Média jsou plná popisu operace Pavučina, při níž byly zničeny strategické ruské bombardéry a to tisíce kilometrů od Ukrajiny.

Je jisté, že operace dopadla nadmíru úspěšně, pokud se prokáže, že Rusko přišlo o podstatnou část své bombardovací flotily, která z bezpečné vzdálenosti odpaluje rakety na ukrajinské cíle, jež nejsou zdaleka jen vojenského charakteru.

Všechno zapadá do série „nehod“, které se tu a tam přihodí muničnímu vlaku či nějakému oficírovi, který má na rukách krev ukrajinských civilistů. Představa, že velká vzdálenost od místa „speciální vojenské operace“ je bezpečným faktorem, bere den za dnem za své. Je více než zřejmé, že ukrajinská tajná služba je vysoce efektivní orgán. Navíc, se svými protivníky se nijak nemaže. Ruští občané, kteří tak horlivě věří svému novodobému caru, mají jistě možnost začít přemýšlet, jestli tohleto dobrodružství, kde hynou po stovkách jejich synové, stojí za to. Jestli ten kousek země, který se jejich vůdce před více jak třemi lety rozhodl dobýt (pardon – chránit), má takovou cenu, že mají strach večer usinat ve svých postelích, případně cestovat veřejnou dopravou.

Ono se stalo totiž cosi, co nepřepokládal ani jejich „braintrust“ sedící pevně v Kremlu. Že totiž jejich protivník je stejně houževnatý, jako byli oni sami v dávných časech. Že masakry v Čečně, obsazování území, které začalo Rusko považovat za své (Osetie, Abcházie, Podněstří) nebyly konfrontovány se současným odporem a sofistikovanými akcemi toho, koho se rozhodli „neutralizovat“. Že se stalo to, co české přísloví popisuje jako náraz kosy na kámen.

Nelze předvídat, jak dopadnou případná jednání o konci konfliktu. Rusko zatím dělá vše proto, aby vše běželo stále dál. Co lze říci s jistotou už dnes, je fakt, že pokud bude Ukrajina donucena vzdát se svého území před válkou (pro fandy Ruska speciální vojenskou operací), nebude na něm klid. Budou stále pomalu ale jistě „neutralizováni“ ti, kteří se zúčastnili vraždění civilních obyvatel, kteří kolaborují s ruskou okupační mocí, budou tu a tam „nehody“ v muničních skladech a dalších důležitých objektech.

Jeden náš myslitel, který v alkoholovém oparu blouznil cosi o fait accompli, bude nejspíše muset vydat další knihu s názvem „Jak jsem se zmýlil ve svém příteli a jeho ukrajinském dobrodružství“.

Pokleslost diskusí dosáhla tak hlubokého dna, že si autor nepřeje diskusní část zařazovat.