Na otázku položenou v nadpisu existuje řada protichůdných odpovědí. Vina je dnes většinově připisována Izraeli. Oprávněně?

Tématu se na webu novin The Jerusalem Post věnuje Michael Freund. Původem z New Yorku, absolvent Princetonu a Kolumbijské univerzity a šéf organizace Shavei Israel zabývající se hledáním ztracených izraelských kmenů. V minulosti působil v oddělení pro komunikaci v Úřadu izraelského předsedy vlády Netanjahua.

Freund v úvodu píše: „Nedávno jsem se na internetu dostal do debaty s člověkem, který chtěl vědět, proč po všech těch letech stále neexistuje palestinský stát. Otázka byla míněna jako obžaloba Izraele. Jak ale debata pokračovala, začalo být jasné, že tento člověk o historii konfliktu téměř nic neví. Obvinění zaznívala v hojném počtu, znalostí faktů však bylo pramálo – což je jev, s nímž se dnes bohužel setkáváme až příliš často.“ Autor tak naprosto dokonale vystihl realitu. Oponenti Izraele buď fakta neznají, nebo je ignorují. V té horší variantě papouškují arabskou propagandu.

Jak to tedy je? Než se začneme zabývat tím, proč dnes neexistuje palestinský stát, je nutné vytknout před závorku jednu klíčovou historickou skutečnost – v dějinách Blízkého východu nikdy žádný palestinský stát neexistoval. Předmětné území ovládali v průběhu staletí – zahrneme-li do výčtu pouze náš letopočet - Římané, Byzantinci, arabské a muslimské dynastie, křižáci, Mamlúkové, Osmani a Britové. Nikdy zde však neexistoval nezávislý palestinský arabský stát s vlastní vládou, armádou, měnou nebo hlavním městem, vysvětluje Freund a pokračuje: „Výmluvný je dokonce i samotný název. Slovo »Palestina« se ani jednou nevyskytuje v hebrejské Bibli (nezaměňovat s územím Filištínů - LS), křesťanském Novém zákoně ani v Koránu. Teprve poté, co Římané ve 2. století n. l. potlačili Bar Kochbovo povstání, byla Judea za císaře Hadriána přejmenována na Syria Palaestina. Tato změna měla zpřetrhat židovské spojení s touto zemí a vymazat vzpomínku na židovskou svrchovanost.“ Tu tvořily ve starověku čtyři monarchie – sjednocená izraelská, rozdělené Judské a Izraelské království a později Hasmonejské království.

A jak to bylo v moderní době? Palestinští Arabové měli vlastní státnost několikrát na dosah ruky – a každou takovou příležitost vždy odmítli. Poprvé mezi dvěma světovými válkami, jak Freund vysvětluje: „V roce 1937 doporučila britská královská komise vedená lordem Peelem rozdělit mandátní Palestinu na samostatný židovský a arabský stát. Arabští představitelé návrh odmítli, zatímco sionistické vedení přijalo princip rozdělení, byť mělo výhrady k hranicím a některým podrobnostem.“ Situace se opakovala po skončení druhé světové války: „O deset let později, v roce 1947, navrhla Organizace spojených národů rozdělit britskou mandátní Palestinu na dva státy – jeden židovský a jeden arabský. Židovské vedení řeklo ano, arabské vedení řeklo ne. Místo toho, aby arabský svět využil možnost ustavit palestinský stát, rozpoutal v roce 1948 válku s cílem zabránit vzniku státu židovského.“

Další příležitosti se naskytly po vzniku Izraele. „V letech 1948 až 1967 ovládalo Jordánsko Judeu a Samaří (v jordánské geografické terminologii Západní břeh), zatímco Egypt kontroloval Gazu. Izrael v žádném z těchto území nebyl přítomen. Přesto během těchto 19 let žádný palestinský stát nevznikl,“ připomíná autor a pokračuje: „Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), založená v roce 1964, jasně ukázala, co bylo její skutečnou prioritou. Její nároky se původně nesoustředily na Judeu, Samaří a Gazu. Její původní charta požadovala celý Izrael.“ Tím je řečeno, že OOP po svém vzniku mohla vyhlásit svůj stát vedle Izraele – na Západním břehu a v Pásmu Gazy; příležitost měla do června 1967. Proč se tak nestalo? Protože primárním cílem nebyl vznik arabského státu, ale likvidace Izraele. Ani po izraelském vítězství v šestidenní válce 1967 se negativní arabský přístup nezměnil. Arabská liga přijala v Chartúmu tři kategorická ne – ne míru s Izraelem, ne uznání Izraele, ne jednání s Izraelem. Má-li protistrana takovýto postoj, je jakékoliv narovnání absolutně nemožné.

