Nakladatelství Ideál uzavírá knihou Reaganova válka od Petera Schweizera svou reaganovskou trilogii. První kniha, Když kraloval charakter, od Reaganovy spolupracovnice Peggy Noomanové se komplexně zabývala Reaganovým životem a byl na ní znát žensky emotivní pohled na amerického prezidenta. Druhá knížka, Prezident, papež a premiérka, od bývalého poradce Margaret Thatcherové Johna O´Sullivana popsala, jak Reagan společně s britskou předsedkyní vlády Thatcherovou a papežem Janem Pavlem II. svým pevným morálním postojem porazili komunistický blok. Závěrečná kniha trilogie, patrně nejvíce vědecky fundovaná, se soustřeďuje na celoživotní Reaganův zápas s komunismem. Velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem – tak zní podtitul této knihy. A současně ji nejlépe charakterizuje.

Pokud se O´Sullivanova kniha navrací zpět do sedmdesátých let a srovnává toto období úpadku Západu s ofenzivním nástupem konzervativní revoluce, tak o Schweizerově knize můžeme říci, že je vlastně historií celé studené války a Reaganova místa v ní. Hlavní tezí knihy je, že smyslem Reaganova života se stala snaha porazit komunismus, o což usiloval po celou dobu studené války a čehož nakonec dosáhl. Důležitá pro něj byla víra v Boha, přesvědčení o bezbožnosti a inherentní špatnosti komunismu a víra v to, že Amerika má od Boha dané poslání šířit po světě svobodu. V knize je vidět, jak se Reaganův přístup radikálně lišil od předchozích administrativ aplikujících politiku zadržování a od Kissingerovy rádoby strategii rovnováhy sil, která se projevila ve formě détente.

Kniha začíná Reaganovým seznámením s americkými komunisty v Hollywoodu, kteří se zde snažili infiltrovat odborové hnutí, jehož byl Reagan, demokrat a obdivovatel Franklina Delano Roosevelta a Harryho Trumana, členem. Poznal brutální komunistické praktiky a podílel se na odhalování komunistických špionů, přitom však nesouhlasil s McCarthyho metodami: "Hnusí se mi jejich ideologie, ošklivím si ji, ale ještě víc se mi hnusí jejich taktika - je to taktika páté kolony, je nečestná, ale zároveň jako občan nechci nikdy vidět, jak naše země bude nucena - ze strachu nebo z nenávisti k těmto skupinám - udělat někdy kompromis s některým z našich demokratických principů."

O McCarthyho činnosti a činnosti jeho senátního podvýboru pro vyšetřování státní správy se Reagan později vyjádřil, že „používal brokovnici tam, kde stačila ručnice, a zranil spolu s viníky i nevinné.“

Američtí levičáci Reaganovi vyhrožovali smrtí a znetvořením obličeje kyselinou. Schweizer na rozdíl od jiných Reaganových životopisců tvrdí, že život v napětí a Reaganova politická angažovanost byly hlavními důvody, proč se s ním rozvedla jeho první žena. V jiných pracích bývá uváděna Reaganova uzavřenost.

Reagan se postupně stal jestřábem mezi demokraty a začal zjišťovat, že jejich postoj by měl být tvrdší. Ještě jako demokrat o komunismu napsal: "Skutečný boj proti této nové totalitě správně patří silám liberální demokracie právě tak, jak tomu bylo s bojem proti totalitě Hitlerově. Na jedné straně je naše přesvědčení, že lidé mohou a budou rozhodovat, o tom, co je pro ně nejlepší, a na straně druhé (komunistické, nacistické nebo fašistické) panuje přesvědčení, že ´hrstka´ ví nejlépe, co je dobré pro ostatní."

Díky výrazné antikomunistické rétorice jako demokrat podpořil republikánského kandidáta Eisenhowera; ten ho však zklamal například svým postojem k maďarským událostem v roce 1956.

