Když se řekne „kryptožidé“, vybavíme si většinou Židy, kteří v době řádění španělské inkvizici roku 1492 konvertovali ke katolicismu. Byli to Židé, kteří navenek vyznávali křesťanství, ale někteří z nich tajně pokračovali v praktikování judaismu.

Ve skutečnosti by se tento termín mohl stejně dobře vztahovat na jinou skupinu Židů v muslimském světě. Žili v Mašhadu, v nejvzdálenějším severovýchodním cípu Persie, dnešního Íránu. Město bylo po Teheránu druhým nejlidnatějším městem. Bylo také známé jako svaté město, důležité poutní místo a centrum překypující náboženským zápalem. Židé žili v Mašhadu od 40. let 18. století, kdy perský král Nádir Šáh napadl a porazil Mughalskou říši. Aby rozvinul průmysl a obchod, přesídlil 40 židovských rodin, známých svou poctivostí a loajalitou, z Kazvínu do Mašhadu.

Nádir Šáh pomohl Židům v tomto městě prosperovat a pozval jejich příbuzné z Kazvínu, Kalátu a Sabzevaru, aby se k nim připojili. Nádir Šáh měl však mnoho nepřátel. V roce 1747 byl král zavražděn. V důsledku toho Židé ztratili svou hlavní oporu ve vládě. Tehdy se situace zhoršila a místní muslimové je začali otevřeně pronásledovat.

Na rozdíl od převládajícího mýtu, že Židé a muslimové vždy žili v míru – alespoň do založení Islámské republiky v roce 1979 – Židé v Íránu již zažili úpadek svého bohatství za vlády dynastie Safávidů v 16. století. Jako občané druhé třídy, neboli dhimmis, měli jen málo práv. Po smrti Nádir Šáha směli Židé v Mqašhadu žít pouze za těsně hradbami města. O několik let později jim bylo povoleno kupovat pozemky těsně uvnitř hradeb. Tato část se stala známou jako židovská čtvrť Eidgah. Byli uzavřeni v ghettech a většinová muslimská populace je považovala za „najas“, neboli „nečisté“. Židé například nesměli vycházet ven za deště, aby voda z nich nestříkala na muslimy.

Podobně jako za druhé světové války museli Židé v ?ašhadu nosit na oblečení identifikační značky, aby se odlišili od ostatních obyvatel. Nesměli vstupovat do svatých míst muslimů ani používat veřejné lázně. Museli platit vysoké daně a podléhali mnoha dalším omezením. Navíc byli často napadáni na ulicích jen proto, že byli Židé. Nesměli se bránit ani před soudci a soudy.

V březnu 1839 vypukl Allahdad. Tak se nazývaly brutální nepokoje proti 2 400 Židům žijícím v židovské čtvrti Mashhad: 50 mužů, žen a dětí bylo povražděno; dívky byly uneseny a nuceny žít v harému imáma. Zbytek Židů stál před nemožnou volbou: konvertovat k islámu, nebo zemřít.

Židé z Mašhadu se rozhodli konvertovat. Stali se známí jako Jadid al-Islam, což znamená Noví muslimové, podobně jako Noví křesťané ve Španělsku. Navenek zůstali muslimy, ale tajně žili židovským životem. Dávali svým dětem muslimská jména, ale také tajná židovská jména.

Navštěvovali mešity a dokonce se účastnili hadždž, pouti do Mekky. Nadále však učili své syny Tóru. Uzavírali endogamní sňatky: své děti zasnoubili ve velmi mladém věku s jinými Židy, aby zabránili muslimům v žádání o ruku. Zajímavé je, že každý svatební obřad skončil vyhotovením dvou ketub (svatebních smluv) – jedné muslimské a jedné židovské.

Podobně jako v příběhu o Chanuce lidé pašovali Sefer Tóru a tajně se scházeli v suterénech. Lidé riskovali své životy studiem v tajných školách a udržovali tak hebrejštinu a judaismus v komunitě naživu. Tajně pořádali obřady Brit Mila, rituální očistné koupele v mikvi a dokonce tajně pekli macesy, aby během Pesachu nejedli chametz. Tento tajný dvojí život trval téměř 100 let.

Židovští muži skrývali miniaturní tefilin uvnitř svých turbanů a miniaturní modlitební knihy (siddurim) uvnitř výtisků Koránu. Kupovali halal maso, ale doma ho likvidovali, zatímco nadále dodržovali kašrut a šchitu (“rituální porážku“).

Po dobu 100 let, než se mnozí přestěhovali do Palestiny, vedla komunita dvojí život; tímto způsobem se jejím členům podařilo zachovat si svou židovskou identitu. Dnes patří mašhadští Židé k nejzbožnějším a nejvíce semknutým komunitám, které dokonce ani neuzavírají sňatky s jinými perskými Židy.

Odkaz

Odkaz