OSOBNOST: Zemřel Rush Limbaugh
Rush Limbaugh (čti Raš Limbó), 1951-2021, americký politický komentátor, autor každodenní rozhlasové talk-show, vůdčí hlas konzervativního myšlenkového proudu v současných Spojených státech.
Jako mnoho jiných, i já jsem přišel o řadu lidí mně nejdražších, kteří budou součástí mého života až do mých dnů posledních. Všem nám, jako jednotlivcům, odcházejí rodinní členové, partneři, nejbližší přátelé a věčné lásky. A také nám všem jako členům společenství, národa, či kulturního povědomí odcházejí lidé, kterých jsme si vážili, milovali jejich dílo či jejich přínos ostatním, a je nám líto, že už nám nedají nic víc, než dali.
Když zemře některý vážený umělec, Max Švabinský například, vezmeme to jako logický a rozvážný krok, který učinil, poslední ze série jiných jeho rozvážných kroků, tento sice o něco významnější, než byly ty předešlé, nicméně jako něco, co se vlastně sluší a patří.
Když zemře nějaký supertalent, jako Michael Jackson nebo Karel Gott, je nám líto, že už neuslyšíme žádné jeho další písně, uvědomíme si, jak dlouho jsme ho znali a jak mnoho byl součástí našeho životního prostoru, a budeme na něho dlouho a s láskou vzpomínat.
Někdy nám ale odejdou lidé, slavní či méně známí, jejichž smrt nás zasáhne mnohem hlouběji, než bychom čekali, a uvědomíme si, že jsme ztratili nejenom někoho či něco, co jsme měli rádi, ale že jsme nenávratně ztratili i kus sebe sama. Já sám jsem si něco podobného uvědomil v posledních letech třikrát. Poprvé, když zemřel předčasně (a prý i zbytečně) hudebník a básník Leonard Cohen, který byl mým imaginárním přítelem od mých 17 let, kdy jsem ho slyšel poprvé. Potom když po těžké nemoci zemřel Jirka Kotalík, pro mnohé milovaný profesor, rektor a historik umění, pro mě nejstarší kamarád od základní školy na Malé Straně, a nyní k nim přibyl Rush Limbaugh, který byl mým hlasem rozumu a čistého myšlení v matoucích vodách politického dění po celou dobu mého života zde ve Spojených státech.
Rush Limbaugh
Rush není českému publiku příliš znám, protože nikdy nebyl politickou celebritou, nepublikoval v denním tisku, jenž je téměř výhradně liberální a pro konzervativce nemá místo, nevystupoval v televizi (ze stejných důvodů), nepsal knihy (kromě série patriotických příběhů pro děti) a jediným prostorem k seznámení s ním byly rozhlasové vlny. Rush začal v rozhlase jako DJ, byl velmi výmluvný a pohotový, jeho jazyk a chování byly vždycky perfektní, vždyť začal jako redaktor a obchodní úředník u sportovního klubu Kansas City Royals ve své rodném státě Missouri. Ve svých profesionálních začátcích se tak podobá jinému velikánu konzervativního hnutí v Americe, prezidentu Ronaldu Reaganovi, který byl vždy jeho idolem. V polovině 80. let dostal nabídku u rozhlasové stanice KFBK v kalifornském Sacramentu. Stanice, která vysílala na dlouhých vlnách (AM), nebyla tehdy v dobré finanční situaci, protože o dlouhé vlny přestávali mít posluchači zájem. Na krátkovlných (FM) stanicích byl mnohem lepší příjem, množily se jako houby po dešti, hitparády, sportovní přenosy a poslední zprávy, to vše se zde nacházelo v nepřeberném sortimentu. Reklamní agenti vyhledávali jenom je, a tak se krátkým vlnám dařilo mnohem lépe než těm dlouhým. Mnozí již psali nekrology pro tento druh rozhlasového vysílání - jenomže potom se stal zázrak.
Rush Limbaugh Show odstartovalo jako raketa. Jeho styl byl nenapodobitelnou směsicí skvěle cílených útoků na svatyně liberalismu, byl humorný, ale také plný sebevychloubání, nevybíravých narážek a pohrdání kompromisem. Na druhé straně však udržoval respekt a slušné chování ke všem, kteří do jeho pořadu telefonovali, ať už to byly hlasy nadšené, nebo sžíravě kritické. Rush nikdy nekritizoval a neponižoval svoje posluchače. Slavného politika nazval klaunem, lhářem, polointeligentním buranem, ale ke svému posluchačstvu se vždy choval s respektem, i když by si leckterý zasloužil podobné pojmenování. Publicisté a mediální znalci byli naprosto konsternováni. Odkud se bere ta míra obliby pro něco takového? Je toto budoucnost naší politické debaty? Stěhujeme se z vypolštářovaných studií do cirkusového stanu? Jak tohle může mít někdo rád?
