Letos v říjnu tomu bude přesně 226 let. 15. října 1795 předjel před vrata Jezuitských kasáren v Olomouci kočár, z něhož vystoupila urozená dáma v doprovodu tří dívek – svých dcer. V kasárnách, která tehdy sloužila mimo jiné jako věznice, zavládlo vzrušení. Zejména když se roznesla zpráva, že ona sličná žena je manželkou jejich prominentního vězně generála de Lafayette, který na sebe upozornil mimo jiné právě před rokem svým nezdařeným útěkem.

Rakouské úřady totiž povolily, aby manželka sdílela se svým mužem vězení. Netušil nikdo, že se doba věznění hrdiny americké a francouzské revoluce protáhne až do září 1797. Neboť v Americe, v Anglii i ve Francii sílily hlasy požadující jeho propuštění. Leč marně. Na přání strany francouzské byl generál v srpnu 1792 v Nizozemí zajat jako politický zločinec. Aniž mohl, jak měl původně v úmyslu, odcestovat do Spojených států. Byl vězněn různě v německých věznicích, když 19. května 1794 byl převezen do olomouckého vězení. V Olomouci s ním bylo zacházeno velice špatně a není divu, že se po několika měsících věznění tento muž pokusil o útěk. Odvaha mu nikdy nescházela. Šlo o šlechtice, který se nebál postavit do čela francouzské občanské národní gardy v říjnu 1789, když se dávno předtím, 11. září 1777, vyznamenal v bitvě u Brandywinu. To byl zrovna novopečeným generálmajorem ve službách Kongresu v době boje severoamerických osad proti Anglii. A svým slavným útěkem olomouckým se nesmazatelně zapsal do historie Moravy.

Muž, který se podílel na přípravě deklarace práv občana a člověka, se totiž nevzdal. Nevzdali se ani jeho přátelé a mnoho bylo podniknuto pro jeho osvobození. Jeden z pokusů byl organizován za pomoci pětadvacetiletého německého lékaře Justuse Ericha Bollmanna dne 8. listopadu 1794 při Lafayettově obvyklé projížďce v Chvalkovicích. Ten den byl v nedalekých Dvorcích připraven kočár, který měl prominentního vězně odvézt do Slezska. Lékaři Bollmannovi pomáhal ještě Francis Huger, muž, který si velice vážil Lafayetta za jeho pomoc americkým osadníkům. Bollmann s Hugerem pomohli Lafayettovi přemoci jeho stráž, avšak při šarvátce, která vznikla, utekl jeden z koní. Proto Bollmann dal rychle Lafayettovi peníze a vyzval ho anglickou větou „Get to Hof“ - Jeďte do Dvorců, aby ujel. Lafayett to pochopil jako „Get off“ - Jeďte pryč a prchal. Postupně byl zajat Huger v lesích u Sv. Kopečku i Bollmann u Opavy. Lafayett jel sice směrem na Dvorce, nešťastnou náhodou však v dnešním Moravském Berouně odbočil na Braunseifen - Ryžoviště. V okolí obce Ryžoviště potkal koželuha Josefa Drechslera, kterého požádal o pomoc při překročení hranice. Podivně vyhlížející muž nabízející za drobnou službu koně, byl poctivému občanu podezřelý. Proto Drechsler přivedl rychtáře Josefa Richtera s dalšími ozbrojenci a prchajícího generála zatkli.

Část noci strávil Lafayette v bývalé rychtě pod kostelem, cenné stavbě z 18. století ve stylu Ludvíka XVI., kterážto budova v Ryžovišti stojí a událost dnes připomíná pamětní deska, kterou 8. listopadu 2014 instalovali nadšenci z místního okrašlovacího spolku. Kočár ve Dvorcích, který měl převézt uprchlého vězně do Pruska a dále pak z dosahu působnosti rakouských úřadů, čekal marně. A tak ještě oné noci přijela do Ryžoviště početná eskorta, rychtář Josef Richter byl veřejně pochválen za bezchybné vykonávání svého úřadu a zoufalý sedmatřicetiletý hrdina dvou revolucí, člověk bojující za svobodu všech, musel zpět do krutého vězení. Co však tehdy občané v Ryžovišti a okolí věděli o americké či francouzské revoluci.

Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier, markýz de La Fayette se narodil 6. září 1757 na zámku v Chavagnacu jako potomek vážené a bohaté šlechtické rodiny francouzské. Od 11 let studoval v Paříži, aby posléze následovala jeho závratná kariéra – jako šestnáctiletý vstoupil do vojenských služeb, o rok později se oženil z lásky s Marií Adrienou de Noailes. Tři roky poté jako dvacetiletý stoupenec lidských práv, nadšen událostmi v bojích amerických osad za nezávislost, odplul na malé lodi do Filadelfie a nabídl rebelům svoji pomoc. Stal se přítelem Washingtonovým a po dva roky bojoval po jeho boku. Poté se vrátil na rok do Francie, organizoval pomoc a v roce 1780 se opět účastnil bojů ve prospěch Spojených obcí. Pro vznik občanského amerického státu udělal opravdu nesmírně mnoho. V době francouzské revoluce po pádu Bastily 15. července 1789 byl jmenován velitelem pařížských gard a ve válce Francie s Rakouskem a Pruskem velel jedné z francouzských armád. V té době mimo jiné předkládá po vzoru americkém prohlášení o právech člověka (Deklarace práv lidských a občanských).

