Zemřel zakladatel nového ruského postkomunistického státu. Boris Nikolajevič Jelcin toho stihl za 76 let hodně. Především byl vždycky originální, a tedy vnitřně svobodný. Snad právě proto nikdy nikdo před ním ani po něm neposkytl Rusům víc svobody, než právě on.

Ze stavbyvedoucího v sovětském Sverdlovsku (dnes znovu Jekatěrinburgu) se vypracoval nejen do čela ruského státu, ale až do skupiny nejprestižnějších politiků nejrozvinutějších zemí světa skupiny G8. Politikou se začal zabývat profesionálně v řadách KSSS od roku 1968. Skutečnou kariéru zahájil až po nástupu prvního negerontokratického generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova, který ho povolal do Moskvy. Jako 1. tajemník moskevských komunistů se Jelcin choval velmi neaparátnicky: jezdil do úřadu městskou hromadnou dopravou a občas po Moskvě dokonce chodil pěšky. V roce 1987 jeho spory s Michailem Gorbačovem vyvrcholily, z funkce byl odvolán. Občané ho roku 1989 do politiky vrátili: zvolili ho poslancem Nejvyššího sovětu Ruské federativní socialistické svazové republiky (RFSSR), jehož předsedou byl zvolen vzápětí poté. Počátkem 90. let se stal neoficiálním vůdcem rodícího se ruského demokratického hnutí, které se bouřilo proti sovětským krvavým zásahům zejména v Gruzii, Ázerbájdžánu a Pobaltí. Nově ustavené, tehdy tzv. „neformální“ hnutí Demokratické Rusko žádalo změny. V červnu 1991 byl jeho kandidát zvolen prvním prezidentem RFSSR. Hned v červenci 1991 ruský prezident Jelcin vystoupil z KSSS.

Vrchol politické odvahy projevil v době pokusu o státní převrat v srpnu 1991. Vzepřel se jeho organizátorům a pomohl osvobodit svého politického odpůrce sovětského prezidenta Gorbačova z Forosu, kde ho pučisti uvěznili. A hlavně: rozpustil Komunistickou stranu RFSSR. Na podzim poté začal rozpouštět SSSR podpisem bělověžských dohod. Sovětský svaz pak definitivně zanikl v prosinci 1991.

V samostatné Ruské federaci Jelcin hned začal zavádět ekonomické reformy podle plánu premiéra Jegora Gajdara. Vyvolaly odpor a za řady dalších premiérů, Viktorem Černomyrdinem počínaje, vedly k nepřehledné privatizaci a v srpnu 1998 k měnovému krachu. Podobně jako jeho sovětský předchůdce se také Jelcin brzy začal zbavovat demokratických spolupracovníků, pokud ho sami neopustil (jako později zavražděná Galina Starovojtovová). V roce 1993 nedokázal najít kompromis s parlamentem v prosazení nové ústavy, což v říjnu 1993 skončilo jeho první mocenskou krvavou tragédií. Přesto byl návrh nové demokratické ústavy, kterou předtím vypracoval ústavní výbor, referendem v prosinci 1993 přijat. Někteří kritici, zejména západní novináři, ale už tehdy namítali, že ústava je psána jen pro Jelcina a hrozí nebezpečí, že velmi široké pravomoci, které mu zaručuje, může jiný prezident velmi snadno zneužít.

Po „popravě parlamentu“ v Jelcinově okolí převládl vliv tzv. silových ministrů. Na světové scéně Rusko začalo protestovat proti rozšíření NATO na východ. Doma Jelcin v prosinci 1994 zahájil válečné tažení proti Čečensku. V srpnu 1996 první čečenskou válku ukončil chasravjurtským mírem, jeho podpis zorganizoval magnát Boris Běrezovskij, který předtím v červnu 1996 Jelcina finančně podpořil v opětovném zvolení. V okolí cara Borise pak hrály hlavní roli finanční zájmy jeho tzv. široké rodiny a jeho tajemnicí se stala jedna z jeho dvou dcer Taťjána Ďjačenko. Poté, kdy Jelcin jmenoval bývalého drážďanského rozvědčíka KGB Vladimira Putina nejdřív šéfem FSB a později premiérem, začala na podzim 1999 druhá čečenská válka. Přesně o půlnoci na Nový rok 2000 Jelcin odstoupil a úřadujícím prezidentem jmenoval premiéra Putina.

