OSOBNOST: Nedoceněný Richard Nixon

Pokud si budeme chtít přečíst v médiích něco o americké politické situaci, s největší pravděpodobností se dozvíme cosi o hrůzostrašné vládě republikánského prezidenta Donalda Trumpa. Není to ovšem prvně, kdy je republikánský prezident pod tímto tlakem. Vzpomeňme si na Richarda Nixona, který byl líčen jako symbol všeho zla minimálně do počátku tisíciletí, kdy štafetu převzal George Bush ml. Vzpomeňte si jeho vykreslení ve filmu Nixon od Olivera Stona, jeho karikovanou (nutno ale uznat, že zábavnou) verzi v seriálu Futurama a konečně i líčení jeho vlády v nedávném filmu Pentagon Papers. Opravdu byl ale Nixon tak špatný prezident, jak ho líčí mediální svět?

Nixon se narodil 9. ledna 1913 v jihokalifornském městečku Yorba Linda. Jeho rodiče tam vlastnili malou farmu na citrony. Nixon, který byl hrdý na to, že se vypracoval z chudých poměrů, se nikdy neopomněl zmínit o „té nejméně prosperující citronové farmě v Kalifornii…“. Asi nebyl daleko od pravdy, protože Nixonovi ji byli nuceni prodat a jeho otec si pak otevřel benzínovou pumpu spojenou s malým obchodem s potravinami v sousedním městě Whittieru. V tomto městě rovněž Nixon ukončil střední školu a první část svého vysokoškolského vzdělání. Nixon byl závislý na stipendiu, což ho motivovalo k nadprůměrným výsledkům. Už tehdy projevoval zájem o politiku a hojně se účastnil soutěžních debat, které s přehledem vyhrával. V roce 1938 vstoupil do Republikánské strany a po válce se začal věnovat naplno politice. V roce 1940 se oženil a o dva roky později nastoupil službu v námořnictvu. Patnáct měsíců sloužil v Pacifiku.

Vrchol a (první) pád

V roce 1946 kandidoval do Sněmovny reprezentantů, kde svého protikandidáta Jerryho Voorhise s velkým rozdílem porazil. Základem jeho kampaně byla silná antikomunistická pozice. Jeho hvězda začala stoupat a v roce 1953 se pod Dwightem D. Eisenhowerem ujal viceprezidentského úřadu. Za Nixonova viceprezidenství došlo k širšímu zapojení viceprezidenta do činnosti exekutivní složky státní moci, kdy byl např. přítomen na schůzích Kabinetu a Bezpečnostní rady státu, kterým i v nepřítomnosti prezidenta předsedal. Rovněž se podílel na formování zahraniční politiky USA. Proslul svou aktivitou v Hissově aféře, která odhalila sovětské agenty ve špičkách washingtonské administrativy, což levice až do konce studené války a částečného otevření sovětských archívů považovala za mccartyhovský výmysl.

Zachovalá hlava prezidenta Nixona, která se ve fantazii tvůrců populárního seriálu Futurama stala v roce 2999 30. prezidentem Země.

Následně pokračovaly prezidentské volby roku 1960, kdy stál proti Johnu F. Kennedymu. Šlo o silně vyrovnaný souboj. O jeho výsledku nakonec rozhodla historicky první televizní prezidentská volební debata, kde podle televizních diváků byl lepší Kennedy, zatímco pro rádiové posluchače byl lepší Nixon. Argumentačně byl Nixon lepší, ale silně se potil, nebyl ani moc oholený, a na diváky tak vizuálně neudělal dobrý dojem, ačkoliv byl favoritem.

Zdálo se, že s politickou kariérou je konec. Vrátil se do Kalifornie, kde se věnoval advokacii a psaní pamětí. Pokus stát se guvernérem mu v roce 1962 nevyšel – prohrál o 300 000 hlasů. Přestěhoval se do New Yorku, kde pracoval jako právník, ale politice zůstal věrný – především neúnavnou podporou republikánských kandidátů.

