Nový izraelský prezident

Kvůli svědomí už víc než čtyřicet let nejí maso. Rád vypráví rozverné anekdoty a své uvolnění z funkce mluvčího Knesetu v roce 2013 okomentoval slovy: „Toužil jsem ještě zaživa uslyšet svůj nekrolog.“ Když po něm jako ministru komunikací házeli šlehačkové dorty, reagoval na to poznámkou: „Jsem pojištěn proti mnoha věcem, jenom ne proti šlehačce!“ To jsou čtyři z „Osmi věcí, které bychom“ - podle listu Times of Israel – „měli vědět o novém presidentu izraelského státu“.

V úterý 10. června 2014 byl Re´uven Rivlin zvolen desátým prezidentem státu Izrael. Šedesát tři ze sto dvaceti poslanců Knesetu - izraelského parlamentu - hlasovalo pro tohoto čtyřiasedmdesátiletého muže, čímž zmínění zákonodárci vyjádřili vůli izraelského národa. Již před hlasováním vyplynulo z řady anket, že se Rivlin mezi kandidáty na úřad státního prezidenta těší největší popularitě. 24. července bude skládat svou úřední přísahu coby nástupce Šimona Perese.

Re´uven Rivlin se narodil 9. září 1939 v Jeruzalémě, v tehdejším britském Mandátu Palestina. Vyrostl v jeruzalémské čtvrti Rechavja, kde též navštěvoval gymnázium. S manželkou Nechamou mají čtyři děti.

Po vojně, kde sloužil jako důstojník zpravodajské služby, studoval na Hebrejské univerzitě práva. Za Šestidenní války v červnu 1967 jeho divize pod velením Mordechaje „Motta“ Gura osvobodila Zeď nářků. V polovině šedesátých let působil spolu se svým bratrem Eliezerem jako manažer fotbalového klubu „Beitar Jeruzalém“.

V roce 1978 jej zvolili za člena jeruzalémského magistrátu, kde to dotáhl až na zástupce starosty. V té době působil též v představenstvu izraelské státní letecké společnosti El Al a byl předsedou izraelského Ústavu bezpečnosti a hygieny v povolání. Roku 1984 se jako jedenapadesátý na seznamu své strany ucházel o křeslo v izraelském parlamentě. Teprve po dalších čtyřech letech však mohl v listopadu 1988 vstoupit do Knesetu jako poslanec pravicově konzervativního Likudu.

Během své dlouhé poslanecké kariéry byl mimo jiné předsedou výboru pro závislost na drogách a alkoholu a členem výboru zahraničního a obranného. Ve vládě Ariela Šarona zastával po dva roky funkci ministra komunikací a s novým Šaronovým zvolením se v únoru 2003 stal mluvčím 16. Knesetu. Se slzami v očích přislíbil, že bude „mluvčím Knesetu pro všechny“.

V prvním projevu, jejž přednesl jako předseda Knesetu, Rivlin řekl: „Národ nás zvolil, abychom sloužili, ne abychom ze svého úřadu těžili. Tento dům má skleněné stěny. Musíme veřejnosti denně skládat účty.“ Je pozoruhodné, že v Izraeli, jenž je v jedenadvacátém století tak nesmírně citlivý na korupci a skandály, zřejmě nikdo nepochybuje o bezúhonnosti nového státního prezidenta. Tento vzdělaný advokát byl mezi kandidáty na nejvyšší úřad jediným, který před volbami zveřejnil své daňové přiznání.

O prezidentský úřad se Rivlin ucházel již v roce 2007. Tehdy však pro něj hlasovalo pouze sedmatřicet poslanců a ve volbách nakonec zvítězil Šimon Peres. Dva roky nato, při novém zvolení Netanjahua, se Rivlin stal opět mluvčím Knesetu, a vedl tak v červnu 2010 jednu z nejvášnivějších rozprav, jaké izraelský parlament zažil. Došlo k ní po návratu arabské poslankyně Hanín Zuabí z plavby na lodi Mavi Marmara, jež vyplula z Turecka s cílem prolomit izraelskou blokádu Pásma Gazy. Z plenárního zasedání bylo během této rozpravy pro nepřístojné chování vyloučeno čtrnáct poslanců.

Téma rozporuplného vztahu mezi Rivlinem a Netanjahuem na základě jejich politických i osobních rozdílů zastiňovalo během voleb všechna ostatní témata. Anglicky vycházející list Jerusalem Post jej dokonce komentoval palcovým titulkem: „Zvítězí-li Rivlin, padne Netanjahu.“ Podle spekulací samozvaných „znalců“ Netanjahu dělal, co mohl, jen aby nedošlo ke zvolení „takového prezidenta“. Kvůli tomu se prý snažil odročit volby a dokonce zrušit úřad prezidenta.

Až do doby těsně před vypršením zákonných lhůt se Netanjahu snažil najít protikandidáta: padala jména jako David Levi a Silvan Šalom (dva někdejší ministři zahraničí), Natan Šaranský (předseda Židovské asgentury a někdejší „Vězeň Siónu“), Juli Edelstein (mluvčí Knesetu) a dokonce laureát Nobelovy ceny Elie Wiesel, který by se byl kvůli tomu teprve musel stát izraelským státním občanem. Když si tito dva „přátelé ve straně“ byli nuceni na schůzi frakce svého stranické aliance „Likud Jisra'el bejtejnu“ podat ruce, vypadalo to podle jednoho zpravodaje listu Jerusalem Post spíše, jako by „hladili ježka“.

