Rabbi Ovadia Josef

Rabbi Ovadia Josef, nejvyšší rabín, odešel navždy

Přišlo snad čtyřikrát více lidí než na pohřeb "otce" palestinského lidu Jásira Arafata v listopadu 2004. Rabbimu Ovadiovi Josefovi (1920-2013) prokázalo poslední poctu 850 tisíc lidí – možná jich byl dokonce milion. Rovněž při pohřbu zavražděného izraelského ministerského předsedy Jicchaka Rabina se Jeruzaléma zmocnilo ochromení. Avšak tehdy, v listopadu 1995, šlo o obřad zorganizovaný do nejmenších podrobností, s účastí státníků a hodnostářů z celého světa. Tentokrát – 7. října 2013 – se příčinou několikahodinového ochromení hlavního města Izraele stala spontánní masová demonstrace národa. Policii i bezpečnostní složky úplně zaskočil bouřlivý nápor lidí, který propukl hned poté, co klinika Hadassa ve čtvrti Ejn kerem vydala zprávu, že "rabbi Chaim Ovadia Josef zemřel dnes ve 13,20 hod. ve věku 93 let",. Pohřeb konaný podle židovského zvyku hned v den úmrtí se stal nejmasovějším shromážděním lidí v dějinách Jeruzaléma.

Kdo byl tento muž, díky němuž se dalo na pochod tolik lidí? Někteří ho pomlouvali, že je to šarlatán, mulla, šašek, talentovaný komediant – jiní v něm naopak oslavovali "Mojžíše naší generace", "zázrak naší doby", "největšího rabbiho Izraele" či "živoucí Tóru". Premiér Benjamin Netanjahu označil Ovadiu Josefa za jednoho z "nejmoudřejších mužů našeho pokolení".

V roce 1920 se Jaakovi a Georgii Jussefovým v Bagdádu narodil syn, jemuž dali rodiče arabské jméno "Abdulláh" – "Služebník Boží". O čtyři roky později se rodina vystěhovala do země Izrael, která tehdy byla britským mandátním územím Palestina. V Jeruzalémě tento chlapec, který nyní sám sebe nazýval pouze "Ovadia" – "Služebník Páně" studoval na ješivě (talmudické škole) "Porat Josef". Rodina byla chudá a Ovadia jim musel od dětství pomáhat, aby se udrželi při životě. Učitelé brzy zjistili jeho mimořádná nadání – vždyť jako devítiletý napsal svůj první výklad Bible a ve dvaceti se mu dostalo rabínské ordinace; poté sloužil v letech 1947-1950 jako soudce na káhirském rabínském soudu. Závratná kariéra jej dovedla až k postavení vrchního sefardského rabína Izraele. Tento úřad zvaný "Ríšón le Ción" – "První na Siónu" – zastával v letech 1973-1983. Poté již nevykonával žádnou úřední funkci. V uplynulých třech letech jej veřejnost znala především jako duchovní hlavu hnutí Šas a "králotvůrce" na politické scéně moderního státu Izrael.

Co bylo tak zvláštního na tomto starci, jemuž dokázali v posledních letech rozumět pouze lidé z jeho nejdůvěrnější blízkosti? Alespoň to tvrdili, když předávali jeho poselství veřejnosti. I když byla jeho slova hebrejská, byla nezřetelná a televize k nim musela připojovat podtitulky.

Sotva který jiný jednotlivec měl v uplynulých desetiletích na izraelský stát a společnost takový vliv jako rabbi Ovadia Josef. Krom izraelského ministerského předsedy a prezidenta státu se prakticky každý, kdo v politice něco znamenal, snažil získat jeho požehnání. Při obtížných rozhodnutích, ať už šlo o to, zda zaútočit na Ïrán nebo přistoupit na výměnu zajatců, radili se politikové s rabbim Josefem. Proto nebyl novinář Anšel Pfeffer tak docela v neprávu, když psal v srpnu 2012 "Rabbi Ovadia Josef je jediný Izraelec, který může rozhodnout o tom, zda má jeho země vytáhnout do války anebo ne."

