Kdo je vítězem šestnáctileté vládní éry Merkelové? Vzdělaní, bohatí a velký stát

Skončila éra Angely Merkelové. Je to banální konstatování, neboť všude se střídají vlády. Ale v Německu se střídají vlády uměřeněji než jinde a ještě uměřeněji se střídají establishmenty (éry vládnutí pravice a levice, konzervativců a sociálních demokratů). Takže ač 16 let vlády působí rekordně, v Německu to extrém není. Jestli Merkelová v něčem překonala svého mentora Helmuta Kohla, tak ne délkou vládnutí (oba po 16 letech), ale tím, že Kohl skončil po volební porážce, kdežto ona už nekandidovala, tudíž odchází coby vítězka – byť stranu CDU volebně pohřbila (získala 19 procent hlasů, nejméně v historii).

Angela Merkel

Ukažme si to na srovnání od druhé světové války. V USA se vystřídalo 14 prezidentů a 11 establishmentů. V Británii 15 premiérů a osm establishmentů. Ve Francii deset prezidentů a osm establishmentů. Ve Spolkové republice Německo jen osm kancléřů a pouhých pět establishmentů. Nejde o žebříček a pořadí. Jde o to, jak Německo těmi dlouhými úseky ovlivňuje samo sebe i Evropu.

První konzervativní establishment (Adenauer, Erhard) přinesl „hospodářský zázrak“ a vazbu na Západ. První levicový establishment (Brandt, Schmidt) přinesl „východní politiku“, uznání komunistických států, ale i růst přitažlivosti země ve světě. Konzervativec Kohl využil konec studené války a prosadil sjednocení Německa i společnou evropskou měnu euro. Sociální demokrat Schröder přinesl významné reformy trhu práce a zemi odolnost pro nadcházející turbulence. Takže se nabízí logická otázka. Co přineslo 16 let Angely Merkelové?

Neješitná, pragmatická, klidná

Odpověď nelze stlačit do stručného sloganu. Bylo by to vůči Merkelové i nefér, neboť vládla v době, kdy hlavní karty byly už rozdány. Mathias Döpfner, šéf vydavatelství Axel Springer a nápaditý komentátor, to shrnuje. Zatímco Kohl aktivně využil i utvářel dvě historické šance, Merkelová čelila krizím (od finanční přes migrační až po covidovou), takže se spíše snažila zabraňovat eskalaci historických nebezpečí. Dodávala společnosti to, co sliboval už Adenauer v hesle „Jen žádné experimenty“.

Zde odbočme. Döpfner je tradiční německý konzervativec, kapitalista a zkušený mediální lídr. Pokud tento muž shrne politiku, jež obsáhla i náhlé „vystoupení z atomu“ po havárii vzdálené deset tisíc kilometrů (Fukušima) a překotné otevření hranic běžencům, do hesla „Jen žádné experimenty“, svědčí to o rozpoložení německé společnosti i jejích elit.

Pro Döpfnera je zásadní přínos Merkelové v něčem jiném. V tom, že působila jako uklidňující pól, symbol středu a uměřenosti. Že vytěsňovala z národa to, co Němce razilo desítky let a co převzala i angličtina jako German Angst, německá úzkost. „Teď už úzkost nepociťujeme. Ať se děje cokoliv, kancléřka zůstává klidná,“ tak líčí pocit z ní. S tím se druží její neješitnost. Neješitnost, pragmatičnost a klid, těmito složkami kancléřka razila německou společnost.

Teď ovšem musí přijít nějaké „ale“. Už proto, že vše má svou cenu. A cenou za potlesk pro kancléřku a výše zmíněné pocity je fakt, že to vře pod povrchem. Rostou obavy z islamistů či z toho, že ambiciózní klimatická politika, mířící k rezignaci na růst a blahobyt, může „učinit z Německa avantgardu masochistické deindustrializace“ (Döpfner). A vře to i na povrchu. Do éry kancléřky platilo, že extremistické či radikální strany neproniknou do Spolkového sněmu. Nyní se tam usídlila AfD na stabilní hladině kolem 12 procent.

Jestli něco ilustruje společenské rozpoložení, způsob vnímání těchto nepohodlných faktů, je to ukázka z úvodníku magazínu Der Spiegel po volbách v září 2017: „Vstup AfD do Spolkového sněmu není normální – je útokem na naši liberální demokracii.“ Vida. Útokem na liberální demokracii v tomto pojetí není třeba volební podvod, ale už to, že nepohodlná strana získá tolik hlasů, že vstoupí do parlamentu.

Ano, i rozdělená společnost, polarizovaná, přitom izolovaná v málo prostupných bublinách, je dítětem éry Merkelové.

Kdo vyhrál? Hipsteři

Kdo patří mezi vítěze a poražené této éry? K poraženým patří její vlastní strana CDU, když v letošních volbách poprvé klesla pod 20 procent. A vlastně celý dosavadní establishment, který nebyl schopen složit vládní většiny jinak než formou velkých koalic.

A vítězové? Pěkně to shrnul novinář Robin Alexander, zástupce šéfredaktora listu Die Welt a autor knih o kancléřce: „Žádného šéfa vlády neuctívali vzdělaní a dobře vydělávající, ti, kteří jsou tak sytí a saturovaní, že svůj styl života dokážou zušlechtit už jen odříkáním, tolik jako Angelu Merkelovou.“

Je to pěkná definice těch, jimž se říká vítězové globalizace, progresivisté na vyšších patrech společenského žebříčku či hipsteři. Tedy typově lidé, kteří tleskali Merkelové i tomu, že jejich přání či požadavky by měl zajistit stát, ale když vyrazili k volebním urnám, hlasovali spíše pro Zelené či liberální FDP. I toto patří k odkazu kancléřky.

LN, 10.12.2021