A co Dohody z Oslo? Další promarněné příležitosti. Vláda v Jeruzalémě zvolila cestu kompromisu. Freund: „Izrael uznal OOP, stáhl se z palestinských populačních center a pomohl vytvořit Palestinskou samosprávu v očekávání, že jednání povedou k trvalému urovnání konfliktu.“ Co ale následovalo? Mírový proces vedl ke schůzce v Camp Davidu, kde se v červenci 2000 izraelský premiér Ehud Barak setkal pod záštitou amerického prezidenta Billa Clintona s Jásirem Arafatem. Barak přijal myšlenku vzniku palestinského státu a nabídl rozsáhlé územní ústupky, včetně ústupků v Jeruzalémě. Výsledek: Arafat dohodu odmítl a summit skončil bez dohody. Ani tím Clintonovo úsilí neskončilo, jak píše Freund: „Později téhož roku, v prosinci 2000, Clinton předložil své parametry, které počítaly s palestinským státem v Gaze a téměř celé Judeji a Samaří, s územními výměnami a s hlavním městem ve východním Jeruzalémě. Ani s těmito podmínkami Arafat nesouhlasil.“ O řadu let později, v prosinci 2024, na konferenci DealBook Summit pořádané deníkem The New York Times, Clinton vzpomínal, že Arafat se zřekl „nabídky palestinského státu s hlavním městem ve východním Jeruzalémě, s 96 % Judeje a Samaří a se 4 % Izraele jako náhradou za 4 %, která by si Izrael ponechal“. Freund pak zdůraznil Clintonovu pointu: „Když takovou jedinečnou příležitost k míru odmítnete, nemůžete si o 25 let později stěžovat a očekávat, že všechny dveře budou stále otevřené a všechny možnosti stále na stole.“ Taková byla slova amerického prezidenta, který se po léta snažil zprostředkovat mír. Po zhroucení tohoto úsilí už nepřišla další palestinská mírová iniciativa, ale druhá intifáda. Arabští teroristé útočili na izraelské autobusy, restaurace, kavárny a další – zavražděno bylo přes tisíc Izraelců.

Mohlo by se zdát, že za takovýchto poměrů nedávají další vstřícné kroky Izraele smysl. Přesto k nim došlo. V roce 2005 se z Pásma Gazy kompletně stáhla izraelská armáda a vystěhováno bylo veškeré židovské civilní obyvatelstvo; všechny židovské komunity byly zrušeny, uvnitř Pásma přestala existovat izraelská vojenská přítomnost. Freund k tomu uvádí, že „Gaza se mohla stát zkouškou toho, co může izraelské stažení přinést.“ V tom smyslu, že historie ji postavila na rozcestí. Palestinští Arabové si mohli vybrat mezi mírovým budováním vlastního území a terorem. Zvolili to druhé: „Vlády se zmocnil Hamás a proměnil Gazu v teroristickou pevnost. Na izraelská města začaly dopadat rakety. Pod hranicí byly budovány teroristické tunely,“ připomíná autor známá fakta a pokračuje, že navzdory tomu se „o tři roky později Izrael znovu vrátil k jednacímu stolu“. Konkrétně: „V roce 2008 usiloval premiér Ehud Olmert o další rozsáhlou dohodu s předsedou Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem. Podle bývalého amerického prezidenta George W. Bushe měl tento plán Palestincům poskytnout „naprostou většinu“ Judeje a Samaří, zatímco Izrael by si ponechal některé bloky osad. Počítal také se sdílenou svrchovaností v Jeruzalémě a s tunelem spojujícím Judeu a Samaří s Gazou. Bush později ve svých pamětech Decision Points napsal, že oba představitelé v soukromí podrobnosti plánu přijali, Abbás však nakonec svůj postoj změnil a odmítl plán veřejně podpořit.“ Problém se přitom neomezuje pouze na samotné rozhovory u jednacího stolu. Freund: „Abbás je již téměř dvě desetiletí prezidentem bez nových voleb, zatímco Palestinská samospráva pod jeho vedením nadále vyplácí finanční příspěvky teroristům a jejich rodinám a vychovává děti v kultuře odmítání Izraele a mučednictví“.