Není pochyb, že tento muž, jenž nosil brýle šeříkové barvy, zvláštní turban a třpytné roucho, byl génius s fenomenální pamětí. Jako velký učenec v oboru Tóry napsal stovky knih. Budoucí léta a desetiletí musejí prověřit, zda si jako nesporně mimořádný mistr "halachy", židovského náboženského práva, mezi velikány svého lidu, podrží trvalé místo. Ovadia Josef byl charismatickou osobností, dovedl spojit kompetentnost z hlediska obsahu s populistickým způsobem vedení. Tomu, co "maran" říkal, lid rozuměl. Titul "maran", "náš mistr", znají křesťané z Pavlova Prvního listu Korintským, který apoštol uzavírá aramejským zvoláním: "Maranatha!" "Náš Pane, přijď!" (1 K 16,22). Při slavnostních pohřebních promluvách truchlící účastníci o rabbim Ovadiovi Josefovi říkali: "Byl velký, neboť mluvil řečí lidu a nikdy se nechoval tak, jako by stál nad lidmi. Počínal si jako jeden z nich." Podle slov jeho příznivců mělo i politické hnutí, jemuž rabbi Josef vdechl život, jediný konečný cíl - vybudování světa, jehož středem je Tóra.

Ovadia Josef měl vzácné nadání vytvářet vzájemné pojítko mezi různými hnutími v židovstvu, která vlastně od sebe oddělují nenapravitelné spory. Právě on dokázal sjednotit Židy z Orientu, kteří si přinesli různé tradice ze světa sahajícího od Íránu až po Maroko. Také aškenázští, tj. evropští Židé mu prokazovali nejvyšší úctu. "Revoluční" byla však především obroda sefardské kultury a společnosti v Izraeli. Josef posloužil svému lidu, sefardským Židům, jimiž jejich aškenázští soukmenovci často pohrdali a diskriminovali je, k nové sebeúctě. Věnoval přitom mimořádnou pozornost sociálním nedostatkům, čímž si v izraelské společnosti získal mnoho nenábožnských příznivců ze všech vrstev a etnik. To vše uměl spojovat s obzvláštním důrazem na studium židovského zákona a Tóry. Pod heslem "dopomozme pradávné koruně k novému lesku" spojoval své brilantní halachické schopnosti s bojem za práva nejnižších sociálních vrstev.

Rabbi Josef nacházel odvahu k rozhodnutím, jimž se rabínské autority po staletí vyhýbaly. Platí to především o úsudcích týkajících se uznání rozvedených, vdov a nemanželských dětí. Například po Jomkipurové válce vydal mimořádné rozhodnutí, jímž téměř tisíc mladých žen, jejichž muži byli nezvěstní, osvobodil od postavení "aguny", vázané ženy, a umožnil jim se po uplynutí doby smutku znovu provdat.

Směrodatným bylo jeho rozhodnutí v sedmdesátých letech, kdy Josef povýšil "posvátnost života" nad "posvátnost země". To znamená, že zachování života jediného člověka je v případě, že se obojí střetne, důležitější než vlastnictví zaslíbené země. Umožnil tak politikům vzdát se země, pokud to zachrání život lidem. Takto schválil mírovou smlouvu, k níž patřilo vydání Sinaje Egyptu. V roce 1993 se v Knesetu jeho šest poslanců strany Šas při projednávání dohody z Osla zdrželo hlasování a stali se tak "jazýčkem na vahách", který umožnil politické jednání s Palestinci.

Svým halachickým rozhodnutím o přiznání židovství etiopským Židům jim umožnil přistěhovat se do Izraele. Josef také povolil dárcovství orgánů v případě mozkové smrti. Jako rozhodný odpůrce charismatického nadšení chasídů zdůrazňoval výklad Písma a racionální zdůvodnění soudních rozhodnutí. Tím se především sefardské židovstvo více přiblížilo životu a byl to jistě Ovadia Josef, jehož vliv jim pomohl oprostit se do značné míry od svých rituálů a pověr.

