Přibližně rok před začátkem první ze dvou světových válek, šestnáctého srpna 1913, narodil se v Brestu v tehdejším carském Rusku Menachem Begin. Jedna z klíčových postav sionistického hnutí a novodobého židovského státu.

Vzpomínáme-li na Menachema Begina u příležitosti stého výročí jeho narození, nutně nám vytane na mysli jiný izraelský velikán. O 27 let starší David Ben Gurion.

Oba byli zapřisáhlými politickými protivníky, země se kvůli jejich vzájemným postojům několikrát ocitla na pokraji toho, co mohlo, nikoli pouze vzdáleně, připomínat občanskou válku. Každý z obou státníků reprezentoval jiný směr sionismu – se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi a důsledky. V demokratické izraelské společnosti se ale oběma, každému v jiném období, dostalo té cti být ministerským předsedou. Oba zanechali v dějinách obnoveného nezávislého státního útvaru národa Izraele nesmazatelnou stopu.

Fotografie, která ve své době obletěla svět. Zleva Begin, Carter, Sadat.

Davidu Ben Gurionovi určila historie jedinečný úkol: jeho ústy byl po dvou tisíciletích ztráty národní samostatnosti vyhlášen nezávislý židovský stát. Dějinná role Menachema Begina byla neméně unikátní: byl to on, kdo podepsal historicky první mírovou smlouvu mezi Izraelem a některým z jeho arabských sousedů. Tím se osudové politické linie obou názorově tak protichůdných osobností přece jenom protly. Neboť to, o čem Ben Gurion hovořil 14. 5. 1948, když četl text deklarace nezávislosti ("Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku ke smíru a k dobrému sousedství a apelujeme na ně, aby vzájemnou pomocí spolupracovaly s židovským národem, jenž se ve své Zemi stal samostatným."), začal jako první uskutečňovat, možná ironií osudu, právě Begin.

Podpis na první izraelsko-arabské mírové smlouvě, smlouvě s Egyptem z března 1979, není a ani nemohl být Ben Gurionův (zemřel 1973), ale Beginův. A byl to také Menachem Begin, kdo se v roce 1982 snažil o totéž s Libanonem, leč jeho tehdejší prezident Bašír Džamáíl nedokázal překročit vlastní stín. (To ale nezábranilo syrským nepřátelům míru, aby ho nedlouho po jednání s Beginem v atentátu nezavraždili.) V Beginově cestě pak pokračoval další velký muž izraelských dějin, Jicchak Rabin, který v říjnu 1994 podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem. Došlo k tomu rok poté, co on a dnešní prezident, devadesátiletý Šimon Peres, uzavřeli kontroverzní a dodnes problematickou mírovou dohodu s teroristickou Palestinskou osvobozovací organizací (PLO) vedenou Jásirem Arafatem.

S Beginovým jménem je také spojena vojenská operace Mír pro Galileu 1982, jejímž výsledkem bylo vypuzení PLO a výše zmíněného Arafata z Libanonu. Vděčnosti se za to ovšem nedočkal, ve světě pozvolna se prosazující politické korektnosti byl za sebeobranné vojenské tažení plísněn – nejen Libanonci, kterým pomohl vytrhnout trn z paty, ale také Západem; a co bylo nejbolestivější, rovněž nemalou částí izraelské veřejnosti.

Velkého pochopení se mu nedostalo ani po unikátní vojenské operaci z června 1981, kdy izraelské letecké síly vážně destruovaly irácký jaderný reaktor Osirak. Begina tehdy kritizoval ve svobodném světě kde kdo. Správně porozumět této preventivní akci, která byla zcela legitimní, neboť Irák je formálně s Izraelem stále ve válečném stavu, bylo možné o deset let později, během První války v zálivu (1990/1991). Nebýt eliminace Osiraku, nezaútočil by Irák raketami Scud na neutrální Izrael (z pohledu jeho nezapojení do této války) jako z vojenského hlediska konvenční nepřítel, nýbrž jako jaderný stát.

Menachem Begin patřil k velkým politickým postavám 20. století, a přestože při četbě následujícího vyjádření budou levičáci a pseudohumanisté skřípat zuby, byl skutečným bojovníkem za mír, který míru, přinejmenším se západním sousedem své země, také dosáhl. Nejen proto si zaslouží naši vzpomínku.

•

Odkaz:

Webové stránky Menachem Begin Heritage Center