Představitelé USA v těchto dnech schválili další podpůrný balíček Pákistánu. Stávající prezident Spojených států Obama považuje tuto zemi za klíčového spojence v regionu, a proto se rozhodl zavázat se k pomoci v následujících letech i navzdory tomu, že se americká ekonomika v současné době potýká s hospodářskou krizí. Spojené státy americké poskytují Pákistánu pomoc již po desetiletí, a tak se rozhodně nejedná o překvapující krok. V jaké situaci se ale nyní Pákistán nachází?

Pákistán je v mnoha ohledech pozoruhodnou zemí. Již při letmém pohledu do historie pákistánského vývoje narazíme na zajímavý paradox. Po dobu několika desítek let byl růst HDP vyšší než v některých podobných ekonomikách. Partnerské rozvojové programy a s nimi související nemalé „příspěvky“ několika vlivných mezinárodních institucí a již zmíněných Spojených států amerických by rovněž mohly dávat naději, že se Pákistán ubíral správným směrem. Avšak společenské aspekty vývoje jednoznačně zaostávají za agregátním hospodářským růstem. Většina obyvatel země se potýká se špatnou kvalitou zdravotní péče, nízkou úrovní vzdělání, vysokou mírou korupce a s ní související politickou nestabilitou. Postupem času se objevilo několik pokusů usilujících o vypořádání se s těmito nežádoucími jevy. Nicméně tak jako zřejmě nejznámější The Social Action Program z 90. let skončily i dřívější plány na změnu bez zásadních úspěchů.

Otázkou ovšem zůstává, jak je vůbec možné, že hospodářský růst v Pákistánu (byť samozřejmě slabší než např. v Číně) není následován adekvátním celospolečenským růstem a rozvojem? Odpověď lze snáze nalézt při bližším pozorování institucionálního uspořádání (neboli obecně – společenských pravidel) a také dlouhodobě resistentních zájmových skupin. Stav institucí a vliv zájmových skupin totiž spolu souvisí. Nízká kvalita institucionálního prostředí vytváří příznivé podmínky pro aktivity zájmových skupin. Ty posléze svými postupy fakticky zabraňují vzniku a vývoji institucí vytvářejících prostor pro rozvoj a prosperitu. V Pákistánu nacházíme v jednotlivých segmentech společnosti negativní důsledky činnosti různých uskupení jednajících (celkem pochopitelně) ve svém zájmu, jimž se v tamějších podmínkách podařilo vybudovat si pevné a stabilní pozice, a ovlivňovat tak vývoj země. V konečném důsledku je pákistánská společnost roztříštěna častými vzájemnými konflikty mezi skupinami zastupujícími zájmy průmyslu, početnými frakcemi vlastníků půdy, armádními představiteli apod. I přes silnou vzájemnou nevraživost představuje sjednocující prvek snaha o zachování stávajících podmínek, v rámci kterých mohou tato svého druhu lobbyistická uskupení nadále ovlivňovat jak každodenní události, tak i dlouhodobá politická rozhodnutí. Jakékoliv pokusy o hlubší změnu či kritiku současného stavu tedy nutně musí narazit na odpor představitelů zmíněných skupin. K realizaci konkrétních opatření z tohoto důvodu nemusí dojít i přesto, že by případné reformy mohly být celospolečensky prospěšné.

Není pochyb o tom, že v Pákistánu ke změnám dojít musí. Posílení role práva, zvýšení transparentnosti a oslabení vlivu byrokracie jsou nezbytnými předpoklady toho, aby se země mohla těšit dalšímu hospodářskému růstu a aby se následně vyšší výkonnost ekonomiky projevila v životě širokých vrstev obyvatelstva. Nicméně úspěšná realizace reforem bývá vždy obtížná. V lepším pochopení problému obvykle spočívá klíč k jeho vyřešení. O porozumění komplexnosti a nesourodosti pákistánského vývoje by tedy mělo jít v prvé řadě. K tomu se snaží přispět i nový Working Paper Liberálního institutu dostupný online.

Lliberální institut