Své politické a náboženské odpůrce nijak nešetřil; navážel se do nich společensky účinnými výpady a jadrnými výroky, zvlášť ve svých večerních sobotních kázáních na závěr šabatu. Například o světských Židech řekl, že "opustili Tóru" a "stali se z nich blázni". O poslankyni za stranu Merec Šulamit Aloniové prohlásil: "V den, kdy zemře, by se měl slavit svátek". A o jejím stranickém kolegovi Josim Saridovi: "Měli by ho oběsit na padesátiloketní šibenici [jako antisemitu Hamana v knize Ester]". V uplynulém roce označil nacionalisticko-náboženskou stranu "Židovský domov" vedenou Naftalím Bennettem za "Pohanský domov" a Davida Stava, nacionalisticko náboženského kandidáta na úřad vrchního rabína při posledních volbách, za "ničemu bez Boží bázně". Ministerského předsedu Benjamina Netanjahua poctil Ovadia Josef hodností "slepé kozy" a Avigdora Liebermana otituloval jako "Amáleka" neboli arcinepřítele národa.

Není tedy divu, že například takový Abraham H. Foxman z Ligy proti nactiutrhání (Anti-Defamation League - ADL) nazývá v nekrologu Ovadiu Josefa "rabínskou postavou, která v židovstvu všechny převyšuje", načež ovšem dodává typicky po židovsku bez servítků:"Není žádným tajemstvím, že jsme se s leckterými z jeho výroků neztotožnili, protože se nám zdály nepřiměřené a jednostranné". Bezpříkladný vliv tohoto sefardského rabína spolu s jeho radikálností, pokud šlo o obsah, a zcela nediplomatickou rétorikou vedl k tomu, že v něm mnoho sekulárních a neortodoxních současníků vidělo osobnost představující nebezpečí, ba ohrožení.

Osobnost rabbiho Ovadii Josefa působí stejně zářivě jako brokátové výšivky na jeho slavnostním šatě. V roce 2005 prohlásil, že americký hurikán Kathrina je trestem za novoorleánskou bezbožnost a za nátlak Spojených států, který si vynutil ústup Izraelců z Pásma Gazy. Roku 2001 označil Araby za "hady" a "mravence". Řekl tehdy: "Je zakázáno mít s nimi slitování. Musíme na ně poslat rakety a zničit je. Jsou zlí a zasluhují prokletí." V roce 2000 vyvolal Josef rozruch výrokem, že oběti holokaustu jsou reinkarnací židovských duší, které v některém minulém životě zhřešily. Později prohlásil, že tento výrok - mimochodem shodný s židovskými mystickými tradicemi - měl pomoci nalézt teologické vysvětlení pro utrpení obětí šoy, avšak sám že je zásadně přesvědčen o tom, že "všichni mučedníci holokaustu jsou svatí a čistí lidé".

Již celá léta je jasné, že "Maran" je jedinou osobností, která udržuje ultraortodoxně-sefardskou stranu Šas pohromadě. "Rabbi Ovadia Josef vytvořil Šas"; "Josef byl Šas a Šas byl Josef"; "Teď se musí Šas sám zcela obnovit a vynalézt" - pod takovými a podobnými hesly vidí komentátoři politické otřesy, k nimž asi dojde po smrti nejvyššího rabína. Již po léta se spekuluje o tom, co by se stalo, "kdyby se Rabbi Ovadia neměl dožít sto dvaceti let". Co se stane se "stádem bez pastýře", to teď neví nikdo. Nikdo, kdo by převzal štafetu, není v dohledu. S tím, jak se bude dále vyvíjet hnutí, jehož vliv na společnost a politiku Izraele neměl v uplynulých desetiletích obdoby, to začíná být napínavé.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
www.israelnetz.com

Překlad Ivana Kultová