Neviditelný pes

OSOBNOST: Japonský Schindler

Čiune Sugihara (1900-1986)

Čiune Sugihara

Píše se rok 1940. Nacisté obsazují téměř celou Evropu. Situace se zdá být beznadějná. Vyjma Velké Británie nedokáže nacistům nikdo vzdorovat. Bič svastiky zasáhl mnoho zemí a národů, ovšem nejvíce na nacistickou okupaci doplatili Židé, kteří čelili v okupované Evropě čím dál horšímu zacházení, které později vyústilo v systematické vyvražďování. Spojené státy, Velká Británie, Austrálie a mnohé latinskoamerické země odmítaly přijímat židovské uprchlíky, jen málo lidí bylo ochotno podat Izraelitům záchranou ruku. Čestné místo mezi nejstatečnějšími lidmi (Oskar Schindler, Raul Walenberg, Irena Sendlerová) zaujímá málo známý Čiune Sugihara, Japonec, příslušník země, která byla spojencem nacistického Německa. Otec chtěl mít z Čiuna lékaře, ale on projevil zájem o cizí kulturu, začal studovat angličtinu, a dostal se tak s otcem do rozepře. Otec ho tlačil k přijímacím zkouškám na medicínu, ovšem ty Čiune bojkotoval, nakonec prosadil svou a odešel studovat vysněnou angličtinu. Za nějaký čas projevil zájem o místo v diplomatických službách, konkrétně na ministerstvu zahraničí, a zakrátko se stává vysoce postaveným úředníkem ministerstva zahraničí. Své první působiště má v Mandžusku, brilantně zvládá ruštinu a němčinu a stává se expertem pro ruské záležitosti.
Ještě než začala operace Barbarossa (nacistické přepadení SSSR), snažili se mnozí Židé ze západní Evropy uprchnout do východní Evropy a pak třeba i dále. Poměry v SSSR, přes nějž museli uprchlíci přejít, byly pod Stalinovou vládou ukrutné, nelidské, přesto se Stalin prozatím systematického pronásledování zdržel. Právě v této době, na začátku 40. let, se Sugihara, již jako vicekonsul v Kaunasu v Litvě, dovídá o tíživé situaci Židů v různých zemích Evropy. Šokovaný rozsahem nacistických válečných zločinů se rozhoduje k riskantní a náročné operaci, která měla zachránit vystavením japonských víz pro co nejvíce lidí židovské národnosti a vyznání jejich životy. Jako konsul působí v Litvě v letech 1939 – 1940 až do uzavření konsulátu, když byl malý pobaltský stát přičleněn násilím k SSSR. Není bez zajímavosti, že již předtím konvertoval ke křesťanství a oženil se s Běloruskou, manželství se však v r. 1935 rozpadlo. Zejména pak v r. 1940, již s druhou manželkou, vyvinul doslova hektické úsilí na záchranu Židů.

Mezi Izraelity se rychle šíří zvěsti, že mají možnost záchrany, kterou je ochotný poskytnout Sugihara. Do Kaunasu prchají především litevští, ale i polští Židé, kteří "okusili" nacistické zacházení jako první. Situace pro ně však byla složitá, protože pobaltské země obsadili Sověti, kteří se zatím k vyhlazování neodhodlali, ale kladli byrokratické překážky, které komplikovaly úprk Židů pryč. Tisíce příslušníků Davidova národa se shromažďovaly před japonským konzulátem a v těch chvílích nastal zápas o čas. Sugihara začal denně vydávat stovky japonských víz, ale v cestě mu stáli sovětští politici, kteří požadovali "extra" víza umožňující průchod Sovětským svazem.
Japonsko, země Osy, spojenecká země nacistického Německa, Sugiharovi činnost rozhodně neusnadňovala, ba dokonce i zakazovala, ale on přesto neustal ve svém úsilí a s nasazením života vystavoval nová víza. V budově před japonským velvyslanectvím v Kaunasu se pustil Sugihara spolu se svou ženou Yukito do boje za záchranu Židů. Po dobu 29 dní, od 31. července do 28. srpna 1940 strávili manželé nekonečný čas psaním víz, den za dnem vystavovali a podepisovali přibližně 300 víz denně, neztráceli ani minutu, spali méně než 4 hodiny a k tomu museli vynaložit složité úsilí při jednání se sovětskými politiky, aby zlomili byrokratické průtahy ze strany sovětských úřadů a vyjednali uprchlíkům průjezd přes území SSSR. Po obdržení víz nastoupili běženci do vlaku, který směřoval do Moskvy a odtud posléze přes transsibiřskou železnici do Vladivostoku. Dále pak jejich cesta vedla na Kobe v Japonsku, kde zůstali po dobu několika měsíců. Nakonec byli posláni do Šanghaje v Číně, kde přežili druhou světovou válku. Ke cti zmilitarizovaného Japonska budiž přičteno, že nezasáhlo žádnými represemi proti Židům. Na příkaz japonské vlády musel však Sugihara opustit Kaunas a byl převelen do Berlína. Manželé Sugiharovi však projevili další sílu lidskosti, upozornili běžence, ve kterém hotelu budou pobývat a i zde vydávali "víza života". Traduje se, že víza vystavovali ještě v hotelu, na nádraží, ba i přímo ve vlaku, který je odvážel na nové působiště.

Deset měsíců po odchodu Sugihary z Kaunasu obsadili Litvu nacisté. Ti Židé, kterým se nepodařilo získat japonská víza, byli bez slitování zavražděni . Z předválečné litevské populace 235 tisíc Izraelitů přežilo jen 5 tisíc. Manželé Sugiharovi zachránili až 6000 Židů, některé odhady uvádějí až 10 000 zachráněných. Jejich poválečný osud však nebyl úměrný vykonanému dobru. Po válce japonská vláda propustila manžele Sugiharovy z diplomatických služeb – důsledek diplomatické neposlušnosti na konzulátě v Litvě. Jejich nejmladší syn zemřel. Poslední dvě desetiletí života dožil Čiune se svou ženou Yukito v Moskvě jako manažer obchodní společnosti. Teprve v r. 1968 se podařilo jednomu z přeživších zachráněných Židů Čiuna Sugiharu vypátrat. Krátce nato navštívil v r. 1968 Izrael a v r. 1985 obdržel od tamější vlády titul "Spravedlivý mezi národy" a bylo mu uděleno čestné občanství Státu Izrael.

Stojí za to citovat jeho odpověď na dotaz, proč riskoval kariéru, rodinu, vztah k vlasti i svůj život pro pomoc neznámým lidem jemu vzdálené kultury, tradice i vyznání. Pronesl pouze moudrost starých samurajů: "Ani lovec nemůže zabít ptáka, který se k němu obrátí pro záchranu."

Kéž by zrnka lidskosti, která tak hojně zasíval nám dosud neznámý Japonec, padla i do našich srdcí.

zpět na článek