Jeho neklidná výbušná povaha v kombinaci s jeho nespornými vlohami vojenskými i snahami po spravedlnosti z něho udělala obdivovaného i nenáviděného politika po celý jeho život až do 20. května 1834. V jednom mezidobí, v srpnu 1792, zatkne komisaře zákonodárného shromáždění v Paříži a vystavuje se tak nebezpečí perzekuce. Ihned poté následovalo jeho zatčení v Nizozemsku.

Svobody se tento význačný muž, jehož pobyt v několika místech Moravy byl jen velmi drobnou epizodou, dočkal až 19. 9. 1797, kdy odjel z Olomouce do Hamburku, kde se ho i s jeho blízkými ujal americký konsul John Parish. Do rodné země se jeden z jejích největších synů mohl vrátit až v roce 1800. Dlužno přiznat, že po svém návratu zasáhl tento muž do politiky ještě mnohokrát. V roce 1807 ztratil ženu, do roku 1815 žil v ústraní. Za Napoleonovy „vlády stodenní“ byl místopředsedou sněmovny, po bitvě u Waterloo vyjednával v čele francouzské komise o vzdání se Napoleonově se zástupci spojenců. V roce 1824 podnikl se svým synem poslední cestu do Spojených států, kde byl přivítán s velkým nadšením. V červencové revoluci roku 1830 generál Lafayette (jak sám napsal - srdcem republikán, rozumem monarchista) pomohl na trůn vévodovi orleánskému jako opětovný velitel národních gard. To vše mu nebránilo v tom, aby se po roce jako poslanec sněmovny nepostavil kriticky k činnosti nového krále - Ludvíka Filipa. Ještě v lednu 1834 se snaží pomáhat polským uprchlíkům, když v květnu 1834 umírá.

V roce 1877 byl Lafayettovi zřízen pomník v New Yorku, v roce 1928 byla v Olomouci instalována pamětní deska připomínající jeho olomoucké zajetí. Deska, která byla dílem mladého výtvarníka Karla Lenharta, byla 9. září 1928 instalována na budově kasáren Jiřího z Poděbrad. V době nacistické okupace Olomouce byla odstraněna a zničena. Odstraňování památek na význačného muže dvou revolucí nacistickým režimem nebylo náhodné. V letech 1933-34 byly vydány v Olomouci dvě pamětní medaile, jejichž autorem byl akademický sochař Julius Pelikán, o které byl veliký zájem nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Po 15. březnu 1939 po autorských originálech medailí pátralo gestapo, které je nejen nalezlo, ale nechalo i zničit.

Když v posledních dnech druhé světové války osvobozovala americká vojska Paříž, nebyla v onom hrdém městě nejlepší situace a navíc se na různých předměstích ještě bojovalo. Dlouhá německá okupace udělala své. Velení americké armády se rozhodlo posílit ducha obyvatel Paříže a uskutečnit navzdory všem okolnostem vojenskou přehlídku osvobozenou Paříží. Američtí vojáci setřeli válečný prach, dali do pořádku své uniformy a zbraně a pokusili se udělat přehlídku skutečně tak parádní, jak jen situace dovolovala. A tak se ztichlou Paříží ozýval zvuk okovaných vojenských bot, které na pařížské dlažbě signalizovaly první chvilky svobody. V řadách vojska bylo vidět také vojáky černé pleti – i oni věděli, že kdysi dávno vybojovaná svoboda v boji amerických osad se nakonec stala zárukou toho, že i původní černošští otroci se stali občany. A najednou se v prvních řadách ozvalo skandování, nejprve tiché a nesmělé, stupňovalo se však, až nakonec celá ta pochodující masa amerických vojáků volala jako jeden muž: Jsme tady, Laffayette.

Pařížané rozuměli. Otevírali okna a mávali. Po necelých dvou stech letech se vrátili potomci těch, za jejichž svobodu mladý francouzský šlechtic málem položil život na Rhode Islandu. Jsme tady Lafayette, volali a byl to nejen dík, ale také důkaz, že historická paměť existuje.

Jestliže tedy pojedete někdy do Olomouce či do Ryžoviště, vzpomeňte si, že se zde byť zcela náhodně odehrála jedna z drobných epizod patřící k oněm světlým projevům odvěkého usilování za práva člověka naší moderní doby. Neboť jak to schválilo dne 26. 8. 1789 francouzské Národní shromáždění v Deklaraci práv lidských a občanských?

Svoboda šíření myšlenek a názoru je jedním z nejcennějších lidských práv. Každý může tudíž svobodně mluvit, psát, tisknout, s výjimkou toho, že by se jednalo o zneužití těchto svobod… Nikdo nesmí být pronásledován za své názory, jakož i náboženské vyznání… Vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo… Pro zaručení lidských a občanských práv je zapotřebí veřejné moci. Tato moc je tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž byla svěřena…

Všimněte si – kdykoli společnost tato práva znásilňuje nebo zneužívá, vždy následují značné společenské problémy končící i oběťmi lidských životů. To věděl velmi dobře i muž, který strávil nedobrovolně pět let na Moravě. Ona poslední slova o zřízení veřejné moci by se měla někde vyvěsit. Aby se někdo nevymlouval, že nebyl ve škole, když se to probíralo, jakkoli informace o smyslu a významu francouzské revoluce 1789 by měly být známy každému, kdo se uchází o úřad veřejný. Zkuste se na to oněch dnešních uchazečů zeptat, hodí se to v době předvolební. Nemusíte nám psát ani telefonovat. Jak to dopadne, víme.