V úterý 23. srpna proběhla na půdě Knihovny Václava Havla beseda (pozvánku jste mohli najít tady) s ruskou disidentkou Olgou Iofe. Tato velmi zajímavá osobnost je další z řady odpůrců sovětského režimu, kteří přijali pozvání do Prahy a setkali se s veřejností při neformální otevřené besedě. Vloni jsem měl možnost poslouchat neméně zajímavého hosta, Michase Kukobaku.

Úvodem je třeba napsat, že tyto akce jsou absolutně perfektní a mně osobně pomáhají bojovat s předsudky, které vůči občanům Ruska nebo bývalého Sovětského svazu chovám. Je úžasné vidět člověka, který je skromný, chová vůči Čechům respekt, nechvástá se činy jakkoliv obdivuhodnými a moderátorka z něj musí všechno podstatné téměř páčit. Možná vám slovo disident může znít trochu jako nadávka, ale disidenti typu paní Iofe jsou zvláštní druh a nad jejich činy a morálním kreditem mnohdy zůstává rozum stát.

Olga Iofe mi přišla přesně taková – skromná, bezprostřední, nenápadná a přesto úžasná a zábavná. Kdybyste jí viděli někde na ulici, těžko by vás napadlo, že jde o ženu, která v době studií podpořila veřejně na svépomocí uspořádané minimanifestaci Československou svobodu a připomněla osobu Jana Palacha, který krátce před tím svým činem vzbudil celosvětovou vlnu solidarity s Československem a jeho usudem.

Jistě, je to obdivuhodné – umíte si představit, že se dvě mladičké studentky (druhou dívkou byla Irina Kaplunova) postaví s transparenty v roce 1969 na jedno z moskevských náměstí a začnou tiše demonstrovat? V době, kdy byl sice zlomen kult Stalina, ale v Sovětském svazu sakra přituhovalo? Paní Olga Iofe by byla pozoruhodnou osobností, i kdyby neudělala nic jiného. Tato její akce ale nebyla jediná, šířila protirežimní letáky a samozřejmě neušla pozornosti KGB. Byla zatčena, uvězněna a nakonec zavřena do psychiatrické léčebny v Kazani. Tedy na místo, kam byli uklízeni ti, kteří nesouhlasili se sovětským režimem a dali to veřejně najevo.

Tak to tehdy v Rusku fungovalo – disidenti končili v blázincích. Podvraceli režim a končili ve svěracích kazajkách pod sedativy. Paní Olga vyprávěla svůj příběh skromně, občas se pousmála nad absurditou toho co zažila. I po těch letech a mnoha podobných besedách, které absolvovala. Vyprávěla, jak si chtěla s jednou „spolupacientkou“ zahrát lodě a brzo přišla na to, že není schopna se soustředit a onu hru zvládnout. Byla nacpaná prášky a jak při besedě potvrdila, skutečně se bála, že se z toho všeho zblázní.

Když se Olga Iofe dostala z kolotoče blázinců, pokračovala dál ve své činnosti. Když se jí během besedy zeptali, proč vlastně demonstrovala, řekla, že „demonstrovala, protože nemohla nedemonstrovat“. V roce 1978 se jí po běžným peripetiích s tím spojených podařilo vystěhovat na Západ a po těžkých začátcích se z ní stala novinářka v pařížském rusky píšícím exilovém listu Ruská mysl.

Tahle nenápadná paní si pražské publikum získala skromností, nesmělostí a zároveň bezprostředností svého vyprávění. Velmi vnímavá moderátorka Michaela Stoilova jí prostě vždy jen „naťukla“ a nechala mluvit. Řeč samozřejmě přišla i na současnou situaci v Rusku. Ani Olga Iofe není mezi bývalými bojovníky proti sovětskému režimu výjimkou – k Putinovi a spol. je kritická.

Je dobře, že návštěva paní Olgy Iofe v Praze vzbudila pozornost. Rozhovor s ní se objevil hned následující den po besedě v MfD a přijal ji i ministr zahraničí Zaorálek. Pro mnoho lidí musí být velkým překvapením fakt, že rok 1968 v Československu mohl v někom z Moskvy vzbudit absolutně neočekávané emoce. Navzdory sovětské propagandě o bratrské pomoci a potřebě rozehnat kontrarevoluci.

Paní Olga Iofe měla vlastní rozum a chápala, že jde o zásah do suverenity cizího státu, a nehodlala se s tím smířit. Takových lidí bylo v Sovětském svazu málo, ale existovali. Známe třeba příběhy lidí, kteří v roce 1968 demonstrovali na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa. Jména jako Gorbaněvská nebo Fajnberg bychom si měli pamatovat, tito lidé nám dali strašně moc. Svým činem přišli o svobodu a později „bezstarostný“ život mezi miliony ostatních, mlčících Rusů.

Jestliže mnozí Češi vidí za pojmem „ruský hrdina“ vojáka Rudé armády, který osvobozuje Československo v roce 1945, já mám toto sousloví spojeno spíš s protirežimními disidenty, kteří měli nezištnou touhu nazývat události pravými jmény. I když je můj osobní pohled na Rusy značně rozporuplný (je to rozpínavý agresivní národ, znáte to...), některé Rusy prostě musím milovat. Paní Olga Iofe je ten druhý případ.