Přestože se to zdá skoro neuvěřitelné, válka na Ukrajině trvá už rovných pět měsíců – a jak dlouho ještě trvat bude, neví nikdo. Každopádně stojí za rekapitulaci zpočátku neuvěřitelného válečného konfliktu vše, co se zatím stalo a co se ještě stát může. Především proto, že zatím naprosto není jasné, kam tato válka spěje.

Vše začínalo už loni na podzim, kdy americké tajné služby upozorňovaly Ukrajinu, že při její hranici se hromadí 90–100 tisíc ruských vojáků. Moskva to tehdy stereotypně vysvětlovala rozsáhlým vojenským cvičením a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj Američany téměř káral, aby nepanikařili a zbytečně neeskalovali napětí mezi Ruskem a Ukrajinou, trvající už osm let – od anexe Krymu a vyvolání separatistického konfliktu v Donbasu na jaře 2014.

Ve čtvrtek 24. února však propuklo to, co většina zainteresovaných nepředpokládala nebo přinejmenším předpokládat nechtěla: Rusové zaútočili hned z několika směrů. Jejich hlavním cílem v tu chvíli byla metropole Kyjev, o níž Rusové zcela mylně předpokládali, že padne během tří dnů a že Kyjevané budou ruské okupanty vítat chlebem, solí a květinami.

Jarní nadšení Západu je pryč
Nic z toho se nestalo, a přestože západní obavy z rychlého pádu Kyjeva se skoro kryly s jalovými ruskými představami, Ukrajinci prokázali obdivuhodnou schopnost rezistence, která ruské plány rychle zhatila. Zpočátku ukrajinská armáda, jež se od roku 2014 proměnila skoro neuvěřitelně, dokázala ruský postup zastavit (kupříkladu ničením obrněné techniky, která ke Kyjevu tupohlavě postupovala v dlouhatánských kolonách po státních silnících a stala se tak vděčným cílem pro turecké drony Bayraktar). Rusové se od Kyjeva zkrátka a dobře museli stáhnout.

Původně pesimistický Západ se tak po pár týdnech rozjásal a do války sice přímo nezasáhl (což by se Ukrajincům jistě zamlouvalo nejvíc, ale co evropské a severoatlantické struktury považovaly za příliš nebezpečné ve smyslu možnosti vzniku nového světového, možná jaderného konfliktu), ale přinejmenším začal Ukrajincům poskytovat moderní zbraně, které v podstatě zajistily dnešní pro Rusko nepříjemný a pro Ukrajinu alespoň zčásti uspokojivý poměr sil. Během jara pak Západ dospěl k poněkud bláhovému přesvědčení, že by Ukrajina v této válce během krátké doby mohla poměrně snadno vojensky zvítězit.

Což se samozřejmě nestalo: jakmile se válka přestěhovala do rovinatých oblastí Donbasu a začala připomínat spíše souboje Stalina s Hitlerem, fronta „zvláštní vojenské operace v Donbasu“ téměř znehybněla a přes drobná vojenská vítězství obou stran postupně inspiruje k představě dalšího „zamrzlého konfliktu“. K představě cesty nikam… Západ o své jarní nadšení přišel a mnoho tamních politiků se naopak začíná obírat defétistickou představou, že míru musí být dosaženo u jednacího stolu – a to žel bohu skoro za každou cenu… Prezident Zelenskyj naopak před pár dny promluvil o „velké ukrajinské ofenzivě“ a o „nasazení milionu mužů a žen ve zbrani“. Těžko říct, čeho v tomhle prohlášení bylo víc – zda snahy spoluobčany povzbudit, anebo poněkud přehnaného sebevědomí.

V celém konfliktu jde samozřejmě i o simulovanou válku mezi Putinem a Západem, v níž euroamerické společenství bojuje sankčními zbraněmi, kdežto ruský prezident (který trefně poznamenává, že Evropa je ochotna s Ruskem bojovat „do posledního Ukrajince“) se zase ohání plynovým klackem. Poslední vývoj zatím ukazuje, že snad ne až do důsledku, tedy do úplného odstřihnutí ruských dodávek zemního plynu Evropě, ale kdoví – letošní zima je teprve před námi. A Putin, který si do hlavy bezpochyby vzal paranoidní představu obnovy slávy a síly především sovětského Ruska, je přesvědčen, že v tom spočívá jeho historická úloha.

Putin – plod ruské kultury
Při pohledu na Vladimira Putina a jeho v zásadě zločinné voluntaristické chtění člověka maně napadne Ťutčevovo slavné: „Rusko, to rozum nepochopí, společný metr nezměří, Rusko, to podstatu má jinou, v Rusko je nutno uvěřit!“ Tahle myšlenka se stala univerzální osou ruského sebeuvědomování. Obecně uznávaný hodnotový rámec je zkrátka pro Rusy příliš těsný. Oni jsou přesvědčeni, že nemohou a neměli by být posuzováni podle zákonů a měřítek, jež respektuje celé lidstvo. V tomto smyslu je jim tak, řečeno s Dostojevským, „vše dovoleno“. Je to zkrátka takové celonárodní alibi pro příslovečný ruský mesianismus, jehož si je sice už po staletí Západ vědom, ale kterému bezmezně věří sami Rusové.

Velmi drsně základní ruskou situaci pojmenovává ukrajinský básník a prozaik Vladimir Rafejenko: „Západ by potřeboval pochopit, že za válku nemůže Putin. On přece Rusy nestvořil, to Rusové stvořili Putina. Je jejich nástroj. Jejich alter ego. Stal se plodem ruské kultury, jaká ve skutečnosti je – bez iluzí a zbytečného sentimentu. A právě tuhle zrůdu je třeba zastavit.“ Je to samozřejmě tvrdé, ale svatá pravda! Rusové se jednoduše musí naučit vidět sami sebe právě západníma očima, jinak nebudou k civilizovanému světu patřit nikdy.