Je to zvyk, který se změnil v jakousi posedlost, že chodím do restaurace Na Kahánku o něco dřív, než máme domluveno, a potom netrpělivě čekám na pana Machálka. Někdy čekám dost dlouho. Naposledy jsem si vzal noviny a snažil se vyluštit křížovku, jenomže při té příležitosti jsem zjistil, že mi luštění křížovek nějak nejde. Tak mne potěšilo, když – s obvyklým zpožděním – dorazil pan Machálek. Byl poněkud zaražen, když jsem se ho, jen co dosedl, zeptal, zda bude válka. Poprosil mě, ať ho nechám trochu vydechnout, a pak se mne zeptal, co má moje otázka vlastně znamenat. Řekl jsem, že přesně to, co je v ní obsaženo: domnívá se pan Machálek, že jsme těsně před začátkem války (nezapomeňme, že od roku 1945 žijeme v míru), anebo se nemusíme války bát. – Pan Machálek řekl „Ach tak“ a začal povídat tím svým poučným tónem, který, mohu-li se přiznat, mám docela rád, ale když je ho moc, jde mi na nervy. Prý musíme oddělit stav míru a války uvnitř západní civilizace a existenci jakékoli války všude na světě. Poslední válka v rámci euroamerické civilizace skončila 2. září 1945 po svržení dvou atomových pum a byla to tak strašná válka, že se od té doby západní demokracie usilovně snaží vytvořit podmínky pro to, aby válka mezi nimi už nikdy nenastala. Toto úsilí se jí, zdá se, daří.

Jinak je tomu s válkami vůbec, tedy s jakýmikoli válkami všude na světě. Lidé se chovají jako živočišný druh, takže války vznikají ze zbytečných příčin (války náboženské nebo nacionální) a někdy ovšem z důvodů dosti důležitých. Říkáte, že od roku 1945 válka nebyla. Jak se to vezme. Bezprostředně po porážce nacismu začala mezi západní civilizací a komunismem tzv. studená válka, v níž se bojovalo převážně obchodními a propagandistickými zbraněmi, ve skutečnosti však studená válka zahrnovala i dvě války krvavé: v Koreji a ve Vietnamu. Mnozí Evropané se domnívají, že žádná válka nebyla, protože Evropa nechala za sebe bojovat Spojené státy a pozvolna a jistě spěla k pacifismu, který ji dnes silně ohrožuje. Kromě toho se za studené války usilovně bojovalo na Blízkém Východě, kde se židům podařilo vytvořit za cenu velkých obětí založit vlastní stát. – Nedalo mi to a ironicky jsem panu Machálkovi poděkoval za poučení, že bych na to sám určitě nepřišel. Jenomže mně, řekl jsem, šlo o současnou situaci, která vypadá výbušně.

– S tím pan Machálek souhlasil. Dodal, že situace ve světě vypadá o to výbušněji, že technika umožnila výrobu jaderných a chemických zbraní, a to je ovšem značné nebezpečí pro celý svět. Navíc, existují dvě nebezpečná ohniska válečného či předválečného napětí: Blízký a Střední východ a Severní Korea. Severní Korea se zdá nebezpečnější, ale není, protože soudruzi z Číny si dají pozor, aby ji uhlídali; Čína má zájem na hospodářské, nikoli válečné expanzi. Proti tomu se Blízký a Střední východ hemží hrozbami. Podle několikanásobného prohlášení íránského prezidenta je třeba vymazat Izrael z povrchu zemského a vše nasvědčuje tomu, že Írán se k tomu opravdu chystá, zvláště rychlými přípravami na výrobu atomové bomby. Vezmeme-li v úvahu, že Izrael má pět milionů obyvatel, kdežto Írán dvanáctkrát tolik, pak se nad výsledkem jejich válečného konfliktu nemusíme příliš zamýšlet.

