OSOBNOST: Vévoda vtipu a postřehu

Stačí zalistovat v jakékoli knížce aforismů či výroků, abychom narazili na jméno Francois de la Rochefoucauld (vyslov Rošfuko), nejvtipnějšího Francouze a autora krutých, jindy jen břitkých, ale vždy pravdivých aforismů o lidské povaze, vlastnostech a konání. Kdo byl a co prožil francouzský aristokrat, aby mohl vydávat taková svědectví? To nás napadlo, když jsme při letošním putování Francií zcela neplánovitě na cestě od katedrály z Angouléme ke katedrále v Limoges vjeli silnicí N 141 do obce jménem „Rochefoucauld“. Nad obcí se tyčil zámek téhož jména a vlastně se tak v obci jmenovalo snad všechno. Café, brasserie i restaurant.

Vévoda Francois de la Rochefoucauld, slavný francouzský spisovatel a moralista (*15. prosince 1613 v Paříži, †17. března 1680 t.), autor aforismů, morálních sentencí, drobných úvah a postřehů o lidské povaze a jejích slabostech. Jak uvádí Ottův slovník naučný, až do smrti otce v únoru 1650 nesl jméno prince de Marcillac; absolvoval vojenské vzdělání a když jeho otec upadl u dvora pro své intriky v nemilost a byl vypověděn do Blois, syn, který byl odpůrce kardinála Richelieua, sdílel s ním vyhnanství. Po návratu do Paříže byl vězněn krátce v Bastille a po službě královně byl opět vypovězen, tentokráte na své statky ve Verteuil; ale i zde intrikoval proti kardinálovi, teprve po jeho smrti se v prosinci 1642 se vrátil ke dvoru. Když pak v květnu 1643 se stala se královna vladařkou a neodměnila jeho dlouhou oddanost, jak očekával, sblížil se s dalšími odpůrci dvora, vévodou de Beaufort a paní de Chevreuse, a když vévoda de Beaufort byl zatčen a paní de Chevreuse vzdálena ode dvora, roztrpčený jejím nevděkem, věnoval svoji pozornost vévodkyni de Longueville (1646), sestře vévody Enghienského. Později bojoval pak v jeho armádě a byl vážně zraněn při obléhání Mardycku. Zatím co se léčil, vypukla Fronda, jak se jmenovalo opoziční hnutí proti králi a Francois de la Rochefoucauld byl jedním z vůdců v této občanské válce, která se skončila mírem 11. března 1649. V lednu 1650, když byli vůdci rebelie zatčeni, La Rochefoucauld uprchl s vévodkyní de Longueville do Normandie a později obléhal s vévodou de Bouillon Bordeaux (v květnu 1650). Když Mazarin získal znova Bordeaux, tak se La Rochefoucauld vrátil do Paříže, aby zase rozehrával své politické hry. Pokusil se o vraždu kardinála de Retz najatými vrahy a musel proto uprchnout z Paříže. V téže době přerušila s La Rochefoucauldem svůj poměr paní de Longueville, zač se jí snažil pomstít intrikováním proti jejím mileneckým vztahům. V bitvě u pařížské brány sv. Antonína r.1652 byl La Rochefoucauld] vážně zraněn, málem by byl přišel o zrak. Zotaviv se, ustoupil úplně z veřejného života, pochopiv nejspíše, že královská moc jednou navždy vyhrála svoji při se šlechtou; proto se spokojuje nadále jen s životem světáka, léče se ze svých zklamaných ilusí hořkou meditací svých aforismů a distingovaným přátelstvím se zajímavými ženami, nejprve markýzou de Sablé, později hraběnkou de Lafayette. Hlavní dílo jeho života, které mu vyneslo evropskou slávu, jsou jeho „Réflexions ou sentences et Maximes morales“ (Úvahy, neb výroky a morální pravidla), stručně zvané „Maximes“ (pravidla); ve kterých vyjádřil zkušenosti nejen své, ale i tehdejšího světa, který poznal. Kromě »Maxim« napsal ještě Portrait de M. de La Rochefoucauld par lui-même, 1659, (Portrét sebe samého) (1659), dále své Mémoires (Paměti), 1662, a další drobné věci. Souborně byly vydány jeho „Oeuvres complètes“ Gilbertem a Gourdaultem v Paříži, 1868-83. Do češtiny byly přeloženy »Maximy« posledně v Ottově Světové knihovně.

