ve prospěch subjektivního vnímání reality. Respektive o společenské prostředí, kde pravdivost informací ustupuje emocionálnímu a ideologickému působení na veřejnost. Kdy fakta nepřestala existovat, avšak ve veřejné debatě ztrácejí váhu.

Je to smutné, ale nikoho nemíním kvůli tomu burcovat. Neboť jak říkával náš velikán Jára Cimrman: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.