Slavnostní přehlídka na Rudém náměstí roku 2026 nejspíše do dějin nevejde. Bez raket a tanků, jen kabriolety a vojáci.

Zdá se být čím dál více zřetelné, že Rusko začíná ochutnávat vlastní medicínu. Obvyklý scénář, založený soudruhem Uljanovem, tedy hranice SSSR/Ruska jsou tam, kde tato země chce, se u té zpropadené Ukrajiny ne a ne zdařit.

Už se téměř zapomnělo, jaký měl být průběh v roce 2022. Rychle obsadit hlavní město, hlavu státu a vládu „vyzmizíkovat“, dosadit tam „dělnicko-rolnickou vládu“ a přesvědčit obyvatelstvo, že bude líp. Předtím pro jistotu cosi rozbombardovat, postřílet civilisty, kteří se nachomejtnou s vlajkou vlastní země, na náměstích rozlévat hladovějícím do ešusu boršč a natočit šťastné občany, kteří do kamery potvrdí, jaký to byl doposud hnusný život a jak odteď bude líp.

Zdá se však stále více a více, že pověstná kosa nejen že narazila na kámen, ale začíná se lámat už ve štylu. Ukrajinci se brání a za čtyři roky válčení se naučili efektivně zasahovat zemi agresora na citlivých místech. Jak jsme se dozvěděli ze zpráv na „nekorektní a zmanipulované ČT“ bylo Rudé náměstí střeženo široko daleko speciálními jednotkami, ostřelovači, rušičkami případného dronového útoku a vypnuta mobilní síť. To se děje vždy, když převládá strach, že se přes všechna ujišťování o bezpečnosti může cosi přihodit. Údajně Vladimír Putin jen na tuto příležitost vylezl ze svého bunkru, jinak tráví svůj čas pod zemí.

Na tribuně vedle veteránů olepených metály byl svět zastoupen satrapou Lukašenkem, posléze ještě hosty z Kazachstánu, Uzbekistánu, Laosu a Malajsie. Tedy zřetelně to nejlepší, co mohlo do Moskvy z celého světa dorazit. Dozvěděli se, že Rusko je – jako vždy – nikoli agresorem, ale obětí. Oko jistě nezůstalo suché při uvědomění si, že poslední dobou si nikdo v širé Rusi nemůže být jist, že se továrna na cokoli v blízkosti jeho bydliště může stát hořícím šrotem, což zavinil – světe drž se – agresor z Ukrajiny, samozřejmě podporovaný válkychtivým NATO.

Jediným zástupcem z EU na tomto panoptikálním dívadle byl slovenský premiér Robert Fico. Poté, co byl opuštěn alter egem Orbánem, kterého měli Maďaři už plné zuby, zůstal jako pověstný kůl v plotě, jenž – coby užitečný idiot (V.I.Lenin) – trvale mele cosi o azimutech a ukončení války (rozuměj bezpodmínečné kapitulaci země, která rozhodně nevypadá, že by to měla zabalit).

Jelikož se s ním v Evropě (myslím tu bez části Ruska) už nikdo prakticky nebaví, musí si jezdit honit své ego do země, v níž by nechtěl nikdo z aspoň trochu myslících žít ani minutu. Možná si připadá důležitý, státotvorný, ale měl by si vzít příklad z jiného politika, který je už naštěstí v penzi, ale dělal totéž, aniž by pochopil, že je tam za šaška a který je dnes terčem posměchu a opovržení v zemi se Slovenskem sousedícím.

„Tak jaký to bylo, Roberte Fico?“ se jej možná kdosi z novinářů zeptá. Ta otázka moc smysl nedává. Důležitější je, jaký to bude při příštích volbách. Maďarsko je totiž zatraceně blízko….