Odešel symbol nejryzejšího západního Německa

Skon mnoha státníků provází slovo legenda, ale Helmut Schmidt k tomu dal pádný důvod. Jako ročník 1918 byl chodící kronikou 20. století. Lze říci, že včera zemřel spolkový kancléř z éry (dosud žijícího) amerického prezidenta Cartera. Muž, který byl na jaře 1945 zajat a ještě letos na to v rozhovoru pro Die Zeit vzpomínal. „Měl jste pocit osvobození?“ – „Ne, ten pocit byl: díky bohu, že už to skončilo.“

Helmut Schmidt

Dnešní Němci už jsou zvyklí na osvobození od nacismu, ale Schmidt trval na svém. Možná i proto před lety vyhrál anketu listu Der Spiegel o největší morální instanci Spolkové republiky. (Intelektuálové Grass a Reich-Ranicki skončili deset míst za ním.) Šlo jen o žijící osobnosti, tudíž nevíme, jak by dopadl Schmidtův předchůdce Willy Brandt, jenž strávil válku v exilu a jako kancléř učinil slavné gesto pokory, když poklekl u pomníku Varšavského ghetta. Schmidt byl v tomto směru „mainstreamovější“, a možná i proto si ho Němci tak cenili.

Jako kancléř byl Helmut Schmidt symbolem nejryzejšího západního Německa, ztělesnění naší normalizační touhy. Byla to Spolková republika liberálních pozic, Fassbinderových filmů, svobod, amerického bezpečnostního deštníku, ale i „horkého podzimu“ 1977, kdy čelila vlně teroru RAF. Kancléř neváhal vyslat do Somálska protiteroristickou jednotku, aby tam osvobodila unesené letadlo: uspěla beze ztrát. A když v témže roce Sovětský svaz rozmístil rakety SS-20, Schmidt začal prosazovat postoj, že adekvátní krok má v Evropě (tedy i na území Spolkové republiky) učinit i Amerika.

Tak se cizeluje legenda. Zaujme-li lídr sociální demokracie pevný postoj i za cenu toho, že stranu štěpí (přispěl tak ke vzniku strany Zelených), je to něco, o čem se vypravuje dál. Přehluší to i defenzivu z roku 1981, kdy polští komunisté vyhlásili výjimečný stav, Západ reagoval sankcemi, ale Schmidt byl proti, neboť chtěl smíření s bývalými nepřáteli. Proto se loni postavil i proti sankcím za anexi Krymu.

Mnohé z legendy přetrvá, jen jedno asi ne. Schmidt zůstal až do smrti vášnivým kuřákem, který se odmítá s cigaretou skrývat. To už si žádný politik nedovolí.

LN, 11.11.2015