Neviditelný pes

OSOBNOST: Diplomat ve stylu úředníka i papeže

16.3.2020

Jestliže politik, státník či veřejný činitel zemře ve věku 100 let, je to podnět pro nekrology. Ten člověk zažil tak dlouhý vývoj, jaký se na něm musel nějak odrazit. Anebo ne? Takové otázky klade skon Javiera Péreze de Cuéllar, muže, jenž stál deset let (od začátku roku 1982 do konce roku 1992) v čele OSN.

Javier Pérez de Cuéllar

Pérez de Cuéllar (19. 1. 1920 – 4. 3. 2020) nebyl zajímavý ani intelektuálním odkazem, ani velkými státnickými činy, ale spíš tím, co vše v životě i v úřadě generálního tajemníka OSN zažil. Ač s Československem nic společného neměl (nepočítáme-li čestný doktorát, který mu udělila normalizační Karlova univerzita v roce 1984), stál v čele světové organizace v době, kdy se svět rázně měnil. Kdy skončila studená válka, rozpadl se Sovětský svaz i Varšavská smlouva a na mapě se objevila řada nových států.

Jenže Pérez de Cuéllar stál v čele instituce, kterou ten vývoj poznamenal snad nejméně. A která ani neměla ambice ho nějak systémově reflektovat. OSN – hlavně Rada bezpečnosti, a zejména její stálí členové – je poslední světovou institucí, jež zrcadlí rok 1945 a uspořádání světa podle vítězů druhé světové války. Dnes to působí jako připomínka dávné historie, ale v 70. i 80. letech to byla realita. Osobnost Javiera Péreze de Cuéllar jí byla šitá na míru. Což není kritika, natož odsudek, jen konstatování faktu, že v čele organizace reprezentující téměř dvě stě států musí stát konsenzuální (někdo by řekl konformní) osobnost.

Vyhrál ten nejméně sporný

Jestli byl Pérez de Cuéllar na špičce světové organizace něčím nový, pak tím, že jako první šéf OSN zastupoval Peru a Latinskou Ameriku. Pocházel z podnikatelské rodiny v Limě, jejíž kořeny sahají až ke konkvistě v 16. století. Vystudoval práva, ve 24 letech vstoupil do služeb diplomacie, v roce 1966 to dotáhl na náměstka ministra zahraničí a o pět let později na stálého zástupce Peru v OSN.

Z toho všeho plyne, že vývoj OSN mohl sledovat již od jejího založení v roce 1945 z pozice profesionálního diplomata a státního úředníka. Že musel poznat její smysl, cíle, možnosti i pravidla fungování. A též vědět, že osobnost generálního tajemníka OSN i způsob její volby tak trochu připomíná úřad i volbu papeže hlasováním konkláve. To není samoúčelný vtípek, je to postřeh, který uvádí ve svém seriózním hesle i světová Wikipedie.

Generální tajemníci OSN mohou připomínat papeže už tím, jak zřídka se střídají. Od svého založení v roce 1945 měla OSN devět nejvyšších šéfů a po smrti Péreze de Cuéllar je naživu už jen jeden bývalý (Pan Ki-mun, 2007–2016). Za tutéž dobu se vystřídalo sedm náměstků Krista na zemi a žije také jen jeden bývalý, přesněji řečeno emeritní papež, Benedikt XVI.

Ještě podobnější mohou být okolnosti volby. Stávalo se, že soupeřili dva výrazní kandidáti na Svatý stolec a po několikeré volbě v rámci sboru kardinálů nakonec získal většinu někdo třetí, méně výrazný. Tak byl zvolen i Javier Pérez de Cuéllar do čela OSN. V roce 1981 byli favority již dvojnásobný generální tajemník Kurt Waldheim a tanzanský ministr zahraničí Salim Ahmed Salim. Jenže Waldheima vetovala Čína a Salima zase USA a tak to šlo po 16 kol. A v této situaci uspěl nenápadný Javier Pérez de Cuéllar jako nejméně sporný.

Když nastoupil do úřadu, neměl vysoké ambice. Naplňoval podmínky, že šéf OSN nesmí být ani z bloku Moskvy, ani z bloku Washingtonu a musí hovořit anglicky i francouzsky. Ale když se rozkoukal, a hlavně když Reagan s Gorbačovem dali najevo, že chtějí studenou válku ukončit, Pérez de Cuéllar dokázal i se svou úřednickou manýrou v lecčems uspět.

V nekrologu pro New York Times to shrnuje Robert McFadden. Pérez de Cuéllar působil jako z historické knihy o 19. století: nevýrazný kariérní diplomat staré školy. Ale ve svém druhém mandátu, když byly mezinárodní okolnosti příznivější, pomohl ukončit desetiletou válku mezi Irákem a Íránem, asistoval při sovětském stažení z Afghánistánu a přispěl ke zklidnění vnitřních konfliktů v Kambodži, Salvadoru a Nikaragui.

LN, 11.3.2020



zpět na článek