Říká se, že v Izraeli žije tolik potenciálních premiérů, kolik má tato země židovských obyvatel. Jen málokomu z nich se ale podaří do křesla ministerského předsedy usednout. Jedním z nich byl Jicchak Šamir.

Muž malého vzrůstu, ale velkého srdce. Tak velkého, že se do něj vešel celý Izrael. Přesněji: celá Země izraelská. A jsme u první otázky. Jaké má mít tato země, tento stát, hranice?

Odpověď nemůže být jiná než šalomounská. S ohledem na historickou zkušenost (a pro mnohé překvapivě také v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti 242/1967) to musí být hranice respektované a bezpečné. A o takovou vlast Šamir celý život usiloval, ba bojoval, ať působil na jakémkoli postu.

Je to neuvěřitelné, ale narodil se ještě za první světové války. Patří mezi poslední legendy "staré gardy", k nimž řadíme i nynějšího šéfa Domu prezidenta v Jeruzalémě. Šimon Peres je o osm let mladší.

Oba patřili k odlišným politickým křídlům v rámci izraelské společnosti i sionistického hnutí. Ta je ze své podstaty hluboce demokratická – židovský národ je lidem knihy, lidem myšlenek, lidem diskuse. V boji o svobodu národa a ustavení jeho nezávislého státu neexistuje jedna cesta k cíli. Bylo by to možná ideální ("v jednotě je síla"), ale tak lidská společnost obvykle nefunguje. Výjimkou není ani demokratická společnost židovská.

Zatímco Peres našel před vyhlášením nezávislosti státu své uplatnění v Haganě, Šamir působil - v rámci pluralitního modelu sionistického disentu - ve skupině Lechi. Ano, v rámci heroického zápasu židovského národa za nezávislost, který se po zkušenosti holocaustu stal existenční nutností, docházelo ke všem formám boje. Lze předpokládat, že s umrtím Jicchaka Šamira bude Lechi i jemu samotnému přičítána odpovědnost za atentáty na vysoce postavené osobnosti, které dle názoru vedení této skupiny představovaly zásadní problém. Zde jenom připomeňme, že pro Čechy představoval za války zásadní problém Heydrich. A že z Londýna vyslaní parašutisté byli označeni výrazem teroristé pouze nacistickou propagandou a jejími protektorátními přisluhovači …

Židovský národ byl tehdy ve válce. S Araby, kteří odmítali uznat jeho právo na vlastní stát na historickém území Země izraelské, a s Británií, která se musela vyrovnat se schizofrenní rolí v dějinách: měla podobu boje jak s Hitlerem, tak proti židovským národním aspiracím. Byla to válka se vším všudy – tak, jak je tomu v každé válce.

Málo se ví, že Šamir byl v této fázi svého života internován Brity v Eritreji, odkud se mu podařilo uprchnout. Z Afriky se dostal do Francie – a díky této peripetii přibyl do Izraele až po vyhlášení nezávislosti. Působil v Mossadu i privátní sféře. Jeho politická hvězda začala zářit po historickém vítězství pravice ve volbách v květnu 1977. Stal se prvním pravicovým předsedou Knessetu, o tři roky později pak stanul v čele ministerstva zahraničních věcí. V této funkci se vyznamenal dalším sympatickým počinem: úsilím o obnovení diplomatických styků s nearabskými (v případě arabských to nemělo smysl) africkými zeměmi, které je s Izraelem přerušily po jomkipurové válce z roku 1973 (podobně, jako je hromadně vypověděly, až na výjimku Rumunska, političtí vazalové Kremlu včetně Československa v roce 1967 po válce šestidenní).

Po demisi premiéra Menachema Begina se stal Šamir jeho nástupcem a v této roli se objevil i po patových volbách z roku 1984. Jeho Likud a levicový Maarach vedený dnešním prezidentem vytvořily tehdy nikoli opoziční smlouvu, nýbrž velkou koalici s rotačním modelem střídání premiérů. Šamir byl v rámci tohoto systému a volebního období šéfem kabinetu v letech 1986-1988 a pak i v dalších letech - až do prohraných voleb v roce 1992. Do těchto let spadá i První válka v Zálivu včetně ostřelování Izraele iráckými raketami. Patří k zásluhám Jicchaka Šamira, že se židovský stát ve vyšším zájmu udržení protisaddámovské koalice vzdal vojenské odvety, na kterou měl plné právo. A patří k typickým vlastnostem té části veřejného mínění, jež nepatří do tábora přátel Izraele, že na tuto skutečnost dávno a ráda zapomněla.

Osobní slovo na závěr. Je mnoho důvodů, proč jsem si Jicchaka Šamira hluboce vážil. Velice blízký je mi jeho názor, který dnes, žel, není v kurzu. Že již existujícím státem palestinských Arabů je Jordánsko. Šamir správně říká, že jordánská monarchie je nedílnou součástí toho, co bylo kdysi známé pod názvem Palestina. Opravdu – nemylme se. Termínem Palestina byla v době, kdy vznikla Balfourova deklarace, která uznává právo Židů na národní domovinu na tomto území, myšleno jak teritorium na západ, tak i na východ od Jordánu. Šamir z toho logicky dovozuje, že obyvatelé Jordánska jsou vlastně Palestinci "nelišící se svým jazykem, kulturou nebo náboženstvím a demografickou strukturou od jiných Palestinců" a dodává: "Je tedy jen dějinnou náhodou, že se tento stát jmenuje Jordánské království a nikoliv Palestinské království.

Nezávisle na Jicchaku Šamirovi jsem došel v době svého mládí ke stejnému závěru.

Za sebe tedy mohu říci: během státního pohřbu na Herzlově hoře v Jeruzalémě v pondělí 2. července 2012 se bude Izrael loučit jedním ze svých největší synů a já na dálku s mužem, jehož názory mi byly v mnohém velice blízké.

Čest jeho památce – s díky za vše, co pro moderní Izrael vykonal.