Státní pohřby nejsou zrovna mým oblíbeným cílem, ale na tenhle se chystám, dokonce jsem si už koupila jízdenku. V pondělí totiž zemřel Kornel Morawiecki, no a ten má zítra, tedy v sobotu, ve Varšavě státní pohřeb.

Osobnost Kornela Morawieckého není v naší zemi příliš známá, tak ji trochu přiblížím. Dal by se takřka bez nadsázky označit za věčného rebela. Narodil se ve Varšavě 3. května 1941, vystudoval fyziku ve Vratislavi, kde pak prakticky celý život žil. Veřejně protestovat začal na jaře 1968, kdy se Polskem přehnala bouře studentských protestů. Účastnil se studentských stávek, a když vláda protesty potlačila, tiskl letáky protestující proti pronásledování rebelů. Letáky tiskl proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, poté proti potlačení dělnických stávek v Gdańsku a dalších městech v prosinci 1970.

V roce 1979 se spojil s podzemním časopisem „Dolnoslezský bulletin“, a když zanedlouho poté vznikl Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita, přihlásil se tam i s časopisem. Byl delegátem prvního sjezdu Solidarity a iniciátorem „Poselství národům Sovětského svazu“, které tento sjezd vydal. Pak přišlo 13. prosince 1981 vyhlášení výjimečného stavu.

Kornel odešel do podzemí, pokračoval ve vydávání bulletinu a spolupracoval se Solidaritou mimo jiné při pořádání pouličních protestů proti výjimečnému stavu každý třináctý den v měsíci. V červnu 1982 založil Bojující Solidaritu, která šířila protestní letáky a tiskoviny po celém Polsku. A nejen to: zřídila ve Vratislavi první podzemní rádio a její členové také například uměli odposlouchávat rádiové vysílání Bezpečnosti, která je pronásledovala. Postupem času začala organizace spolupracovat také s disidenty v Sovětském svazu, kam šířila nejen tiskoviny, ale i rozmnožovací stroje.

Bojující Solidarita byla radikálnější než Solidarita původní, byla pro ni nepřijatelná jednání u kulatého stolu, která v roce 1989 vyústila polosvobodnými volbami a drtivou porážkou komunistických kandidátů. Pro Kornela a jeho organizaci to byla zrada – s komunisty se nemá jednat. Nesdílela jsem tento postoj, pokládám dohodu za rozumnější než neústupný boj – ostatně podobně smýšlela zjevně i valná většina polské společnosti. To byl patrně také důvod, proč Kornel Morawiecki neuspěl v žádných volbách. Až v těch posledních, v roce 2015, kdy kandidoval za sdružení Kukiz 15, s nímž se ovšem zanedlouho také rozešel. Byl maršálem seniorem, tedy čestným předsedou polského Sejmu.

Polští novináři se shodují, že dvěma největšími úspěchy Kornela Morawieckého byla Bojující Solidarita – a syn Mateusz, dnešní polský premiér. S mnoha Kornelovými názory jsem nesouhlasila (s mnoha jinými ano), dokonce jsem se s ním na veřejné debatě přela o postoj k okupaci Krymu. Nikdy jsem si ho ale nepřestala vážit, nikdy jsem nepřestala obdivovat jeho vytrvalost, vřelost, inteligenci a přívětivost.

LN, 4.10.2019