Nestává se každý den, abyste potkali nového přítele, který je íránským disidentem, natož aby šlo o člověka, který byl odsouzen k trestu smrti oběšením – a pak aby se takový člověk dožil toho, že může svůj příběh sdělit jiným.

Tak začíná článek „Iranian Christian Marzi Amirizadeh: From death row to Shabbat table“, který přinesl web listu The Jerusalem Post 21. dubna. Pojednává o íránské ženě Marzi Amirizadehové, narozené v roce 1979, tedy v době, kdy země zažívala tragické období moderní historie. Nástup režimu, jehož tvrdou pěst měla o třicet let sama pocítit.

Marzi vyrůstala v muslimské rodině, ovšem četba Koránu ji duchovně nenaplňovala. Před dvaceti lety se dostala k Evangeliu svatého Lukáše, s nímž ji seznámila její přítelkyně Maryam – mladá žena, která stejně jako Marzi hledala Pravdu a v Mohamedově učení ji nenacházela. Obě ženy došly k poznání, že to, co je napsáno v evangeliu – a později v celém Novém Zákoně – je přesně tím, co jejich toužící duše hledají. A přijaly křesťanskou víru. Něco takového je ovšem v íránské šíitské totalitě hrdelní zločin. Když si v té zemi nemohou ženy dovolit pohybovat se na veřejnosti beztrestně bez povinného šátku, pak nepřekvapí, že svobodný výběr toho, čemu a komu bude člověk věřit – jedno z nejzákladnějších práv v civilizovaném světě – může člověka přivést až na šibenici.

V Íránu narozené a duchovně obrácené ženy Marzi a Maryam žily od roku 2005 několik let přechodně v Turecku, kde se ve své víře utvrdily. Po návratu do vlasti nezůstaly jako křesťansky pasivní – spoluzakládaly tajné domácí sbory (setkávání křesťanů v soukromých bytech) a rozdávaly lidem do schránek Nové Zákony. Těch bylo na 20 tisíc. Tyto jejich aktivity nebyly nikdy odhaleny, což lze považovat za velký zázrak. Sledujme dál osud Marzi, o níž je tento článek. V roce 2009 byla zatčena a uvržena do jednoho z nejpříšernějších žalářů na této planetě, věznice Evin. Obžalována byla z odpadlictví, konverze ke křesťanství a odsouzena k trestu smrti. V krutých podmínkách strávila za mřížemi 259 dní. Pak byla díky masivnímu zahraničnímu tlaku – OSN, Amnesty International a dalších lidskoprávních a křesťanských organicí – propuštěna. Odcestovala do Spojených států; žije v Atlantě. Loni dokonce kandidovala za republikány do Sněmovny reprezentantů státu Georgie, ale neuspěla. Poměrem hlasů 66 ku 34 % ji porazila demokratka Glaiseová.

VE SVATÉ ZEMI
Před několika dny jsem na NP psal o návštěvě íránského titulárního korunního prince Pahlavího v Izraeli. Přibližně ve stejné době pobývala ve Svaté zemi Marzi Amirizadehová. Byl to pro ni splněný sen. Jako věřící křesťanka považuje Izrael za svoji duchovní vlast. „Izrael je mi drahý, protože Ježíš byl Žid a toto je země proroků a Bible. Bůh miluje Izrael a židovský lid a já miluji Izrael, protože ho miluje Bůh.“ (Myslím, že to stejně to cítí mnozí z nás, přátelé židovského státu – LS.)

Autor článku v The Jerusalem Postu Jonathan Feldstein uvádí, že Marzi nepůsobí jako hrdinka a když člověk jen naznačí, že hrdinka je, odmítavě se naježí. (Přesto ji ale máme právo za hrdinku považovat, koho už jiného – LS.) Jak již řečeno, narodila se ve stejném roce jako islámská revoluce v Íránu. Vyrůstala v domě s knihovnou plnou knih a časopisů z doby před převratem. Už za jejich pouhé vlastnictví hrozil za nového režimu trestní postih. Ty publikace informovaly o životě vně Íránu a o tom, jak se v zemi žilo v době jejího narození a před ním. (Mám podobnou zkušenost. I já jsem vyrůstal v nábožensky založené rodině, přičemž náš dům byl plný duchovní literatury mých rodičů dovezené přáteli tajně ze Západu. To byl jeden z důvodů, proč jsem nepodepsal Chartu 77: předpokládal jsem, že by následovala domovní prohlídka a perzekvováni by byli kromě mě také otec s matkou, což jsem si na svědomí vzít nechtěl.)

Marzi vyrůstala jako občanka druhé kategorie. Z mládí si vybavuje, jak se její bratři snažili ovládat její život, zvláště když otec nebyl doma. Víme proč. Podle islámského práva šaría jsou ženy podřízeny mužům - otcům, bratrům, manželům. Dívky jsou v této realitě vychovávány (aby se s ní smířily) a chlapci jsou vedeni k tomu, že taková je norma chování. Rovnoprávnost neexistuje. To jí ovšem jako bystré, zvídavé, inteligentní a svobodomyslné dívce, svého druhu rebelce, nikterak nevyhovovalo. Troufla si zpochybnit některá pravidla. Například se zajímala o to, proč jsou islámské modlitby pouze arabštině, tedy v řeči, kterou nemluví, jako by Bůh jinému jazyku nerozuměl. Pátrat po pravdě začala poté, co si uvědomila, že íránská forma islámu, která jí a společnosti byla vnucena, je nejen utlačovatelská, ale plná lží a zla.

