Mezinárodní organizace „Novináři bez hranic“ udělila pro rok 2009 titul „Novináře roku“ izraelské novinářce Amiře Hassové. Hassová je první žena a první Izraelkyně poctěná tímto titulem od roku 1992, kdy byl udělen poprvé. Vyznamenání se jí dostalo za zpravodajství, které posílala z Gázy v době loňského válečného konfliktu a před ním.

Před lety, když redakce Haaretzu požádala Amiru, aby sloužila jako zpravodajka listu v Gáze, nikdo ani nepomyslel na to, že v Gáze bude žít a posílat svá zpravodajství odtamtud – nikdo, kromě ní samé. Ostatní zpravodajové – všichni muži – přicházeli do Gázy (pokud to bylo možné) dvarát-třikrát za týden, bydleli však v Izraeli. Oni však přicházeli za politiky, za policajty. A předně, viděli skutečnost očima izraelských vojáků. Amira však chtěla poznat každodenní život lidí – nakupovat s místními lidmi, prožívat noční zákaz vycházek, poznat uprchlické tábory.

„Moje situace nebyla lehká, ani jako Izraelce, ani jako ženě,“ vypravuje Amira Hassová, narozená roku 1956, dcera komunisty a černohorské partyzánky. „Ovšem u palestinských úřadů to byla jistá přednost, že jsem žena: nemohli předpokládat, že jsem proti nim bojovala a že na rukách mi lpí krev. Ale jak jsem se později dozvěděla, zpočátku si mnozí mysleli, že jsem agentka izraelské bezpečnosti. Teď se mi však zdá, že už všichni vědí, že jsem samostatná novinářka – nic víc, nic míň.“

„Naproti tomu to, že jsem žena ztížilo moje společenské postavení v Gáze. Většina gázské společnosti je maskulino-centrická. Proto se mi zdálo, že jako Izraelka tady nemusím být v první řadě feministického boje. Nikoho jsem nechtěla provokovat, proto jsem dlouho chodila na setkání s šátkem na hlavě.“

Amiřin okruh známých v Gáze se brzy rozšířil. Mezi jinými se blíže sezámila s Mahmudem Abbasem (kterého po Arafatově smrti zvolili předsedou Palestinské správy), ale navázala známost dokonce i s členy Hamasu. „To se stalo tak, že jednou jsem mluvila s členy hnutí Fatah a ti mne představili mladíkovi, o němž mi řekli, že je aktivista Hamasu a zrovna studuje ve Spojených státech. Spřátelili jsme se. Jednou mne pozval ke své rodině v uprchlickém táboře. Ovšem, on je otevřenější než je běžné. Na každý pád jsem se přesvědčila, že člověk se musí zbavit všech předsudků.“

„Měla jsem i dojemné zážitky,“ říká Amira. „Lze si představit, jaké jsem měla pocity, když v noci o desáté v uprchlickém táboře se mi pokazil vůz a obklopili mne neznámí mladí lidé. A když se dověděli, že jsem Izraelkyně, začali se mnou mluvit hebrejsky, protože skoro každý z nich strávil tolik času v izraelských vězeních, že se tento jazyk naučil.“ Ovšem měla i nepříjemné zážitky. Jednou Palestinci chtěli zrušit její akreditaci, protože napsala, že palestinská vojenská správa v Gáze vyhrožuje obyvatelům a to odporuje mezinárodnímu právu. Podruhé se v Gáze zapletla s vůdci Hamasu. Tehdy už izraelské úřady vyklidily Gázu a Amira Hassová tam „proklouzla“ na nelegální lodi mírových aktivistů. Zpočátku ji nadšeně vítali, ale když poslala zprávy o činech administratívy Hamasu, vypověděli ji z Gázy.

Amira dokáže najít společný jazyk skoro s každým – vůči každému si však zachovává svůj kritický názor. „Soucítím a sympatizuji s palestinskými uprchlíky. Snad k tomu přispívá, že sama pocházím z rodiny uprchlíků: tatínka odvlekli z Rumunska, maminku-partyzánku nacisté poslali do Bergen-Belsenu.“ Často píše o bídě a utrpení Palestinců, o obětech izraelských odvetných útoků, ale netečnou ji nenechává ani osud Gilada Šalita, izraelského vojáka odvlečeného před více než třemi roky.

V roce 2002 udělili Amiře Cenu Bruno Kreiského, v roce 2003 pak Cenu svobody tisku UNESCA – k nim se nyní přidružil titul „Novináře roku“. Ale jelikož je vůči každému stejně kritická, její názory se přirozeně každému nelíbí, ani mezi Izraelci, ani mezi Palestinci. Své zkušenosti popsala v knize „Pít z mořské vody Gázy“ (to bylo oblíbené přísloví Jásira Arafata a znamená ve volném překladu – komu se to nelíbí, ať jde k čertu). Vyšla hebrejsky a byla přeložena do několika jazyků (do arabštiny zatím ne: „Palestinská společnost ještě není zralá pro přijetí občas kritického hlasu,“ říká Amira). Ohlasy knihy jsou většinou příznivé, občas spíše s výhradami. „Ale vždyť bych si vystavila špatné vysvědčení, kdyby mne ze všech stran chválili,“ říká Amira. Přece však ji těší, když ji občas pochválí. Jako například představitel „Novinářů bez hranic“, který, když v Paříži odevzdával Amiře vynamenání, takto ohodnotil její činnost: „Všechnu čest si zaslouží novinář, jenž udělá vše nejen pro zjištění pravdy, nýbrž také pro její poznání a uveřejnění.“

Tel-Aviv