25. srpna prezident Trump znovu uvedl, že má velmi dobrý vztah s Kim Čong-unem (takto severokorejským diktátorem, jedním z nejhorších na světě), který se za dobu jeho mandátu „chová neagresivně a uctivě“.

Ačkoli šlo o vyjádření týkající se omezení společných vojenských cvičení USA s Jižní Koreou, není od věci připomenout, že severokorejský režim je dlouhodobě na nejhorší pozici v celosvětovém srovnání zemí, kde jsou křesťané nejvíce pronásledováni. Proto je Trumpem proklamovaný jeho „velmi dobrý vztah“ s komunistickým vládcem disponujícím prakticky neomezenou mocí v příkrém rozporu s tím, že se sám stylizuje do role ochránce křesťanů a křesťanské víry.

K mezinárodním organizacím, které monitorují pronásledování křesťanů (a také se různými formami snaží jim pomáhat a podporovat je), patří Open Doors se sídlem v Nizozemsku. Každoročně vydává World Watch List (WWL - celosvětový žebříček zemí podle míry pronásledování křesťanů). Jeho klíčovou součástí je pořadí 50 států, v nichž dochází k nejhorším formám pronásledování, přičemž na prvních deseti místech v letošním vydání nacházíme: 1. KLDR, 2. Somálsko, 3. Jemen, 4. Súdán, 5. Eritreu, 6. Sýrii, 7. Nigérii, 8. Pákistán, 9. Libyi a 10. Írán.

Severní Korea je podle výzkumu pro Ježíšovy následovníky vůbec nejnebezpečnějším místem na světě. Pokud je někdo odhalen jako křesťan (myšleno nezávislý, nikoli člen režimem totálně ovládaných církevních struktur, které slouží jako „důkaz“, že v zemi existuje náboženská svoboda), následky jsou nepředstavitelně kruté: buď věznění v některém z nechvalně proslulých pracovních táborů s malou nadějí na propuštění, nebo okamžitá poprava. Stejný osud může čekat i členy rodiny. Ačkoli oficiální církevní budovy v hlavním městě Pchjongjangu mohou naznačovat jistou míru náboženské tolerance, jde o optický klam, o propagandu. Realita je docela jiná. Křesťanství (s výjimkou oné režimní „fasády“) nemá v Severní Koreji místo – v zemi, kde úcta a oddanost míří pouze jedním směrem: k režimu dynastie Kimů. Všude se najdou „bdělé oči“, dokonce i mezi sousedy a členy vlastní rodiny, a i sebemenší náznak tajného uctívání Ježíše může mít ničivé následky. Přesto je pozoruhodné, že se věřící soukromě shromažďují, ovšem v naprostém utajení a za obrovského rizika.

V posledních letech se podmínky pro tajné věřící v Severní Koreji ještě zhoršily. Z velké části je to důsledek „zákona proti reakčnímu myšlení“, přijatého v roce 2020, který ještě jasněji stanovil, že být křesťanem a vlastnit Bibli je považováno za závažný trestný čin. Tento zákon znovu ukázal, do jaké míry považuje neústupný režim křesťanství za hrozbu. Odpověď na otázku, kdo je v KLDR pronásledováním nejvíce ohrožen, je tragicky jednoduchá. Extrémní perzekuci čelí všichni tajní věřící. A jak za těchto podmínek praktikují svoji víru? Anonymní svědectví jednoho z nich „Navzdory všemu nebezpečí podzemní církev v Severní Koreji žije. Neuctívá Boha hlasitými projevy, ale šeptanými modlitbami a zpaměti naučenými úryvky Písma. Věřící dál následují Krista s tichou odvahou, hlubokou vírou a ochotou obětovat vše pro evangelium.“ Co znamenají určité kosmetické změny v politice režimu? Vůbec nic. Pro hrstku tajných věřících platí: pokračující represe a trvalé extrémní nebezpečí.

Může na tom něco změnit sebelepší vztah prezidenta Trumpa s diktátorem Kimem, případně návštěva amerického prezidenta v Pchjongjangu? Pravděpodobnost je menší než malá, spíše se blíží nule. Proč? V principu proto, že jakákoli nezávisle organizovaná víra představuje alternativní centrum loajality mimo stát a Kimovu dynastii; jde tedy proti samotným základům režimu. V principu jako během pronásledování za starého Říma, kdy křesťané odmítali obětovat soše pohanských bohů či císaře. Postavení křesťanů v KLDR tuto situaci v jistých ohledech připomíná. Věřící jako by reprezentovali konkurenční autoritu: mají nejvyšší závazek vůči Bohu, nikoli vůči diktátoru Kimovi. Jsou vnímáni nejen jako nábožensky založení, ale jako lidé, jejichž nejvyšší loajalita patří někomu jinému než vládnoucímu režimu. Z toho můžeme dovodit, že k náboženské svobodě může v Severní Koreji dojít až se změnou systému, což je ale z pohledu režimu ta nejkacířštější myšlenka ze všech kacířských. Takto smýšlející člověk si koleduje o jediné – aby stanul před popravčí četou.