Vyjeli jsme až k bráně zámku, kde bylo malé parkoviště. Pršelo, vlastně lilo, a tak jsme přeběhli rychle nádvoří ke vchodu do vlastního zámku. Koupili vstupenky, knížku o zámku, jeho historii a majitelích a už jsme se mohli rozhlížet v první místnosti plné dobového nábytku i dobové atmosféry. Z oken byl krásný výhled na městečko a do kraje. Tím krásnější, že na nás již nepršelo a mohli jsme tak pomalu schnout, zatímco jsme procházeli bohatě zařízenými komnatami zámku. Bez průvodce, takže jsme mohli vyzkoušet pohodlí některých křesel a rukou prověřit pérování postelí, pokud se ony vznešené velkoválendy postelemi vůbec nazvat dali. Nejlepší to bylo v posledním patře zámku. Tam byly na stojanech historické kostýmy pro muže, ženy a děti a každý se mohl do nich převlékat. Ke každému z kostýmů bylo možno si vybrat z přeplněných krabic nejrůznější doplňky od čepic pro dámy po meče pro pány či jiné drobnosti a splnit si svůj dětský sen být princeznou a princem. A tak jsme si vybírali, dychtivě, jak nám to bude slušet. Nakonec to vyhrály šaty z období romantismu, ty nám slušely nejvíce. I zde se projevil rozdíl mezi mužem a ženou. Dlouho jsem nevybíral, oblečení pro krále bylo jasné. Zato moje průvodkyně přebírala a přebírala – jako v butiku. Jen jsem čekal, kdy zazní ono ženské okřídlené – panebože, nemám nic na sebe. Nakonec zvítězily modré šaty vyšívané zlatou nití, šaty jako z pohádky. K tomu dlouhý závoj s věnečkem ve stejné barvě a jak mi potom prozradila, procházela se tak dlouho po sále proto, že očekávala, kdy do sálu vstoupí potomek slavného vévody, jehož fotka byla na krbu a který bydlel hned za masivními dveřmi s nápisem „privé“. Ano, v zámku, jehož stěny dýchaly historií, stále žijí potomci vévody de la Rouchefoucauld. Mladého vévody se ale Lucie nedočkala, tak musela vzít zavděk mnou. A ve velkých zrcadlech jsme se pak mohli i prohlížet. Pane králi, pane vévodo, paní hraběnko, račte se usmívat, z objektivu vyletí ptáček.

I u nás měli literáti dříve zámek, který komoušové ukradli Colloredo Mansfeldům. Na Dobříši. Byl skutečně zakletý. Kdo se do něj jednou na státní útraty nastěhoval, aby mohl v klidu tvořit, pak zcela jistě už nic pořádného nenapsal. Své by o tom mohl vyprávět např. spisovatel Jan Drda. Jinak se ale přemýšlelo vévodovi de la Rouchecoufald na jeho vlastním zámku. Vyzkoušel jsem to. Nenápadně jsem usedl za jeho psací stůl, ale žádný aforismus mě nenapadl. Genius loci už zřejmě nefungoval. Zafungoval až opožděně po návratu, když jsem v TV s leknutím uviděl Stanislava Grosse v rozhovoru s Václavem Moravcem při debatě o posledních politických skandálech (sic!). Gross jako politolog přes skandály (sic 2x)! Duchem Rochefoucaulda předaný aforismus zní: „Tak dlouho jsi v politice, až se staneš úspěšným obchodníkem s akciemi.“ Ale napadla mě tam jiná věc. Vybrat z jeho aforismů ty, které by nejlépe charakterizovaly dnešní dobu. Naši specifickou cestu ke kapitalismu, naše politiky, podnikatele a nás samé.

Věnujme je nejdříve:

Panu prezidentovi:
Nejčastěji se mýlí ti, kdo si nepřipouští, že by se mohli mýlit.
K malým chybám se přiznáváme, abychom přesvědčili ostatní, že nemáme ty velké.

Panu exprezidentovi :
Pouze velkým lidem přísluší mít velké chyby. A každý má představy o své velikosti.

Panu premiérovi:
Dobře mluví jen ten, kdo řekne všechno, co je třeba, a nic více, než je třeba.

Jiřímu Paroubkovi:
Pokud o nic nejde, mají rozumbradové spoustu rozumu, ale v nejzávažnějších chvílích života ho nemají vůbec.
Když sám žádné názory nemám, brojím aspoň proti těm, které mají ti druzí.

Českým politikům zprava a zleva:
Místo abychom se snažili být to, co předstíráme, snažíme se předstírat, co nejsme.
Nejspíš tě někdo doběhne tehdy, když se chystáš někoho doběhnout sám.
Ti nejprohnanější z nás celý život horlí, jak zavrhují podrazy, aby ho mohli udělat aspoň jednou, přijde-li jejich velká příležitost.

Našim tunelářským podnikatelům:
Mravnost bývá výsledkem příjmů
Máme-li peníze, jsme takřka bez chyby
Dost lidí zavrhuje majetek, ale nikdo se ho nemíní vzdát

Našim ženám:
Jsou ženy, které neměly ani jedno milostné dobrodružství. Ale zřídka se najde žena, která by měla jen to jedno.

Nám samým:
Člověk se v životě dostává do takových situací, že musí, aby nevypadal jako blázen, si jako blázen počínat.

Díky, pane vévodo.