Ale smrt Kennedyho a rozhodnutí jeho nástupce Lyndona Johnsona v roce 1968 otevřely Nixonovi cestu zpět – ve volbách 1968 Nixon porazil Huberta Humphreye a o čtyři roky později drtivě porazil George McGoverna. Jeho heslem bylo vrátit vládu „mlčící většině“, která byla zatlačena do pozadí kontrakulturou 60. let odmítající západní hodnoty, vlastenectví, rodinu atd. Nixon zvítězil a svou pozici obhájil znovu v roce 1972. Přebíral ale krajně nepřátelskou administrativu. Jednak cítil, že ho elity z východního pobřeží coby „burana z Kalifornie“ nikdy plně nepřijaly, jednak byla administrativa již většinově liberální a republikánskému prezidentovi nepřátelská. To v něm ovšem postupně posilovalo jeho paranoiu (ke které politici ve vrcholných pozicích obecně nemají daleko), která přitom měla jisté reálné základy. Jak říkal Woody Allen, „jste-li paranoidní, pak to ještě neznamená, že po vás nejdou“. Nixon paranoidní byl, ale skutečně po něm šli… Zde je zárodek pozdějšího skandálu Watergate –nedůvěřoval administrativě (včetně tajných služeb), byl stále více podezřívavý, a tak dal svému nejbližšímu okolí volnou ruku k tomu, aby shánělo informace po svém…

Vietnam, Vietnam…

Jeho doménou byla ale politika zahraniční. Nixon zdědil stále více nepopulární válku ve Vietnamu, kterou chtěl ukončit, ale čestně. Věděl, že pokud USA odejdou z války a přenechají Vietnam Sovětům, pak to bude jasný vzkaz, že jsou slabá mocnost bez ambicí. Význam této války byl zejména diplomatický. A tak nastupuje na scénu Henry Kissinger (poradce pro národní bezpečnost a v Nixonově druhé administrativě ministr zahraničí) s plánem „Madman Strategy“, kdy se Nixon dostává do role „šílence s prstem na spoušti“. Cílem tohoto mediálního obrazu bylo donutit SSSR, aby přiměl Severní Vietnam k příměří a zůstala tak zachována nezávislost Jižního Vietnamu. Nixon nařídil invazi do Kambodže, aby přesekl komunistické zásobovací linie masivním bombardováním Severního Vietnamu. To ovšem vyvolalo masové protiválečné demonstrace. Neustálý tlak si na něm začal vybírat svou daň, čehož důsledkem byla zjevně i jeho noční návštěva Lincolnova památníku, okupovaného protiválečnými studenty. V noci devátého května 1970, uprostřed vlny statisícových demonstrací, pocítil Nixon nutkání si svou vietnamskou politiku se svými odpůrci vyříkat. Přes nesouhlas ochranky odjel k Lincolnově památníku, kde byli shromáždění studenti, a dvě hodiny s nimi debatoval.

Hlavní ale bylo znepokojit Sověty a to se skutečně podařilo. Sovětský velvyslanec A. Dobrynin se vyráží zeptat Nixona, jak se věci mají. Nixon mu zahraje úžasného šílence, který je pro ukončení války schopen udělat cokoliv, vše nakonec podtrhne ještě Kissinger, který Dobryninovi řekne, že prezident je válkou zcela vyčerpaný, ztrácí nad sebou kontrolu a je připraven zmáčknout spoušť od nukleárních zbraní. Poté sice Moskva nepřestala podporovat Severní Vietnam, ale byl to zásadní krok pro cestu k rozhovorům o omezení strategických zbraní a uzavření úmluvy SALT v roce 1972. V lednu roku 1973 (po masivním leteckém bombardování) byl vyčerpaný Severní Vietnam nucen podepsat mírovou smlouvu. Boje ustaly a američtí váleční zajatci se vrátili do vlasti. Jenže to už byla v plném proudu Watergate. SSSR věděl, že má nyní možnost porušit smlouvu, převzít kontrolu nad Jižním Vietnamem, aniž by USA vojensky zasáhly. To se v roce 1975 skutečně stalo a plody dvacetiletého amerického úsilí o to, aby Jižní Vietnam zůstal nekomunistický, přišly vniveč. Demokratický kongres tehdy oslabenému prezidentovi USA zatrhl jakoukoliv pomoc a jihovietnamská armáda tak čelila fatálnímu nedostatku zbraní, munice či náhradních dílů.