Ale nejenom že jeho pořad měli lidé rádi. On byl milován. Mnozí pomazaní považovali jeho show za krátkodobý záblesk, za bulvární plátek, který má pouze hodnotu laciného šoku, jejž sám vyvolává, a předpovídali, že jeho show se brzy omrzí, tak jako mnohé před ním. Nestalo se tak. Všichni odborníci si nějak nevšimli dvou hlavních komponentů jeho úspěchu. Ve svých výpadech proti tomuto démonu si zapomněli všímat toho, co vlastně říká, a toho, kdo jej vlastně poslouchá.
Nevím, jestli to byl mistrovsky vykalkulovaný záměr nebo výsledek geniálního talentu, ale Rush dokázal pod šokující a dryáčnickou fasádou udržet jakýsi spodní proud plný vynikajících informací. Jeho analýza politického dění byla naprosto čistá a srozumitelná jako dobře vybroušený kámen. Ať už to bylo zdůvodnění jeho podpory pro toho či onoho prezidenta, kritika politických farizejů a nedotknutelných liberálních ikon typu Jesse Jacksona, vysvětlení zákulisních machinací v legislativě, přesný rozbor matoucích propozic, pro které mají lidé volit, ale které budou mít opačné výsledky, než jak slibováno. To vše vyjádřeno jazykem, který se ani netváří povýšeně intelektuálně, ani se dojemně nesklání dolů k méně inteligentnímu posluchači.
Mnohem důležitější důvod jeho úspěchu však spočíval v tom, že Rush dal hlas všem němým a opomíjeným. Americká politická scéna je jako řeka, která teče jistým směrem a zatím se nikomu nepodařilo tento směr změnit nebo otočit (zatím, dodal bych s jistou nervozitou). Tato řeka má pravý a levý břeh. U levého břehu jsou hluboké a bahnité tůně, voda je tam hustá a stojatá a takový politik, který je odhodlán dostat se ve své karéře daleko, nejčastěji zamíří právě tam. Jeho veslo se má o co opřít, je do čeho hrábnout. Tůně jsou plné hlasů, jež si stěžují na nepřízeň osudu, na ústrky a protivenství, jež musí vydržet už od dob dědů a pradědů. Levicoví politici milují tato místa a dělají vše pro to, aby se voda v těchto tůních ani nehnula. Házejí do těchto vod krmení plnými věrteli a slibují změnu, jen jak se spočítají volební hlasy.
Ta druhá strana řeky, pravý břeh, je vlastně neurovnaná změť drobných pramenů a potůčků, více či méně čistých, ale nepříliš hlubokých. Hlasy se z těchto míst neozývají skoro žádné, každý si hledí, aby se jeho potůček příliš nezanesl, a kdyby si chtěl někdo postěžovat na zlý osud, stejně by nebylo komu. Žádné lodě kolem neplují, není do čeho hrábnout, o pravý břeh není zkrátka zájem a tak je tam ticho.
Kdo je z pravého břehu, nemá vcelku žádný hlas. A právě těmto lidem dal Rush Limbaugh mikrofon a pozval je do svého studia, aby se podělili o své myšlenky s jinými tichými bytostmi od pravého břehu.
A byli to právě tihle obyčejní lidé, řidiči kamionů, stavební dělnici, honáci krav a ženy v domácnosti, kteří z jeho pořadu učinili nejposlouchanější rozhlasové talk show v historii. Řidiči si nalepovali jeho jméno na kapotu a navzájem se zdravili zatroubením. Majitelé motorestů a kafíren kolem dálnic oddělovali celé místnosti, kterým se říkalo Rush Rooms a kde běžel jeho pořad nahlas z rádia, aby tiráci neztratili ani minutu poslechu. Zároveň se stupňovaly útoky proti němu z levého břehu. Rush byl označován za rasistu, protože si dělal šoufky z prezidenta Obamy, za misogyna a nepřitele žen za to, že razil pro militantní feministky přezdívku “feminacistky“. Jeho posluchači však zůstali věrní. Lidé si dávali tajná znamení jako výraz podpory, tak jako se asi šířilo prvotní křesťanství v nepřátelských územích. Rush Limbaugh denně připoutal k rádiu okolo deseti milionů posluchačů, kterým dodával nezkreslené a mnohdy ututlávané informace.
Loňského roku Rush oznámil svým posluchačům, že má nezhojitelnou rakovinu čtvrtého stupně. Brzy nato obdržel od prezidenta Trumpa nejvyšší americké vyznamenání, jako výraz vděku. Rush pokračoval ve své práci a po zvyku mužů z pravého břehu si ani jednou nepostěžovalna na bolest či nepřízeň osudu. Naopak. Byl vděčný za každou minutu, kterou mohl strávit před mikrofonem.
Byl jsem jeho věrným posluchačem téměř pětatřicet let. Mnohdy jsem musel rádio ztlumit nebo vypínat ze strachu před mstivými levičáky. Naučil jsem se od něj mnohému porozumět a mít svou novou zemi o to víc rád. Proto teď stěží potlačuji slzy.
Děkuji tomuto dobrému člověku za všechno, co pro nás udělal.