Takový je titul pamětí tohoto legendárního našince. Kniha vyšla v nakladatelství Index v Kolíně (nad Rýnem) ještě v exilu, pouhý jeden rok před sametovým kotrmelcem, a na jejím zrodu největší zásluhu měl literát Viktor Fischl, větší část času pobývající v Izraeli a českému čtenáři spíš znám v roce 1949 přijatým jménem Avigdor Dagan. Přepilného Steinbacha přemlouval, aby se pozastavil, do ruky vzal pero nebo aby se aspoň rozpovídal a na magnetofon zaznamenal. K takovému natáčení skutečně došlo, pro Svobodnou Evropu Karel Jezdinský připravil několik vysílacích hodin, ale nic z toho vysíláno nebylo, nevíme proč.

Se Steinbachem jsem se několikrát v New Yorku jen letmo setkal a teprve jednou později, v kanadské Ottawě, došlo k důkladnějšímu seznámení a popovídání. Tehdy při příležitosti tam se konající redakční schůzky našeho dvouměsíčníku Západ se zorganizoval jakýsi vícetematický večer, kupodivu přišlo několik stovek zájemců. Josef Škvorecký něco odpřednášel, já rovněž, ale nejvíc zazářil Karel Steinbach, usměvavý, opálený pán pokročilejšího věku, lékař, porodník u americké armády (dost tedy divná specializace), stále v činné službě. Židovský uprchlík před Hitlerem, nemyslím, že se někdy oženil, ale na ženy si potrpěl velice – inu, specialista. Tehdy do Ottawy přijel s nobl dámou skvostného vzhledu a vystupování a ochoten také zaúčinkovat. Doktor porodník nás oslnil svými vzpomínkami na velikány Národního divadla, o Eduardu Vojanovi se vyjadřoval jako o "přímo gigantické osobnosti, největším českém herci všech dob" a končil dlouhým monologem ze shakespearovského dramatu.

Narodil se v předminulém století ve vesničce Střebsko poblíž Přibrami. Samí tam zemědělci, s jen jedním obchodem patřícím židovské rodině těchto Steinbachů. Měli tři dcery (z nichž dvě, jakož i většina všeho příbuzenstva zahynula za holocaustu) a jednoho syna, jenž se dostal na gymnazium na Královských Vinohradech, v třídě spolu se svým budoucícm celoživotním přítelem Ferdinandem Peroutkou. Leckoho aby překvapila informace, že v tehdejší době údajného germanizačního habsburského útlaku němčina byla školní předmět toliko nepovinný.

Žák Steinbach bažil po herecké kariéře, ale maminka – snad jako všechny maminky - z něj chtěla mít lékaře. Jím se pak vskutku stal - však lékaři mu vždy imponovali. Na univerzitu se dostal v roce 1913, čili krátce před začátkem první světové války. Ještě stihnul první rigorozum, dřív, než musel narukovat, a vojnu si odsloužil v Albánii, tehdy (a vlastně dodnes) dost primitivní, již v roli zdravotníka. Z jeho knihy vzpomínek jsem se dozvěděl, že nejen Francie, ale i Rakousko mělo své armádní nevěstince s pracovnicemi s pojmenováním "feldmatrace".

Válka pro něj skončila za rozkošných okolností: krátce před jejím koncem, jako švarný mladičký oficír strávil noc a celý příští den v náručí příslušně náruživé dámy, v radovánkách se pokračovalo celý příští den a když pak konečně vyšel na vzduch v uniformě, ono mocnářství, jemuž měl sloužit, již nebylo.

"Masarykovo Československo byl nejdemokratičtější stát a Praha nejkrásnější město na světě, to mi nikdo nevymluví" – tato slova skálopevného patriota.

Promoval na lékařské fakultě v roce 1920 a uvedl dva důvody, proč se stal porodníkem: Jednak zjištění, že příroda je důležitější než doktor, jednak že porodnictví je medicina radostná. (Nikoliv však v současných amerických podmínkách litigatious mentalitty, kdy zejména zásluhou supů advokátů se z pacientů stali potenciální žalobci a právě porodníci jsou cílem žalob - s dopadem, že mnozí své praxe raději zanechají.)