Smíření s Čínou

Jako úplně první prezident ale Nixon pochopil, že chce-li porazit Sovětský svaz, bude muset normalizovat vztahy s Čínou, jejíž komunistickou vládu USA neuznávaly a za legitimní vládu považovaly Čankajška na Tchaj-wanu. Nixon věděl, že k poražení Sovětského svazu bude potřebovat spojence. Naprosto pragmaticky využil rozkolu mezi dvěma komunistickými mocnostmi – Čínou a SSSR. Historická cesta do Číny a navázání styků s arcinepřítelem Mao Ce-tungem bylo jedním z mála momentů jeho prezidentství, které ocenil i liberální tisk. Zajímavostí je, že prvním impulsem pro sblížení s Čínou byl ping-pong. V roce 1971 se USA a Čína – tyto dvě ping-pongové velmoci – totiž setkaly na mistrovství světa v Japonsku. Čínský národní tým si chtěl po mistrovství s Američany zahrát znovu, a proto pozval americký národní tým do Číny. Ten nakonec s požehnáním Nixona mohl odjet. Rovněž s ping-pongovým týmem do Číny vyrazil také diplomat Henry Kissinger, ten se s čínskou vládou pokoušel domluvit další návštěvu, tentokrát však už oficiální státní.

Chairman Mao Zedong met US President Nixon in Beijing on Feb. 21,1972. (Photo by: Sovfoto/UIG via Getty Images)

Další ze zásadních kroků, které Nixon udělal, bylo zrušení tzv. zlatého standardu. Ano, někdo může namítat, že zrušení krytí dolaru zlatem vedlo k výraznému znehodnocení měny, ale faktem zůstává, že zlatem krytá měna je sice stabilní, nicméně toto krytí brání ekonomickému růstu, a v 80. letech se ukázalo, že to byl krok správným směrem, protože americká ekonomika výrazně vzrostla.

Nixon také velmi tvrdě bojoval proti byrokracii. Navrhl mj. i snížení vládních resortů na pouhých osm. Jeho snahou bylo rovněž omezit byrokratický „stát ve státě“ a centralizovat svou moc, aby mohl jako prezident efektivně a pohotově čelit problémům v domácí i zahraniční politice. Tady ale narážel na demokraty ovládaný kongres – jeho bilance v domácí politice je tak spíše opačná (byl nucen skousnout třeba vnik nové megaagentury na ochranu životního prostředí EPA).

Smutný konec

Nixon nicméně nevešel do historie jako ten, kdo ukončil válku ve Vietnamu nebo usmířil USA s Čínou, ale muž, který zneužil své pozice v aféře Watergate. Před prezidentskými volbami v roce 1972 se totiž lidé pracující pro znovuzvolení prezidenta Nixona vloupali do hotelu Watergate, kde sídlil štáb Demokratické strany. Chtěli tam nainstalovat odposlechy, ale ochranka je při tom chytila. Prezident vloupání nenařídil, ale, jak se později zjistilo, snažil se věc ututlat. Jak napsal Roman Joch: „Na celé aféře je největší ironií to, že byla zbytečná. V roce 1972 byl Nixon populární a nad svým protikandidátem vyhrál v devětačtyřiceti z padesáti států USA, žádných štěnic u demokratů nebylo zapotřebí. Navíc vzhledem k tomu, že vloupání nenařídil, mohl hned, jak se o něm dověděl, své spolupracovníky odepsat, propustit a vše říct. Dovládl by do konce svého druhého období zřejmě jako populární prezident. Jenže zničily ho paranoia a přílišná loajalita ke svým spolupracovníkům.“ Nixon cítil Watergate jako pomstu liberálního tisku, kongresu a svých nepřítel v administrativě. V tom měl částečně pravdu. U demokratických prezidentů totiž tisk nad lecčíms zamhouřil oči…

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.