Roku 1962 se Reagan definitivně rozhodl přejít k republikánům a legendárním se stal jeho projev na podporu prezidentského republikánského libertariánského konzervativce Barryho Goldwatera Time for Choosing, kde kromě kritiky velké vlády zaujal tvrdý kurs vůči Sovětskému svazu: "Nemůžeme si koupit bezpečnost, osvobodit se od atomové hrozby tak velkou nemorálností, abychom řekli miliardě lidských bytostí, které jsou teď za železnou oponou v otroctví: ´Vzdejte se snů o svobodě, protože my jsme ochotni chránit vlastní kůži, uzavřít dohodu s těmi, kdo vás zotročují.´...neexistuje žádný spor o volbu mezi válkou a mírem, ale existuje jeden skutečně zaručený způsob, jak můžete dosáhnout míru...a můžete ho dosáhnout hned v příští vteřině... vzdát se... appeasement nenabízí volbu mezi mírem a válkou, ale jen mezi bojem a kapitulací. Budeme-li se dál přizpůsobovat, dál ustupovat a couvat, budeme nakonec čelit poslednímu požadavku - ultimátu.“

Kniha obsahuje i řadu zajímavých detailů, které jsem v jiných Reaganových biografiích nenašel. Například že ve chvíli jeho guvernérské přísahy v lednu 1967 byla na kalifornském kapitolu umístěna malá potrhaná americká vlajka, kterou do bitvy na vietnamských rýžovištích nesl seržant Robert Howell pocházející právě z Kalifornie. Reagan se jako jeden z mála amerických politiků postavil proti radikální nové levici šedesátých let. Proti nepokojům na univerzitách, které vyvolali terorističtí maoisté, trockisté a ostatní levičáci, vyslal guvernér národní gardu. Nebál se zfanatizovanou mládež označit za „fracky“, „feťáky“a „zbabělé fašisty“.

I díky obhajobě tradičních amerických patriotických hodnot získal Reagan mnoho hlasů mezi dělnickými demokraty, kterým vadilo ovládnutí této strany novou levicí, která vzývala antiamerikanismus, homosexualismus, feminismus a politickou korektnost. Někteří příslušníci nové levice na Reagana připravovali atentát a často od nich dostával zprávy s výhrůžkami smrtí.

Svou kandidaturu na prezidenta oznámil bývalý kalifornský republikánský guvernér 13. listopadu 1979. Při té příležitosti řekl: "Nesouhlasím s tím, že náš národ se musí smířit s nevyhnutelným úpadkem a předat své hrdé postavení do jiných rukou... Nejsem ochoten přihlížet, jak tato země nedokáže dostát svým povinnostem k sobě samé a k ostatním národům světa. Ačkoliv bychom se v naší snaze neměli vzdávat žádné nevyzkoušené iniciativy, musíme vyhlásit své rozhodnutí vzdorovat každému nemírumilovnému činu, ať se odehraje kdekoliv. Z vyjednávání se Sovětským svazem se nikdy nesmí stát appeasement."

Autor knihy, podobně jako Richard Pipes ve svých pamětech, ukazuje Henryho Kissingera v dosti nelichotivém světle jako ješitného člověka, který byl smířen s ústupem USA a ofenzivou Sovětského svazu. Nixon s Kissingerem neviděli svět tolik optikou studené války jako spíše očima evropského konceptu velmocí ve formě globální pentarchie USA, SSSR, Číny, Evropy a Japonska. Ačkoliv Reagan patřil mezi Kissingerovy kritiky, souhlasil se zlepšováním vztahů s Čínou, které podle něj mělo USA uvolnit ruce pro porážku SSSR. Kniha upozorňuje na to, že politika détente, v jejímž rámci bylo do Sovětského svazu velmi levně prodáváno obilí a dodávány vyspělé technologie, prodloužila životnost neefektivního socialistického hospodářství. Na druhou stranu autor správně poukazuje na to, že Kissinger musel vést poněkud smířlivější politiku, protože Spojené státy byly oslabeny vietnamským syndromem a v Kongresu by nezískal podporu na zvyšování výdajů na obranu, protože tehdejší zákonodárci byli naladěni antimilitaristicky.

