Není tomu mnoho dní, kdy jsme se z různých médií dozvídali o hospitalizaci Fidela Castra a v tisku vyšlo nemálo článků týkajících se jeho blízké smrti či nástupnictví. Oproti těmto článkům bych rád stručně připomněl, jak se Castro změnil v komunistu, tedy v zastánce hnutí, se kterým měl zpočátku pramálo společného. Pokusím se pokud možno o nestranný výklad.

Fidel Castro pochází ze zámožné rodiny, po druhé světové válce se věnoval studiu práv. Roku 1955 byl propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za první, neúspěšný pokus svrhnout na Kubě diktaturu bývalého prezidenta Fulgencia Batisty. Po propuštění z vězení se spolu s bratrem Raúlem odebral do mexického exilu, kde se 25. listopadu 1956 spolu s ním, Ernestem Che Guevarrou a necelými osmi desítkami mužů nalodil, aby se na Kubě opět pokusil svrhnout Batistovu diktaturu. Castrova skupina však již byla očekávána Batistovými vojsky, díky čemuž vylodění přežilo pouhých 12 bojeschopných mužů.

Castrovi, který celé misi velel, se podařilo přesvědčit část kubánských rolníků o výhodnosti agrární reformy a tím je získat na svou stranu. Díky tomuto a díky zvyšující se podpoře z kubánských měst se Castrovy oddíly rozrůstaly a výsledkem bylo svrhnutí Batistova režimu, jež bylo dokončeno v lednu 1959 a na které by si po vylodění asi málokdo vsadil.

Již před vyloděním patřil Castro k předákům Hnutí 26. července (název podle neúspěšného útoku Castrovy skupiny na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba 26. července 1953). Paradoxní vzhledem k jeho pozdější kariéře je fakt, že členové tohoto hnutí byli hlavně buržoazního původu a dokonce i antikomunisty, protože kubánská komunistická strana je přehlížela. Fidel Castro stál v čele levého křídla Hnutí, které postupně své výhrady vůči komunistům snižovalo. V čele pravého křídla, které bylo ostře proti spolupráci s komunisty, stál Manuel Urrutia, první kubánský prezident po Castrově vylodění, který však už v červenci 1959 po konfliktu s Castrem odstoupil ze své funkce.

Castrovo rozhodnutí spolupracovat s komunisty na vládní úrovni můžeme datovat k podzimu 1959, kdy jeho hospodářské a politické kroky tuto spolupráci předurčovaly (především se jednalo o pozemkovou reformu, dále absenci parlamentu, politických stran a voleb). Důsledkem tohoto rozhodnutí byl další rozkol v Hnutí 26. července, který Castro rázně vyřešil potlačením pravého křídla.

Jeho přerod v komunistu byl dokončen poté, co začal kubánskou ekonomiku vymaňovat z vlivu USA, které ji dosud ovládaly. Spojené státy se samozřejmě svého vlivu nechtěly dobrovolně vzdát a podnikaly různá odvetná opatření. V tehdejším bipolárním světě však bylo jediným výsledkem těchto opatření vehnání Kuby do s chutí otevřené náruče Sovětského svazu.

Fidel Castro se tedy nestal komunistou z přesvědčení, ale především vlivem okolností, neboť velkorysá politická, vojenská a hospodářská pomoc od Sovětského svazu umožňovala jeho diktatuře přežít řadu let americké blokády.

autor je studentem historie