Memento 7. října 2023

Autor znovu připomíná, že po roce 2005 nebyla v Pásmu Gazy žádná izraelská města nebo osady, každodenní život tam neřídila izraelská vojenská správa. Vše měli v rukou Arabové. „Přesto se Gaza stala základnou, z níž byl zahájen nejhorší masakr Židů od holocaustu. Přes hranici pronikly tisíce palestinských teroristů, kteří vraždili, znásilňovali, upalovali a unášeli Izraelce.

„Opustili jsme Gazu a dostali rakety, zrušili jsme židovské komunity a dostali teroristické tunely, stáhli jsme každého izraelského vojáka i civilistu a nakonec jsme dostali 7. říjen,“ shrnuje Freund a podotýká: „A nyní znovu zaznívají hlasy, které Izraeli radí zopakovat experiment ústupu v Judeji a Samaří, což by ohrozilo Jeruzalém, pobřežní nížinu a mezinárodní Ben Gurionovo letiště. S něčím takovým nemůže žádný rozumně uvažující Izraelec souhlasit.“ Vysvětluje, že pokud by byl Izrael skutečně hlavním důvodem neexistence palestinského státu, pak období, kdy Izrael na daných územích nebyl přítomen, měla vést k jeho vzniku, to je v letech 1948–1967 v Judeji, Samaří a v Gaze a v letech následujících po izraelském stažení z Gazy v roce 2005. To se ovšem nestalo. „Proto,“ dovozuje autor, „palestinský stát za současných podmínek by byl hazardem s životy milionů Izraelců. Území, které Izrael předal (Pásmo Gazy), byl využito k přípravě a provedení masakru ze 7. října. Proč bychom měli věřit tomu, že předání území v Judeji a Samaří by přineslo jiný výsledek?“

V závěru Freund nabízí jiný pohled na popsanou problematiku. „Až se vás příště někdo zeptá, proč neexistuje palestinský stát, otázku obraťte. Zeptejte se: Proč arabští představitelé odmítli v roce 1947 plán rozdělení? Proč Arafat odešel z jednání, když mu Clinton nabízel stát s hlavním městem ve východním Jeruzalémě a 96 % Judeje a Samaří? Proč Abbás v roce 2008 odmítl podpořit rozsáhlou dohodu, o níž hovořil Bush? Proč se Gaza po izraelském stažení proměnila v základnu teroru? A po 7. říjnu – proč by se od Izraele mělo očekávat, že bude ignorovat všechna poučení z minulosti a podstoupí znovu stejné riziko?“ Podle autora je podstata toho, proč stát Palestina neexistuje, jasná: „Protože palestinské vedení po celé generace dávalo přednost boji proti Izraeli před kompromisy nezbytnými k vytvoření vlastního státu.“ Je toho mínění, že palestinští Arabové nemohou donekonečna marnit příležitosti, místo toho přijímat nebo tolerovat násilí a pak tvrdit, že za důsledky nese výhradní odpovědnost někdo jiný. Pochopil to Clinton, viděl to i Bush a bezpochyby tomu rozumějí lidé v Izraeli. Takže, kde je problém? „Jednoduše řečeno: fakta se nezměnila. Změnila se pouze ochota je přijmout,“ končí svůj úhel pohledu Michael Freund.

Epilog. V této souvislosti nelze nevzpomenout na geniální výrok někdejší legendy izraelské politiky – Abby Ebana. Arabové nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost.

●

Volně podle webu novin The Jerusalem Post. Připraveno exkluzivně pro Neviditelného psa.