Ačkoli obvykle je v rámci konfliktu v Palestině Izrael prezentován jako drtivě silný a Palestinci naopak jako trpící bezmocní chudáci, v mediálně politické rovině platí pravý opak. Izrael je v defenzívě a důsledky jsou potenciálně smrtící. Jak to vypadá v praxi?

Navzdory obecnému povědomí, v rovině médií a propagandy Izrael čelí mocnému soupeři zosobněného aliancí islámu a „pokroku“ (blíže viz zde) a nachází se v dlouhodobé defenzívě. Dokonce ani mimořádně rozsáhlý a brutální útok ze 7. října 2023 tento stav nezměnil a již krátkou dobu poté opět pohoršení, varování a odsouzení většinově plynula obvyklým směrem, tj. proti Izraeli. Přirozeně by bylo možné nad tím mávnout rukou a uchýlit se ke caligulovskému „Oderint dum metuant.“ (“Ať si nenávidí, dokud se bojí.“), ale Izrael, navzdory své síle a schopnostem, je nevyhnutelně limitován svou velikostí. A tedy důsledky oné marketingově mediální převahy Palestinců (v praxi vypadající takto a bohužel téměř i takto), včetně bohužel i palestinských teroristických organizací, sice nejsou fatální (zatím), ale jsou vážné a nepříjemné a výrazně přispívají k podobě i trvání celého konfliktu (jenž je momentálně pozastaven).

Odměny a dobré pocity pro koho?

Kvůli této převaze mají Palestinci, včetně teroristů, zajištěný přísun podpory ze zahraničí. Jeho zdrojem jsou částečně a nepřekvapivě muslimské země, ačkoli značná část jejich štědrosti je motivována méně sympatiemi k Palestincům a více obavami, že by se z území ovládaných Izraelem mohli přestěhovat jinam (viz zkušenosti Jordánska a Libanonu, tj. v prvém případě pokus o násilný převrat, v druhém pak aktivní účast při rozdmýchání občanské války).

Přesto však jsou významným zdrojem podpory i západní státy, nejen přísunem peněz, ale i politicky. Ukázkou toho jsou nedávná jednostranná uznávání palestinského státu. Těm nepředcházely ústupky z palestinské strany, které by vedly k této vstřícnosti. Předcházela jim ze strany Palestinců (protože teroristický útok ze 7. října 2023 zdaleka neprovedl pouze Hamás) zahájená válka a následná dlouhá neochota propustit rukojmí a uzavřít příměří. Fakticky se tedy ze strany uznávajících států jednalo odměnu pro palestinské vedení za terorismus a za cynické obětování vlastního obyvatelstva. Je typické, že letošní série uznávání se rozběhla během léta, tj. před říjnovým příměřím a bez vazby na něj. Člověk nemusí být expertem na psychologii či politiku Blízkého východu, aby odhadl, jak zde budou vnímány jednostranné ústupky a jaký bude mít jejich poskytnutí účinek do budoucna.

Přirozeně se nezdá pravděpodobným, že by západní vlády skutečně toužily odměňovat Hamás za průběžnou likvidaci Palestinců (i když to v praxi činí). Naopak pravděpodobnější je z jejich strany touha udržet při zdání života myšlenku dvoustátního řešení, kterou však sami Palestinci zabili 7. října 2023, zatímco v následujících dnech a týdnech tento krok ještě většinově oslavovali a podporovali. Je to jen iluze a gesto podobné v „pokrokových“ kruzích oblíbenému „signalizování ctnosti“ (anglický termín „virtue signalling“). Ovšem snaha o udržení této iluze znamenala, že tyto státy přistoupily i ke špatně načasovanému a kontraproduktivnímu gestu, které bude mít se značnou pravděpodobností negativní dopady na změnu dosavadního nekooperativního postoje palestinského vedení. Ovšem to nikoho ze „signalizátorů ctnosti“ netrápí, protože negativní důsledky nedopadnou na ně, nýbrž na Izrael, případně na Palestince. Je to charakteristická podobnost například s postojem „progresivních bojovníků proti rasismu“, kteří káží o krásách a výhodách etnické diverzity, ale zároveň žijí v ohrazených, střežených a monokulturních čtvrtích (tzv. „gated communities“), kde se jich případné negativní důsledky etnických sporů nebudou týkat (podrobněji k tomuto principu viz zde). Dalším příkladem jsou některé americké celebrity, které „prchají před trumpovským rasismem a bílým supremacismem“, ale jejich cílové destinace se většinově nachází na místech, jako je anglický venkov, kde žijí prakticky pouze domorodci britského původu či jiné celebrity (viz zde).

