Tentokrát jsem přišel do restaurace Na kahánku o něco dříve. K mému údivu u našeho stolu už seděl můj přítel Václav Machálek, ačkoli obvykle chodí později. Nejsem nadán zvláštní důvtipností, ale jeho předčasný příchod a poněkud rozhořčený vzhled jeho tváře (tak se mi aspoň zdálo), dávaly tušit, že ho něco trápí nebo vzrušuje.

Sedl jsem si a snažil jsem se tvářit co nejnormálněji. Jenže sudičky mi nenadělily dar přetvářky, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než zeptat se pana Machálka, jak mu slouží zdraví. Pan Machálek zdvihl hlavu a bylo na něm vidět, že jsem ho rozčílil. Ačkoli jindy je na můj vkus až přehnaně slušný, tentokrát se na mne obořil, co že melu za pitomosti. Hned ale pochopil, že to přehnal, a omluvil se mi. Já jsem mu řekl, že právě on se mi omlouvat nemusí, ale že poznám, když je rozrušen.

Pan Machálek řekl, že to těžko mohu pochopit. Vy, pane kolego, nemáte sestru v Izraeli – co vy víte. Cože, podivil jsem se, vy taky máte něco společného s těmi, no, s těmi Izraelity? Vidíte, odpověděl hněvivě, vykládejte něco o situaci na Blízkém východě antisemitovi. Takže jsme se poprvé s Václavem Machálkem docela i pohádali. Vzrušeně jsem mu vysvětlil, že nic mi není tak cizí jako kterýkoli projev rasismu, pochopitelně včetně antisemitismu. Že už dávno mi leze krkem antisemitská propaganda, kterou páše naše televize – možná že v domnění, že slouží objektivitě –, když každou zprávu z Blízkého východu doprovodí obrazy zohavených těl arabských dětí, doprovodí ji komentářem, co všechno Izrael provedl, a pak teprve poví něco málo věcného.

Ani bych byl neřekl, že výbuch mého (spravedlivého) hněvu bude mít na pana Machálka takový vliv. Během několika minut se úplně uklidnil. To je tak, rozpovídal se, má sestra se provdala za židovského podnikatele a žije s ním v Izraeli. Já mám odtud zprávy z první ruky a nejenom zprávy, už několik let se obávám, je-li ta rodina pořád ještě naživu. No a když se děje něco mimořádného – jako teď izraelsko-libanonská válka – pukl bych vzteky při čtení novin. Tak v Lidových novinách píše libanonský novinář o destruktivním chování Izraele vůči civilním objektům v Libanonu a šéfredaktor internetových Islámských novin zdůrazňuje, že Palestinci bojují o přežití (to je dobré – oč asi bojuje židovský stát?). Aspoň že pan Vodička v Mladé frontě Dnes podal skutečně věcný přehled situace.

Ale ať si píše kdo chce co chce, proč u nás v Evropě nevidíme základní skutečnosti? Izrael se nikdy nesmíří s únosy svých obyvatel. Izrael má za sebou holocaust a nedovolí, aby se opakoval. Ale to vysvětluje jen zčásti to, co se dnes děje. Raketové útoky a únosy začaly a stupňovaly se v souvislosti s výhrůžkami íránského prezidenta Achmadinežáda, že Izrael bude vymazán z povrchu zemského. Únosy vojáků a raketové útoky na izraelská města se daly očekávat; znamenají počátek války, a to počátek vojenský i ideologický. Izrael byl opět smrtelně ohrožen, i když o tom průměrný Evropan neví a nechce nic vědět.

Šiky nepřátel Izraele jsou takřka nepřehledné: celý muslimský svět. A aby toho nebylo málo, přidala se i tentokrát Evropská unie. Izrael se prý má chovat odměřeně. To je další věc, která mě nesmírně zlobí. Odmyslíte-li si, pane kolego, Německo, pak ani většina ostatních evropských zemí nemá vůči Židům úplně čisté svědomí. Tím nemyslím pouze „starý“ antisemitismus, který v Evropě nevymřel, ale spíš kvete.V různých evropských zemích se k Židům chovali různě, ale málokde korektně. Tak naši slovenští bratři i po válce uplatňovali spoustu protižidovských nařízení, které si za války sami vymysleli, no a my? Co se stalo s těmi německy mluvícími Židy, kteří přežili koncentrák a vrátili se do rodného Česka? Až na výjimky jsme je odsunuli stejně jako sudetské Němce. To vše ovšem ještě nevysvětluje, proč se evropské státy chovají k Židům málem jako k nepřátelům. –

Poznamenal jsem, že zajisté nevysvětluje. Pan kolega totiž ještě nezmínil naftu.– Ovšem, zazubil se pan Machálek, ti šejkové se chovají, jako by jim Alláh svěřil zásoby nafty s ponaučením, že jimi mají vydírat celý „křižácký“ svět. Kvůli naftě se humánní demokracie hrbí před těmi, kteří je považují za nepřátele a nezapomenou zdůraznit, že Izrael vždy, když činí nezbytná opatření k vlastní obraně, své akce přehání.

– Hm, řekl jsem a co my? Náš pan premiér řekl na samém počátku tohoto konfliktu, že by byl pro izraelský postup, ale musel by vést k celkovému a stálému uklidnění situace.

– To se to u nás hezky povídá, povzdechl pan Machálek. To by musela Izrael kromě Spojených států podporovat také Evropa. Dovedete si to představit?