Před 35 lety, 9. srpna roku 1975, Richard Nixon vyběhl po schůdkách na palubu vrtulníku připraveného dopravit ho z louky u Bílého domu na základnu Andrews. Na horním schůdku se prezident naposledy otočil, složil dva prsty do písmenka V, symbolu víry ve vítězství, a navždy zmizel z poltických dějin Ameriky a světa, v nichž ovšem zanechal nesmazatelnou stopu.

Ve vzpomínkách Henryho Kissingera, Nixonova ministra zahraničí, se dočteme, že vpředvečer vynucené rezignace se Nixon nacházel ve stavu hluboké deprese, brečel a modlil se a Kissinger ho podle vlastních slov musel přesvědčovat, že "dříve nebo později vstoupí do dějin jako jeden z největších mírotvůrců všech dob." Nejzajímavější na tom je, že Kissinger, ačkoli chtěl pouze uchlácholit nešťastníka, vyslovil hlubokou pravdu.

Tím, že ukončil vietnamskou válku a vybudoval mocenský trojúhelník, v němž systémem vzájemných pobídek a závazků byly zakomponovány Spojené státy, Sovětský svaz a Čína, vytvořil Nixon strukturu zachování míru založenou na pracovních vztazích jinak nepřátelských mocností. Byl to na tehdejší dobu nevídaný "reset" zcela nesrovnatelný s tím dnešním, a přitom v přísném souladu s národními zájmy Spojených států. O žádném z amerických prezidentů nebylo napsáno tolik knih a natočeno tolik celovečerních filmů jako o něm. Zájem o jeho zemitou a kontroverzní postavu nepominul dodnes. Nixonova doktrína umožnila Spojeným státům vyváznout nejen z vietnamského, ale i z celé řady dalších konfliktů, aniž by došlo k nenapravitelné ztrátě tváře. Přesvědčivě předstíral, jako kdyby ho s ruskými a čínskými vůdci pojilo osobní přátelství, ale potřeboval toto zdání jen jako zástěrku pro vysoce konkrétní osudová rozhodnutí v oblasti odzbrojení. Ve svém vystoupení v americkém Kongresu vpředvečer své první cesty do Moskvy v roce 1972 popsal svou strategii takto: "Nesmíme se nechat ošálit - změna tónu neznamená změnu politiky. Nesmíme propadnout falešné euforii, falešná euforie plodí jen stejně falešné naděje." Jeho slova zní jako vzdálené varování Baracku Obamovi.

Watergateský skandál vytěsnil z paměti Američanů Nixonovy reálné úspěchy. V posledních měsících své vlády byl Nixon terčem nemilosrdné kritiky. Vyprávěly se vtipy, které ho prezentovaly jako patentovaného hlupáka. K nejnevinnějším patřil třeba takový vtip: "Je pravda, že si Nixon žehlí vlasy, které jsou ve skutečnosti vlnité? Odpověď zněla: Nene, vlasy má od přírody rovné - vlnitou má hlavu." Nixonův nástupce Gerald Ford veřejně odpustil prohřešky svému předchůdci, jak v lidském, tak v právním významu tohoto slova a nehleděl přitom na možný propád popularity. Dnes je Fordovo odpuštění všeobecně pokládáno za státnický čin čestného a moudrého muže. Koneckonců právě díky demokracii, vysoké politické kultuře a svobodě tisku byly vůbec možné jak watergateský skandál a bestseller Woodwarda a Bernsteina "Všichni prezidentovi muži", tak také publikace tajných dokumentů o vietnamské válce v deníku The New York Times, které potom vyšly knižně. Nixonův morální pád zároveň umožnil Americe si znovu uvědomit své postavení a podržet si vedoucí roli ve světě.

Jako každý normální politik prahnul Nixon po tom být oblíben u své veřejnosti. Zkraje se mu to dařilo: v roce 1972 byl triumfálně znovu zvolen prezidentem. Své druhé funkční období ovšem prohrál, neboť překročil neformálně vytýčené hranice přípustného v politice. Vysoká citlivost veřejnosti vůči chování volených zástupců spolu se svobodou informace o tomto chování - to je právě to, co dělá společnost demokratickou. Lhostejná veřejnost není schopna vybudovat demokratický stát. Národ, který neztratil vnímavost a ochotu ostře reagovat na chování svých vůdců, může projít těmi nejtěžšími krizemi na způsob Watergate a neutrpět přitom žádnou újmu na svém duševním zdraví.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6