Na tryzně za zavražděnou čečenskou ochránkyni lidských práv Natalii Estěmirovovou se nás ve středu na Staroměstském náměstí sešlo tak sedmdesát až osmdesát, a to tam ještě byl nezanedbatelný počet novinářů. Já vím, jsou prázdniny, je vedro, a nejspíš by bylo přišlo i pár dalších lidí, kdyby se o tom byli dozvěděli. Stejně ale ten hlouček vypadal na velkém Staroměstském náměstí malý, od orloje ho vlastně ani nebylo vidět. A rozhodně se nehemžil politiky, i když čestné výjimky se našly.

Pro většinu lidí je Čečensko strašně daleká podivná, divoká země, na kterou nemyslí, a když jim ji někdo připomene, radši se snaží rychle zapomenout. Dá se to pochopit, člověk se nerad trápí nad věcmi, kterým moc nerozumí, které ho děsí a přesto je nemůže změnit. Jenže to je právě ten omyl, myslím.

Čečensko není samostatná země, je součástí Ruské federace, a vzhledem k tomu, jak na severním Kavkaze probíhají volby, dá se ve zkratce říci, že za vládce čečenské republiky odpovídá Kreml. A měli bychom mít na paměti, že Rusko dlouho bylo a nejspíš by rádo bylo znovu hegemonem prostoru, který obýváme. Právě toto vědomí vedlo zcela nedávno řadu politiků ze střední a východní Evropy, aby se dopisem obrátili na amerického prezidenta. Dopisu se řada politiků i novinářů vysmívala, ale myslím, že neprávem; měli bychom si snad pamatovat, že kdyby nebylo Spojených států a zejména prezidenta Ronalda Reagana, nejspíš by se komunismus přes svou zoufalou ekonomickou a společenskou situaci udržel mnohem déle.

Na světě to prostě nechodí tak, že se věci dějí samy od sebe; prostor, který jeden mocný hegemon opustí, se uvolní pro jiného, a ten tam dříve či později nastoupí. Můžeme stokrát vidět chyby Spojených států, ba můžeme být - a mnozí čeští občané jsou - protiameričtí, ale neměli bychom ztrácet ze zřetele, co je alternativou amerického vlivu a záštity.

Nemůže nám ovšem samozřejmě ani být jedno, zda se v oblasti ruské zákonodárné a výkonné moci vraždí lidé pro své postoje a zcela legální činnost. Natalie Estěmirovová nepřekračovala zákony - a v tom byl právě ten háček. Čečenský prezident Ramazan Kadyrov ji nemohl prostě nechat zavřít a tak se zbavit její kritiky a oprávněných požadavků. Proto byla okázale a sprostě zavražděna. Nevím samozřejmě, zda dal k vraždě pokyn sám Kadyrov nebo zda ji schválil.

Nepochybné však je, že šlo o politickou vraždu a že ji musel nařídit někdo z mocenských orgánů Čečenska. Při tamním autoritativním způsobu vlády tedy odpovědnost nese Kadyrov, a to i v případě, že by byl o chystané vraždě vůbec nevěděl. Konečnou odpovědnost ovšem nesou nejvyšší představitelé Ruské federace, bez jejich souhlasu a posvěcení v Čečensku nikdo vládnout nemůže.

Myslím, že je v našem zcela zásadním zájmu soustavně upozorňovat ruské představitele, že vraždění nepohodlných osob pokládáme za barbarský způsob, který rozhodně nepatří do jedenadvacátého století a s nímž nemůžeme souhlasit. Nemůžeme ani mlčet, kdo mlčí, ten souhlasí a následky si pak musí přičíst sám.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6