Čtvrt století dnes uplynulo od tragédie z 11. září 2001, kdy teroristé ze sítě Al-Kaida unesli čtyři dopravní letadla. Narazili s nimi do budovy Pentagonu u Washingtonu, jedno se zřítilo v Pensylvánii a dvě smetla věže Světového obchodního centra v New Yorku.

Přesně v 8.46 hodin newyorského času narazilo první letadlo s atentátníky do jedné z věží tak zvaných Dvojčat Světového obchodního centra (World Trade Center). O 17 minut později se stejným způsobem otřásla i druhá budova. Skoro hodinu po prvním útoku se třetí letadlo zřítilo na okraj Pentagonu.

Při útocích zemřelo 2996 lidí (mezi nimi i 19 únosců). Ze 125 obětí v Pentagonu bylo 55 vojáků, zbytek civilisté. Oběti pocházely z 90 zemí celého světa.

I proto se následně spojily světové tajné služby, aby posléze dospěly během vyšetřování k závěru, že za útoky stál saudský miliardář Usáma bin Ládin, kterému poskytlo ochranu militantní sunnitské hnutí Tálibán, které umožnilo, aby se Afghánistán stal základnou mezinárodního terorismu, konkrétně organizace al-Kajda.

Ostatní opoziční skupiny v zemi proti Tálibánu vytvořily tzv. Severní alianci. Její boj v souvislosti s bojem proti terorismu podpořily USA a Velká Británie, které v říjnu 2001 zahájily proti Tálibánu rozsáhlou vojenskou intervenci pod názvem Trvalá svoboda, jejímž hlavním pozitivem bylo dopadení a potrestání viníků v čele s bin Ládinem.

Tragické události z 11.září 2001 ale nepředstavují v historii pouze izolovanou tragédii. Naopak, jejich konsekvence se ukázaly být doslova fatální. Odstartovaly totiž spektakulární změny v oblasti naší „trvalé svobody“ fundamentálním přerodem demokratické západní společnosti v univerzální doktrínu „dohlížitelského státu“, který pod rouškou nejvyššího obecného zájmu usiluje především o to, mít své občany neustále pod bdělou a hlavně systematickou kontrolou. Pochopitelně jen pro jejich blaho. Zásadní změnou číslo jedna konkrétně v USA bylo bleskové přijetí nové legislativy, zejména zákonu Patriot Act, který výrazně rozšířil pravomoci tajných služeb a vlády jako celku.

Podobné normy se poté velmi rychle etablovaly také v Evropě. Stát západního střihu dnes hojně využívá všech moderních sledovacích technologií, aby nás uchránil od všeho zlého. Současný systém je už totiž natolik sofistikovaný a pregnantně promyšlený, že je stále o krok napřed, vycházeje z nezpochybnitelné premisy, že každý z nás je potenciálním adeptem na spáchání nějakého toho prohřešku či trestného činu, proto neškodí ho raději průběžně monitorovat.

Západní demokratická společnost se zkrátka za 25 let plynule přetransformovala v institut progresivní občanské kurately.

Pod záminkou bezpečnosti jednotlivé země ve velkém sledují vlastní občany, narušují jejich soukromí a porušují jejich občanská práva. Zneužívají moc podepřenou moderními technologiemi a navíc stále častěji jednají v utajení. Vzniká tak nová forma technokracie či meritokracie, to jest vláda paternalistických expertů a údajných elit, které se už ovšem nezodpovídají demokraticky voleným institucím.

Jestliže se dnes ohlédneme zpět, zjistíme, jak obrovský skok směrem k naší osobní nesvobodě jsme zcela dobrovolně pod vlajkou věčné mantry zajištění naší bezpečnosti učinili.

Drtivá většina občanů Západu ale jen mlčí a přihlíží, často uspokojena a ukolébána všemi báječnými a neustále přibývajícími funkcemi a službami mobilních a internetových aplikací, kterými nám přece stát tak nezištně zjednodušuje život.

Absurdní, jak málo z nás si uvědomuje, že veškerá takto získaná osobní data se automaticky stávají státním majetkem, případně majetkem nadnárodních korporací. Jako groteskní pohádky o tom, že naše osobní data ochrání právě a jedině ještě přísnější předpisy a zákony, které musíme všichni zodpovědně dodržovat. Všichni vyjma státu a nadnárodních koorporací.

Adaptivní legislativní tempomat mezitím čile chrlí další legislativní nařízení, směrnice či povinnosti – tu cosi nahlásit, pro změnu se z něčeho odhlásit, kdesi se zcela nezbytně zaregistrovat atd. Mediálními sedativy hypnotizovaná západní společnost se tiše a nenápadně nechala s bohorovným klidem vmanévrovat do říše novodobé technokracie.

Když jsem tak v průběhu posledních šesti let okolo sebe slýchal povzdechy, kterak vinou koronaviru či války na Ukrajině těžce trpí naše ubohá, okolnostmi zkoušená svoboda a naše svaté soukromí, s mírným podivem jsem zjistil, že řada lidí si možná ani neuvědomuje, že tu skutečnou svobodu jsme ztratili už dávno. Až příliš ochotně jsme ji obětovali na oltář zájmů bezpečnosti a také životní úrovně. V éře internetu a hitparády moderních technologií zbyl z tohoto vznešeného slova pouze prázdný pojem, fungující pod přísným dohledem umělé inteligence.

Dost možná právě na způsobu využití AI bude do značné míry záležet, zda lidstvo civilizovaného světa dokáže nastoupit cestu dalších 25 let pod vlajkou hledání ztracené svobody.