Na svět přivedl šest tisíc dětí, aniž se přestal věnovat divadlu. Však už od klukovských let statoval v Národním divadle. Tam se zejména spřátelil se Zdeňkem Štěpánkem, jehož pokládal za Vojanova nejznamenitějšího pokračovatele. Nejvíc kontaktů ale měl s Vinohradským divadlem. V kumštýřských kruzích, k nimž patřili Hugo Haas, Karel Čapek, Olga Scheinpflugová, měl vlastně víc přátel než mezi lékaři. S Olgou se seznámil v roce 1927, tři roky byla Čapkovou manželkou, pak třicet roků jeho vdovou. (Zemřela v době Pražského jara, v dubnu 1968, čili krátce před příjezdem tanků internacionálních bratří.)

Z knížky Steinbachových pamětí jsem se dozvěděl o okolnostech Čapkovy nominace na Nobelovu cenu a důvodu jejího neúspěchu. Rozhodující komise si vymínila podmínku, že cenou za laureátství musí být abstinence od záležitostí politických a takový závazek on odmítl dát.

Karla Čapka zabil Mnichov, pro Steinbacha to znamenalo konec první republiky: že jsou v životě dny, na které nikdy nelze zapomenout, a takovým dnem bylo Čapkovo umírání. Jak na Strži se strhla zlá bouřka, šel spolu s Peroutkou tahat z potoka polámané větve, nastydl se, dostal oboustranný zápal plic, což ho tehdy v době bez antibiotik do hrobu sklátilo. Bylo mu necelých padesát let.

Židovský lékař odchází do exilu v USA, kde nechtěl zakořenit. Stal se hlasatelem v rozhlase, ze druhé světové války provozoval medicínu v rámci své práce na československém konzulátě, pověřen odvody dobrovolníků. Jako první se přihlásil Rudolf Firkušný, jenže Steinbach ho schopným vojenské služby neuznal.

Spřátelil se s Janem Masarykem, jehož v dubnu 1945 doprovázel do San Franciska k založení Organizace spojených národů.

Po válce návrat do milované, avšak pozměněné vlasti, ochuzené o mnoho jeho nepřeživších přátel a příslušníků vlastní rodiny. Snažil se zjistit, co se stalo s dětmi, jimž pomohl na svět a s nimiž byl fotografován ve smíchovském sanatoriu Sanops. Nenašel žádné z nich.

Porovnával druhy, intenzitu různých strastí, kdo a kdy že se trpělo víc: Havlíček či Havel, Brixen nebo gulagy, soud s Havlíčkem či se Slánským, anarchisté tehdy, teroristé nyní. "Nezdá se mi, že tu můžeme mluvit zvlášť hlasitě o politickém pokroku," jeho slova.

Pokračovalo přátelství s Janem Masarykem. Byl u něj i v únoru 1948, zrovna čekal v předpokoji, když odcházela zlověstná návštěva v podobě sovětského velvyslance Zorina. Onu verzi údajné sebevraždy jednoznačně odmítá jako naprostý nesmysl. Kromě důvodů zpravidla uváděných dodává jeden další zásadní: příteli ministrovi, který si mu stěžoval na svou nespavost, předepsal pilulky - s důkladným varováním dodržovat doporučenou dávku, jejíž překročení by bylo fatální. Proč by člověk se sebevražednými úmysly nevolil takové řešení a dal přednost fyzicky obtížné krkolomnosti, tak jak tvrdila oficiální báchorka?

Druhá tedy Steinbachova emigrace, tentokrát s kariérou civilního lékaře u americké armády – skutečně v roli gynekologa při prohlídce žen hlásících se do vojenské služby. Všeho všudy, mamutí počet 56 000 takových dobrovolnic prošel jeho rukama.

Do penze šel ve věku 88 let, a to jen proto, že již nechtěl riskovat cestu autem z Jackson Heights do Brooklynu po dálnici obtížně zvládnutelné řidičem jakéhokoliv věku.

Jedné z největších pochval, které nejvíc si cením, se mi dostalo v New Yorku v jednu neděli, v ďábelsky horkém letním odpoledni. Měl jsem tam ohlášenou přednášku o svých čerstvých cestách v nějaké té exotické Tramtárii a právem jsem se domníval, že zájemců přijde pět a půl. Mezi nimi byl i tento pozoruhodný, unikátní tvor. A on oznámil, že kvůli mému povídání přerušil dovolenou a přijel. Stých narozenin se téměř dočkal. Zemřel v roce 1990, čili krátce po sametu, kdy mu už ale mnoho času nezbývalo.

KONEC

(Ukázka z knihy "Češi v exilu – velikáni a malikáni")