Mandela, tak jako Havel, dával vládě své země lepší pověst, než si ve skutečnosti zasloužila

Říkalo se mu různě, i "duhový válečník". To není novinářské klišé, ale uznání faktu, že v posledním čtvrtstoletí byl Nelson Mandela snad jediným nerasově uvažujícím politikem v Jižní Africe. V tom spočívá jeho hlavní význam i odkaz. Tak jako my jsme měli štěstí, že pádu komunismu v Československu dal svou tvář a charakter Václav Havel, při pádu apartheidu – režimu odděleného vývoje ras – v Jižní Africe hrál tutéž roli Nelson Mandela. Komunismus a apartheid by padly i bez přičinění těchto mužů, ale doba a společnost po onom pádu by bez nich vypadaly jinak.

To, že Mandela zemřel ve věku 95 let, má význam. Ač byl už léta mimo špičkovou politiku, jeho osobnost dávala legitimaci všemu, co se v té zemi děje. I to známe z Havlovy role. Jeho srovnávání s Mandelou působí jako klišé. Ale marná sláva, opírá se o realitu a lze to doložit fakty. Mandela se vymykal různým "bojovníkům za svobodu" z třetího světa, kteří sice získali i Nobelovu cenu míru, ale v jádru zůstali teroristy.

"Mandela změnil Jihoafrickou republiku," říká se nyní. Je to pravda, ale ne úplná. Leckdo na světě změnil svou zemi. Ale Mandela ji nezměnil jen k obrazu vítězů, rozuměj černé většiny. Změnil ji k otevřenější, komunikativnější, multirasové – "duhové", jak se tam říká – společnosti. Logicky ji tedy změnil tak, že to bylo pro jedny moc a pro jiné málo. I to má společné s Havlem.

Tak jako se u nás Havlovi a "havlistům" spílá, že po Listopadu nezatočili s poraženými, podobně i Mandela slýchával, že poražené bílé vládce příliš šanoval a neznárodnil jejich farmy a podniky. Tak jako Havel měl svého partnera Čalfu, šlo by podobně říci, že Mandela měl svého "diamantového krále" Harryho Oppenheimera, majitele společnosti De Beers. Tak nejednají jakobíni či fanatici.

Lustrace formou zpovědi

Je zcela nepochybné, že Mandela jako lídr nové Jižní Afriky uspěl. Při všech zprávách o průšvizích z této země je totiž třeba připomínat společenský a historický kontext. Po pádu režimu ta země měla ve své genetické výbavě čtyřicet let vlády apartheidu, nesmírné rasové napětí a ohromné sociální rozdíly – propast mezi bílou elitou a chudými černými venkovany. Jinými slovy, když se otevřela stavidla svobody a volebního práva pro všechny, v té zemi dřímal ohromný potenciál průšvihu.

Stačí se podívat na postkomunistický svět. Když přišla svoboda tam, potenciály průšvihu vyhřezly více, než očekávali i pesimisté. Válčilo se na Balkáně, Kavkaze i jinde. Během pár let se rozpadly Sovětský svaz, Jugoslávie i Československo. V tomto srovnání dopadá Jižní Afrika dobře. Ač měla mnohem větší potenciál průšvihu, nezažila ani válku, ani krvavý občanský či etnický konflikt, ani terorismus. Jistě má své palčivé problémy. Z médií víme o tamní vysoké kriminalitě, o šířící se epidemii AIDS, o korupci, o problému rasových kvót (Jižní Afrika je jediná země na světě, která praktikuje pozitivní diskriminaci vůči většině – na úkor bílé menšiny). Ale to všechno jsou problémy takříkajíc normální, civilizační, řešitelné v rámci státní správy.

Doložil to fotbalový šampionát – navzdory předchozímu strašení zločinností proběhl úspěšně. I to byl svým způsobem osobní úspěch Nelsona Mandely, velkého fanouška kopané. Úhrnem lze říci, že Jižní Afrika ve své multirasové podobě přežívá bez zásadních otřesů a je přirozeným hegemonem černého kontinentu. Nabízí vlastně zajímavý test pro alarmisty: zkuste si srovnat katastrofické předpovědi z doby kolem roku 1990 a dnešní realitu.

Její úspěch byl snad až moc velký – v tom smyslu, že Nelson Mandela zajišťoval své zemi lepší pověst ve světě, než odpovídalo realitě v ní. Za jeho života se Jižní Afrika málo setkávala s kritikou. Začala se ozývat až s nástupem prezidenta Mbekiho: "Mandela je duhový válečník, snad vůbec jediný rasově nerozlišující člověk v Africe. Mbeki je za prvé, za druhé a za třetí černý Afričan. Pokud je známo, v jeho týmu nejsou žádní bílí," napsal novinář Thomas O’Dwyer. Stále však vysoce převažovaly klady.

Už to, že Mandela byl prezidentem jen jedno období, dalo signál regionu: odmítl model doživotních vládců typu Mugabeho v Zimbabwe. Na rozdíl od Mugabeho také nevyvlastňoval, což byl pro jeho Africký národní kongres (ANC) koperníkovský obrat. Za apartheidu dávali členové 10 randů měsíčně jako stranický příspěvek. Služkám v domácnostech bílých tvrdili, že po pádu režimu jim ty vily budou patřit, ale poté začali říkat, že je to jinak.

To byl další úspěch Mandely ve vybalancovávání "duhové společnosti". Dokázal přesvědčit většinu bílých, že jejich majetkům nic nehrozí, a zároveň většinu černých, že jim ty majetky jen tak do klína nespadnou. Dokonce i nedávní stoupenci apartheidu prý tehdy říkali: Máme sice nejhorší možnou vládu, ale nejlepšího možného prezidenta.

S tím se druží i Mandelovo pojetí spravedlnosti. Prosadil lustrační legislativu, a to v podobě Komise pravdy a usmíření. Kdo před ni předstoupil (ať už bílý policista, jenž mlátil černé, nebo člen ANC, jenž terorizoval bílé), mohl se buď sám očistit, nebo být amnestován jako kajícník. Kdo předstoupit odmítl, pak riskoval řádný soudní proces. Takový model není v rozporu s Havlovým přesvědčením.

Ne každý vládce je Mandela

To vše skládalo mozaiku úspěchů Mandelovy Jižní Afriky. S jeho odchodem logicky posílí kritika, což je dobře. Začne se možná otevřeněji mluvit o tamních problémech s AIDS – hlavně o politické stránce věci, o tom, jak ji nynější prezident Zuma bagatelizuje (prý je to výmysl bílých Zápaďanů). Začne se možná otevřeněji mluvit o posilování afrických vazeb vládní elity na úkor mandelovské (havlovské) solidarity – třeba o tom, proč ty elity tak silně hájí vůdce typu Mugabeho či Kaddáfího.

Úhrnem: pomandelovská Jižní Afrika bude normálnější v tom smyslu, že ztratí ochrannou svatozář. Je to logické, nevyhnutelné i správné. Mandela už své místo v historii i "duhové společnosti" má. Můžeme jen doufat, že se na něj v jeho zemi časem nezačne nadávat tolik, jako se u nás nadává na Václava Havla.

LN, 7.12.2013