Metla lidských práv

Ještě výraznější je tento dvojí metr v multilaterální politice, zejména v rámci OSN a zvláště pak její nechvalně proslulé Rady pro lidská práva. Podstatu jejího působení lze snadno posoudit prostým srovnáním počtu rezolucí proti Izraeli s počty rezolucí proti skutečným diktaturám či jiným odpudivým režimům (do roku 2013 odsoudila Izrael ve 45 rezolucích, jen v období 2006-2024 to bylo 108 rezolucí), jakož i počtu speciálních zasedání zaměřených na konkrétní zemi (Izrael 9, Sýrie 5), anebo skutečnost, že Izrael je jediná země, která je na jejích jednáních stálým bodem programu (blíže viz tento přehled). Dalším výraznou ilustrací je Francesca Albanese, zvláštní zpravodajka OSN pro Západní břeh a Gazu, jež ospravedlňovala teroristický útok ze 7. října coby „odpor proti útlaku“ již od prvních dnů po jeho provedení, soustavně usilovala záchranu Hamásu skrze příměří podle jeho podmínek a delegitimizaci Izraele skrze účelová obvinění z genocidy (oproti více realistickému pohledu na válku), načež v dubnu 2025 byla za tuto činnost potvrzena ve své funkci na další tříleté období.

Nejlepší uprchlíci na světě

Tento jednostranně negativní postoj vůči Izraeli pak symetricky ladí s nekriticky vstřícným postojem vůči Palestincům. Ukázkou toho je i skutečnost, že Palestinci jako jediní na světě dlouhodobě mají svou vlastní agencii OSN. Inu, není válka jako válka, nejsou uprchlíci jako uprchlíci, nejsou oběti jako oběti, jsou ti obyčejní, jejich utrpení je (pokud si ho někdo všimne) samozřejmě strašné. A pak jsou ti, kteří jsou „něco extra“ a jejichž utrpení je považováno za výjimečné. To jsou právě Palestinci, kteří mají tento „elitní“ status už po generace, jsou na něj zvyklí a považují jej za něco samozřejmého.

Tedy to, co by v jiných případech bylo považováno za výsady, mimořádné ústupky, vstřícnost, výjimečnou solidaritu či empatii, je ze strany Palestinců považováno za standard, na který mají „nárok“ i bez jakékoli pozitivní snahy ze své strany. A tomu také dlouhodobě odpovídá jejich neochota ke kompromisům, která již před více než dvaceti lety fakticky pohřbila kdysi tak nadějně působící mírový proces z Oslo.

V praxi tedy Palestinci (a pouze oni) mají elitní status „dědičných uprchlíků“, což po generace pomáhá udržovat iluzi jejich „návratu“ do Izraele (přičemž srovnatelný počet židů vyhnaných v téže době ze zemí Blízkého východu a severní Afriky zůstává ignorován, protože se zjevně nejedná o ty „správné uprchlíky“). Jelikož počet těchto palestinských „uprchlíků“ se již zněkolikanásobil a dále prudce roste, tato myšlenka udržovaná prostředky OSN vytváří u Palestinců pocit, že bez ohledu na neúspěchy svého terorismu a vojenských agresí, „čas je na jejich straně“ a dříve či později se do Izraele „vrátí“, demograficky ukončí jeho většinově židovský charakter a fakticky jej ovládnou. Tento stav představuje ohromné břímě pro jakékoli snahy o narovnání a tedy i pro ono vytoužené dvoustátní řešení. Pro ilustraci je možné si představit, jak by asi v uplynulém půlstoletí vypadaly česko-německé vztahy, kdyby byl vyhnaným/odsunutým sudetským Němcům po druhé světové válce přiznán stejný „dědičně uprchlický“ status, se soustavnou mediální, politickou i hmotnou podporou pro jejich návrat od „řeky k moři“ (neboli od Aše k Jablunkovu).

Z historického hlediska je zajímavé, a v daném kontextu nepřekvapivě málo zmiňované, že po vzniku sionistického hnutí a zesílení židovské imigrace došlo na přelomu 19. a 20. století v tehdejší osmanské Palestině k ekonomickému rozvoji. Tento vývoj a s ním související příležitosti podnítily v prvních desetiletích 20. století též značnou arabskou migraci z okolních regionů do Palestiny motivovanou ekonomickými důvody (počet muslimských obyvatel v Palestině se v období 1914 – 1948 ztrojnásobil). Ovšem je příznačné, že po vzniku státu Izrael prakticky všichni Arabové opouštějící jeho území měli možnost získat status „elitních uprchlíků“ bez ohledu na to, jak dlouho tam pobývali.

(Dokončení zítra)