Den po volbách se však Benjamin Netanjahu a Re´uven Rivlin před zástupci tisku okázale smířili, ujišťujíce je s téměř přehnanou jednomyslností, že mezi nimi „naprosto není zášti“. Vždyť se přece oba narodili v Jeruzalémě, jejich výchova proběhla v duchu filosofie Žabotinského, oba fandí stejnému fotbalovému klubu a oba jsou profesorští synkové.

Nový izraelský prezident vskutku pochází ze slavného jeruzalémského rodu. Předek Re´uvena Rivlina, rabbi Hillel Rivlin, byl žákem proslaveného „Vilenského ga´ona“. Od jeho učitele se mu dostalo poslání zřídit židovskou obec v zemi Izrael, kam docestoval v roce 1809. Předek nového prezidenta, Hillel Rivlin, se stejně jako později jeho syn rozhodující měrou podílel na koupi země pro židovské osídlení. Hned po volbách Rivlin s odvoláním na tyto své sionistické kořeny se smířlivým úsměvem zdůraznil: „Náš ministerský předseda je přece přímým potomkem Ga´ona z Vilna!“ čímž svého dávného soka do jisté míry „přitáhl k sobě na pódium“.

Nyní se už Re´uven Rivlin nesmí oficiálně politicky projevovat. Má působit jako sjednotitel chronicky rozhádaného izraelského národa - ačkoli by to nejspíš byl první státní prezident Izraele, který by se této zásady držel bez jediného uklouznutí. Alespoň však měsíc před volbami přislíbil v jednom rozhovoru pro Times of Israel, že se jako nejvyšší hlava státu nehodlá vměšovat do rozhodování volených politiků své země, a to ani pokud jde o mírový proces, ani o jiné otázky.

Osobní názory ovšem nejsou v Izraeli, který tak rád diskutuje, nikdy něčím vedlejším - tedy ani u „prvního občana státu“. V politickém spektru své země patří Rivlin jednoznačně k pravicově konzervativnímu křídlu. V létě 2005 se rozhodně vyslovil proti vyklizení Pásma Gazy a podle jeho názoru mu aktuální vývoj dal za pravdu. „Jeruzalém je pro něj navěky nedělitelným hlavním městem jeho země a vytvoření nějakého palestinského státu neznamená žádné řešení konfliktu. Opakovaně se vyslovil pro konfederaci s Palestinci či dokonce pro dvojnárodní stát. Rivlin hodlá anektovat Západní břeh Jordánu - pardon, v duchu jeho mluvy ovšem ‚Judsko a Samaří‘ - a učinit z Palestinců státní občany.“

Při tom všem je Re´uvenu Rivlinovi jasné, že ho s jeho odporem vůči jakémukoli dělení izraelské země považují za současné politické situace za „utopistu“. Stále znova však vyjadřuje naději, že se jednou přece všichni Židé z celého světa vrátí do Izraele.

Dokonce i deník Haarec, známý svou nekompromisní kritikou pravice, v Rivlinově případě připouští, že tento „přítel osad“ není žádným „nepřítelem Arabů“. Rivlin vytrvale usiluje o dobré soužití Židů i Arabů, v Knesetu se opětovaně zastával práv a citů svých arabských spoluobčanů: proto pro něj hlasovali i poslanci arabských stran zčásti velmi kritických vůči Izraeli. Za své vítězství ve volbách koneckonců vděčí stejnou měrou poslancům ze strany „Židovský domov“, stranící osadám, jako i kolegům z komunisticko-levicově-liberální strany „Merec“, Arabům a ultraortodoxním.

Za hranicemi znají Re´uvena Rivlina jen málo, na politické scéně své vlasti má ale široký okruh přátel, kteří si emeritního člena parlamentu velice váží. I političtí protivníci uznávají, že je to muž „věrný své zemi a skromný“, že je to - jak se říkává v jidiš - „a menš", člověk.

Rivlinovo zvolení je rozhodně příznakem nálady, kterou v létě 2014 prožívá izraelská společnost: projevuje se zde touha po „izraelijutu“ (izraelství), po nenásilném, avšak pevném přitakání k zemi Izrael a k pradávnému zakořenění židovského národa v této zemi mezi Jordánem a Středozemním mořem. To však nutně nemusí znamenat odmítání arabských spoluobčanů či dokonce nenávist k nim. Rivlin je hmatatelným důkazem, že dvoustátové řešení, toto vyhýčkané dítě, pro něž Západ ve své blízkovýchodní politice neuznává žádnou alternativu, ztrácí půdu pod nohama.

Zvolení Rivlina ukazuje, jak málo jsou už dnes izraelská společnost i politika ochotny dát se vecpat do svěrací kazajky „levice a pravice“, které na parketu udávají tón. Šimon Peres byl státník, který svým sebevědomým, poklidným, optimistickým a ke světu otevřeným postojem opět vrátil nejvyššímu úřadu židovského státu váhu a čest, jež mu náleží - zatímco jeden z jeho předchůdců skončil pro sexuální delikty ve vězení. Re´uven Rivlin je praotec národa blízký lidu, který se při své vstupní řeči nestydí za slzy a bouřlivě objímá svou milovanou ženu, když hned po volbách vchází do Knesetu se svým batohem, tak typickým pro jeruzalémské babičky, očividně překvapena pozorností, kterou jí najednou všichni věnují...

Ne - všichni Izraelci nemají Re´uvena Rivlina v lásce. Je však populární a i protivníci a kritikové mu podomácku říkají „Rubi“. Oslovení „pane Rivline“ se k němu jaksi nehodí - a na „pana prezidenta“ si halt tenhle zapřisáhlý "jerušalmí",jeruzalémec, bude muset nějak zvyknout.

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová
www.wilberforce.cz