Velmi zajímavou informací, kterou jsem doposud nikde nenašel, bylo to, že již v roce 1972 Reagan navštívil Národní laboratoř pro zbraně v Los Alamos a již tehdy se mu v hlavě začal rodit plán na SDI a strategii osvobozování. A již v roce 1963 vyzýval Reagan k závodům ve zbrojení a k ekonomickému tlaku na Sovětský svaz: „Ulevujeme-li napětí doléhajícímu na ruskou ekonomiku tím, že pomáháme jejich zotročeným satelitům, a snižujeme tudíž nebezpečí povstání a revoluce, a pokračujeme-li v ústupcích, které omezují naši vojenskou sílu a poskytují Rusku čas, aby zlepšilo svou a vyztužilo svůj kulhající průmyslový komplex, nepřispíváme tím snad ke komunistickému přesvědčení, že jejich systém projde evolucí, dožene nás a předežene?“

Kniha obsahuje řadu zajímavých údajů, např. o konkrétní vojenské síle USA a SSSR nebo o ztrátách, které Sovětskému svazu přinesly sankce od Spojených států. Autor pracoval i s materiály z archivů komunistického bloku a přináší informace o pohledech sovětských vůdců na jejich západní protivníky a především na Reagana. Práce také ukazuje plány Varšavské smlouvy na napadení Západu.

Do Carterovy administrativy penetrovali sovětští agenti a dostali se blízko ministra zahraničí Cyruse Vance, který byl soupeřem jestřába Zbigniewa Brzezinského z Rady pro národní bezpečnost. Stejně tak měl autor knihy přístup i k tajným materiálům americké administrativy – díky přátelství s Reaganovým ministrem obrany Capem Weinbergerem.

Jak už upozornil např. O´Sullivan, Reagan byl po tom, co přežil atentát, přesvědčen, že mu Bůh dal úkol porazit komunismus. Schweizer také správně připomíná, že pro obhajobu závodů ve zbrojení byly důležité argumenty znalce sovětských poměrů, profesora Richarda Pipese. (Ostatně jeho paměti už vyšly i česky.)

Schweizer se podobně jako O´Sullivan poměrně dost věnuje polskému odporu proti komunismu a Reaganově podpoře pro tento projekt. Polský odpor totiž pomáhal rozkládat sovětský blok zevnitř a byl příkladem i pro ostatní země. Prezident v tomto směru spolupracoval s papežem Janem Pavlem II. Paradoxně, ač řada levicových liberálů dělala z Reagana hlupáka, se mu opravdového ocenění dostalo v komunistických tajných memorandech. Polský komunistický generál Czeslav Kiszak napsal: „Reaganova činnost v zahraniční politice není improvizace, není to řetěz spontánních iniciativ, ale pečlivě naplánovaná a koordinovaná akce, něco jako spojená fronta akcí pod hesly o celosvětovém obhajování svobody.“

To, že se Reagan přesně trefoval do černého, či přesněji řečeno do rudého, dokazují i citáty komunistických vůdců, které značily jejich narůstající nervozitu a depresi. Komunističtí vůdcové byli zděšeni z SDI. Z tajných dokumentů východního bloku také vyplývalo, že komunisté byli nakloněni tomu, aby stoupl vliv Kissingera a Nixona, nebo demokratů Cyruse Vance, Roberta McNamary či Tipa O´Neilla, kteří by zvrátili vývoj situace, která se pro SSSR díky nekompromisní politice Reagana nevyvíjela dobře.

Reagan se rozhodl, že porazí komunismus. Jeho strategie byla jednoduchá: Spojené státy vyhrají a Sovětský svaz prohraje. Chcete-li vědět, jak Reagan porazil Říši zla, určitě si přečtěte tuto knihu.

vyšlo v Revue Politika duben 2008

autor je historik