Svět se má zase nad čím rozčilovat: Izraelští vojáci zastřelili na hranicích s pásmem Gazy přes padesát palestinských demonstrantů, mezi nimi dokonce i vozíčkáře. Demonstrace byla samozřejmě pokojná, Palestinci proti nenáviděnému židovskému státu pouze mírumilovně kouleli zapálené pneumatiky a po strážcích hranice házeli přes plot víceméně neškodným kamením, zatímco po zuby ozbrojení vojáci po nich pálili ostrými, což některá média hbitě oklasifikovala jako masakr a turecký Erdogan sáhl dokonce po jinak v Turecku zakázaném slově (hlavně v souvislosti s Armény) „genocida“. Demonstrantům prý nejde o nic jiného než o právo vrátit se do svých domovů, odkud byli před sedmdesáti lety násilně vyhnáni. Hranici mezi Izraelem a Gazastánem neuznávají, neboť ani židovský stát Arabové jako celek nikdy neuznali.

Kámen by se nad politováníhodným osudem těch „masakrovaných“ ubožáků musel ustrnout, kdyby se věci neměly docela jinak, než nám je propalestinská propaganda líčí. Předně nikdo z těch, kdo se dnes práva na „návrat domů“ tak hlučně dovolávají, svůj domov nikdy v Izraeli neměl: všichni ti protestující mladíci se už narodili mimo jeho území rodičům uprchlým nebo vyhnaným za války.

Zadruhé tu válku vyvolala právě ta strana, která si dnes na její výsledky stěžuje a která proti všemu svému tehdejšímu očekávání tu válku prohrála, stejně jako později šestidenní válku v r. 1967 a jomkipurskou v r. 1973. Zaplatila za to také územními ztrátami a nedobrovolnými přesuny obyvatelstva, jak už to ve válkách obvykle chodívá – ani v Evropě tomu nikdy nebylo jinak.

Představme si, že by se Němci, kteří byli v poválečných letech v důsledku porážky nacistického režimu z Československa vyhnáni, respektive jejich potomci, začali srocovat na našich hranicích, vykřikovat tam hesla o svém právu na návrat, zapalovali pneumatiky a po české policii vrhali kameny a zápalné láhve. Možná by i tady našli pár sympatizantů, kteří by snášeli doklady, kolika nevinným bylo tehdy ukřivděno, a že jejich hněv je tudíž pochopitelný a omluvitelný, ale těžko by se dalo pochybovat, že armáda je tu od toho, aby každý útok zvenčí odrazila. Izraelcům lze sotva mít za zlé, že po nacistickém holocaustu jsou na neustálé útoky a nepokryté hrozby totální likvidací poněkud alergičtí. Kdo by na jejich místě nebyl?

A ještě k tomu nebohému vozíčkáři, kterého média prezentují jako doklad krutosti izraelské branné moci. Na serveru Gettyimages najdete snímek, kde ta „nevinná civilní oběť“ roztáčí nad hlavou prak. Už z biblické historie je notoricky známo, jak účinná to je zbraň ve zkušených rukou – vždyť s ní nezletilý pasáček David usmrtil obra Goliáše. Každý židovský kluk ten příběh dobře zná, a účinnost praku tudíž nepodceňují ani izraelští vojáci. A co ta černá mračna dusivého dýmu z hořících pneumatik, tak působivá na agenturních snímcích? Není to snad při vhodném větru přímo učebnicový chemický útok? Má tomu napadená strana snad jenom nečinně přihlížet?

Izrael dal jasně na vědomí, že své hranice bude proti každému pokusu o jejich násilné narušení bránit. Kdo takové varování ignoruje a přijde při tom o život, není žádný hrdina, ale spíš blázen – anebo, což vyjde nastejno, nenávistnou propagandou zpracovaný fanatik, který prahne po slávě mučedníka. Může si být celkem jistý širokou publicitou nejen v bulvárních médiích, která rozdmychávání vášní a senzační případy násilné smrti nadevšecko milují – o cizím neštěstí si přece každý počte rád, že?