– Ano, řekl jsem, a víme také, že Izrael je obklopen nepřátelským muslimským obyvatelstvem, které může očekávat pomoc z Evropy (na rozdíl od Izraele), a že zbývá jen a jen Amerika…– Pan Machálek namítl, že kdyby byl on izraelským vojenským činitelem, od Ameriky by zvláštní pomoc neočekával. Amerika je příliš angažovaná v Iráku, musí hlídat situaci kolem Tchajwanu, který je ohrožován Čínou, má co dělat ohledně Severní Koreje a dnes už kolem celé Jižní Ameriky. To vše je pořádné břemeno i pro supervelmoc. Navíc si Spojené státy nechtějí pokazit křehké vztahy s arabskými a muslimskými státy. Ne, Izrael je sám a musí se podle toho zařídit. – Byl bych s tím i souhlasil a nic nedodal, ale před několika dny jsem v novinách četl, že Izrael má tři plány, jak napadnout Írán a znemožnit mu výrobu jaderné zbraně. To by znamenalo preventivní válku s Íránem a o té se Izrael vyjádřil, že nic takového nemá v úmyslu. Pan Machálek se smál, až se za břicho popadal. Vy tedy, povídá, byste byl báječný generál.Vy byste snad svolal tiskovou konferenci a tam byste prohlásil, že máte takové a takové plány, jak napadnout Írán, že? To byste udělal velmi šikovně, protože v některých zemích Evropy by s odvoláním na váš projev snad i shromažďovali dobrovolníky na pomoc Íránu. Jenomže takhle se to přece nedělá. Noviny se „náhodou“ a pokoutně dozvědí, že jakési takové plány existují a armáda (v tomto případě izraelská) to popře jako novinářskou kachnu. Účelu je dosaženo, Írán už ví, že i on a právě on je teď ze strany Izraele ohrožen, protože Izrael se na něj chystá a nemá před ním respekt. – Žasl jsem a zeptal jsem se pana Machálka, jestli si myslí, že je možné, aby Izrael Írán napadl. – Pan Machálek chvíli mlčel a pak se trudomyslně otázal, co že má dělat izraelské vedení? Má počkat, až Írán židovský stát rozmašíruje?

– Tak tedy z dnešní debaty si odneseme poučení, že si musíme počkat, co se stane a jestli opravdu Izrael Írán napadne, řekl jsem. Byl jsem přesvědčen, že pan Machálek už nebude mít chuť k dalšímu rozhovoru. Mýlil jsem se.

– Pan Machálek se rozpovídal o tom, jak se má vést diskuse. Skutečně máme svobodu projevu, to není pouhé heslo, a pozná se to v diskusích, nejčastěji v diskusích k článkům na internetu. Ty diskuse jsou tristní. Můj přítel má dojem, že obsahují trojí druh příspěvků. První jsou věcné, někdy odborné, jenže těch je menšina. Další druh příspěvků píší grafomani, kteří tím uskutečňují jakousi exhibici; koneckonců jim ani nejde o téma diskuse, ale o to, aby se jejich příspěvek objevil na internetu. A třetí, bohužel dosti hojný druh příspěvků se vůbec netýká témat, ale vzniká z dětinské radosti, že dotyčný má k dispozici klávesnici a může svobodně komunikovat se svými druhy, to znamená s „autory“, kteří píší z téhož důvodu. A tak jsou tyto diskuse často plny žvástů jako kupříkladu: „Venco, tys to ale zase rozčísnul, ty jsi ale blb!“ a odpovědi „Ale zdaleka ne takovej jako ty, ty osle“. Mohu posloužit mnoha dalšími příklady. A to jsem vynechalo pravdové vulgarismy, jimiž jsou takové příspěvky nasyceny nebo přesyceny. To vše nesvědčí o naší přehnané kulturnosti.

Zvláštní druh příspěvků k článkům, které hodnotí určité události, zejména minulé, je tento: „A jak byste to, vy vševěde udělal vy? Co jste vlastně dělal v té době vy?“ Na to se dá jedině odpovědět tím, že takhle se nediskutuje. Člověk nemusí být vědátor, aby přišel na to, že diskuse má být věcná, stručná a slušná. A nemá urážet autory, kteří mají jiný názor.

– A to by si měl pamatovat každý, kdo chce přijít se svou troškou do mlýna, řekl jsem, možná až s přehnanou autoritativností.