Dne 12. května 2008 brzy ráno zemřela ve Varšavě ve věku 98 let Irena Sendlerowa. V její osobě odešla jedna z nejfantastičtějších postav 20. století a jedna z největších osobností polského protinacistického odboje. Zakladatelka, vedoucí a poslední žijící členka Dětského oddělení Żegoty.

Odešla zdánlivě křehká žena, která s bezpříkladnou odvahou vyvážela přímo pod nosem nacistických hlídek židovské děti z Varšavského ghetta. Žena, která dokázala to, co bylo nad síly mnoha tvrdých, odhodlaných a odvážných mužů: prošla nejtvrdšími výslechy u gestapa, výslechy, při kterých jí mimo jiné lámali končetiny, aniž by sdělila svým trýznitelům jedinou smysluplnou informaci. A nebylo to proto, že by žádnou neměla.

Nepracovala totiž jen v terénu: byla hlavou a archivářkou dětského oddělení Rady pro pomoc Židům, známé pod zkratkou Żegota - unikátní podzemní organizace, která vznikla, aby chránila Židy před holokaustem. Byla jedinou osobou, která znala skutečnou indentitu všech klíčových osob z Dětského oddělení. V archívech, které osobně spravovala a ukrývala, byly skryty veškeré údaje o totožnosti, umístění a krycích identitách 2500 židovských dětí, které buďto sama nebo s pomocí spolupracovníků vyvezla z ghetta a rozmístila po polských rodinách a katolických klášterech. Ale nic z těchto tak cenných informací se od ní vyšetřovatelé nedověděli.

Byla odsouzena k smrti, ale pro Żegotu byla tak cenná, že podstoupila enormní riziko pokusu o její záchranu - a uspěla, když se jí podařilo podplatit dozorce, kteří jí odváželi na popraviště a dohlíželi na popravu. Při hromadné popravě se občas jedno tělo ztratí i při příslovečné německé důkladnosti - po vyléčení, oficiálně uvedená v seznamu popravených, a tudíž nežijící, pracovala až do konce války dál pro záchranu židovských dětí.

Po válce pak vykopala své archivy, obešla jedno po druhém všechny děti, které ukryla a vrátila jim jejich jméjna a informace o rodičích a dalších příbuzných. A pak se vrátila ke své práci. Byla sociální pracovnicí a učitelkou. A druhá světová válka i holokaust pro ni byly minulostí, ke které se neviděla důvod vracet. Některé děti se ji později pokoušeli hledat, ale neměly šanci. Neznaly její skutečné jméno, pro ně i pro jejich opatrovníky byla vždy jen Jolanta. Jenže pak se objevila v televizi jako vzorná pracovnice a některé z dětí ji poznaly. A stala se slavnou.

Nejzajímavější na této osobě je to, že své neuvěřitelné hrdinství a úspěchy nikdy nepovažovala za nic světoborného. Dělala prostě správnou věc, kterou považovala za svoji povinnost. Nic víc. Nerada o svých zásluhách mluvila, považovala to za přehnaně neskromné. Vždy zdůrazňovala, že spolu s ní pracovalo na záchraně židovských dětí přes dvacet dalších lidí a přehrávala chválu na všechny prosté lidi, kteří se ujaly jejích dětí. S hrdostí na polský národ často opakovala a zdůrazňovala: "Nikdy nikde neodmítli děti, které jsem jim přivedla."

Přesto se dočkala na stará kolena poct. Jad Vašem ji v roce 1965 prohlásil spravedlivou mezi národy a v roce 2003 obdržela nejvyšší polské civilní vyznamenání, Řád bílého orla. Sama si nejvíce cenila osobního blahopřání, které ji napsal papež Jan Pavel II. Dnes měla být na její počest pojmenována škola. Bohužel slavnostní ceremoniál se změnil ve smuteční. Protože odešla žena, jaké podobnou svět hned tak nespatří.