Hledání pravdy a smyslu života ji přivedlo ke křesťanství. To samo o sobě je krajně nebezpečné. Ona se navíc nespokojila s tím, že by měla své vyznání praktikovat tajně. Víra se pro ni stala kormidlem, které ji provázelo těžkými časy, ba hrůzným obdobím života. Je neoddělitelnou součástí její identity; má přímou souvislost s tím, co všechno se jí stalo, kým se stala a také s její láskou k Izraeli. Ve své víře v živého Boha, který je tak rozdílný od Alláha, našla sílu k odvážné akci: tajně distribuovala 20 tisíc Nových Zákonů do poštovních schránek po celém Teheránu, do mešit a dokonce ve svatém poutním městě Qom. Považovala se za Božího vyslance v zemi zla. Několik let po svém odchodu z Íránu se setkala s íránskou rodinou, která také přijala křesťanství, a to díky tomu, že ve své schránce našla Nový Zákon, který odvážná Marzi roznášela.

Jak již uvedeno, Marziina tajná kolportérská aktivita nebyla nikdy odhalena, nikdy nebyla chycena. To ale neplatí o zatčení z jiného důvodu - kvůli odpadlictví. Slouží ji ke cti, že nikdy nezapřela svou víru, ani před svými vězniteli, vyšetřovateli a ani před soudcem. Dovolila si odmítnout obžalobu tvrdící, že je odpadlíkem. Soudci řekla, že islám je víra, která byla Íráncům vnucena a že odpadlíkem být nemůže, protože nikdy muslimkou nebyla. To vyvolalo u soudce nával hněvu, vyhrožoval, že ji dostane na šibenici, což se mu nakonec málem podařilo: k trestu smrti nakonec odsouzena byla. Nikoli ale, díky Bohu, popravena.

Autor článku v The Jerusalem Postu J. Feldstein přiznal, že když poslouchal story této odvážné ženy, vzpomněl si na svá mladá léta, kdy obhajoval židovské vězně v Sovětském svazu. Tehdy on a jeho spolupracovníci pochopili, jak zásadní význam má veřejný tlak ve prospěch pronásledovaných, zde konkrétně tzv. Vězňů Sionu, aby tak byli chráněni před mnohem horším osudem. V mnoha případech, kdy tlak působil Sovětům ostudu, kterou nechtěli řešit, skončilo toto angažmá osvobozením prominentních disidentů. (Za všechny připomeňme propuštění Anatolije Ščaranského v roce 1986 – LS.) Feldstein uvádí, že podobný zahraniční tlak zachránil Marzi před exekucí.

To ale neznamená, že pobyt ve věznici Evin, kterou lze označit jako peklo na zemi, byl prost násilí. V jejím případě nikoli nejhoršího fyzického – nebyla mučena ani znásilňována, což je v tomto žaláři běžné -, ale vystavena byla psychickým útrapám. Zavřena v podzemní cele bez světla a čerstvého vzduchu spala na betonové podlaze, přikrývala se dekou nasáklou močí. Mučeny a následně popravovány byly ale vězeňkyně, s nimiž se předtím sblížila. Když o tom hovoří, odmlčí se – a po tváři ji stékají slzy. Všechny ty hrůzy se znovu vracejí. Až v Izraeli se také dostavila – poprvé od osvobození - posttraumatická stresová porucha (PTSD). Stalo se to při nevinné návštěvě jeruzalémského Starého města, když se při prohlídce Chrámu Božího hrobu dostala do podzemních prostor, které ji připomněly vězeňskou kobku. Úzkost z přítomnosti na takovém místě, třebaže byla na svobodě a v Jeruzalémě, v bezpečí daleko od Íránu, jí působilo obrovské trauma.

Tak jako každý cestující do Izraele, zejména ten, kdo použije společnost El Al, byla i Marzi před odletem a po příletu na Ben Gurionovo letiště podrobena obsáhlému výslechu. S nadhledem sobě vlastním a nemalou dávkou ironie vyprávěla o tom, jak byla během pohovoru dotázána ženou v uniformě, jestli po svém odjezdu z Íránu tuto zemi někdy navštívila. Jistě, důstojnice konala jen svoji práci. Marzi ji prostě odpověděla, že byla v Íránu odsouzena k trestu smrti a kdyby se tam někdy vrátila, bylo by to pro ni poněkud nebezpečné.

Přímo z letiště se vydala k Západní zdi. Říká: „Hluboce jsem cítil Boží přítomnost. Tato země, její lidé a historie – to vše je pro mě velice cenné.“ Seznámila se s praxí o šabatu, byla účastna svátku Pesach, dojatá a se slzou v oku se poklonila památce obětí holocaustu v památníku Jad Vašem. Nechápala, jak mohli lidé stejného vyznání, křesťané, něco tak děsivého Židům způsobit. Drsná konfrontace s její vlastní, čistou vírou.

Marzi, podobně jako před ní korunní princ Pahlaví, soudí, že nynější íránský režim je v poslední fázi své existence. Naději, opět stejně jako princ, vkládá do lidový protestů, které vyvolala smrt Mahsy Aminiové loni v září po zadržení teheránskou mravnostní policií. Je přesvědčena, že Izraelci a Íránci mají společného nepřítele – íránský režim. Nemyslí si, že by většina Íránců nenáviděla Izraeli, je to naopak – jen neznají realitu. Věří, že jednou přijde den, kdy se Izrael a Írán budou těšit z dobrých vztahů, jak tomu bylo v minulosti.

Je to naděje, kterou chovají ve své mysli mnozí z nás.