Od roku 2000 se na veřejnosti téměř neukazoval. V Kremlu se naposledy objevil vloni 1. února na oslavě 75. narozenin. Těsně předtím se jen jednou jedinkrát nepřímo zmínil, že současné Rusko se uchyluje od demokratické cesty, jakou se pokusil nastolit. Podle některých pozorovatelů se Jelcin po předání moci k vývoji ruské politiky veřejně vyjadřovat nesměl. Druhý ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin období jeho vlády často kritizoval za chaos a rozpad SSSR označil za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Sovětský prezident Michail Sergejevič Gorbačov o Jelcinovi po jeho úmrtí řekl: "Myslel si, že Rusko dokáže uskutečnit reformy snáz, když se zbaví břemene ostatních republik …, a proto přistoupil na rozpad státu."

Poprvé jsem se˙s Borisem Nikolajevičem setkala na protestních manifestačních pochodech z přelomu zimy a jara přelomového roku 1991, kdy na Manéžním náměstí kritizoval zásah sovětských vojsk ve Vilniusu a Rize. Těsně před jeho zvolením do prezidentského křesla jsme mu s přáteli v červnu 1991 nechali do týdeníku Soběsednik přeložit dánský projev Václava Havla, jmenoval se Sám proti pokušení moci. V době pokusu o státní převrat v srpnu 1991 jsem Jelcinovu hvězdnou odvahu několik dnů a nocí pozorovala v obleženém Bílém domě. V září 1991 jsem ho se skupinou novinářů provázela na cestě do Baku, Karabachu, Jerevanu a Železnovodska, na ní se snažil dokázat, že svazový prezident Gorbačov pro řešení konfliktu o Náhorní Karabach nic nedělá. Poprvé jsem viděla, jak mu činí potíž vystoupit z letadla poté, co v Baku ochutnal místní koňak… Ale car Boris se nikdy neuměl stydět a alkoholický způsob politiky zřejmě zdědil z aparátnictví v KSSS, kde byla tato forma správy státu běžná. V Alma-Atě jsem sledovala, jak společně s prezidenty 11 bývalých svazových republik ustavil Společenství nezávislých států, čímž sovětské impérium zla rozbil definitivně, zato bez jediné kapky krve. O výročí jeho zvolení do úřadu prvního ruského prezidenta mi na otázku, jak po 2 letech v nejvyšším úřadu chápe pokušení moci, odpověděl, že na jaře vzpurný parlament nerozpustil. V září 1993 ho rozpustil a v říjnu 1993 rozstřílel.

Myslím, že právě tehdy nastal první zásadní zlom a že od října 1993 se Rusko znovu začalo ubírat k zítřkům předvčerejška. Jenže bývalý komunista Jelcin nemohl mít žádnou demokratickou zkušenost z řešení politických krizí, a tak proti bolševikům v moskevském Bílém domě v říjnu 1993 postupoval stejně, jako bolševici v říjnu 1917 proti petrohradskému Zimnímu paláci. Žádný politik na Západě mu tenkrát bohužel nedokázal naznačit, že v demokratickém systému se politické spory řeší pouze soubojem slovních argumentů, nikoli zbraněmi. Od té doby se slovo demokracie v Rusku pozvolna začalo diskreditovat, liberalismus je tam dnes považován přímo za sprosté slovo a vraždy se staly běžným způsobem řešení krizí, sporů a nepohodlné kritiky. V jedné čečenské vesnici mi počátkem roku 1995 ukázali „Jelcinovu“ nohu: ruské bombardéry ji v kobercovém náletu utrhly ženě, co pásla krávy… Raněné krávy zabili a snědli. Ženu odvezli do špitálu. Doufám, že její „Jelcinova“ noha na společný pohřeb s jejím tělem, jak žádá místní muslimská tradice, po obou válkách a Jelcinově úmrtí pořád ještě, pečlivě zabalena, čeká…

Za první čečenské války 9. května 1995 car Boris velkolepě slavil 50. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Ve stylu, jaký podrobně analyzuje Elias Canetti v eseji Masa a moc, Rudému náměstí na nejvyšším místě vévodil šéf Jelcinovy ochranky Alexandr Koržakov, pod ním ruský prezident Jelcin shlížel dolů na sbírku kolegů z celého světa v čele s Billem Clintonem a Françoisem Mitterrandem; skoro nejnižší třešničku na monstrózním dortu oslav tvořil český prezident Václav Havel a hostujícím státníkům tam nikdo nezajistil ani takový detail, jakým jsou toalety… Podle brazilského přísloví se ďábel skrývá v detailu. Naposledy mi bylo Borise Nikolajeviče líto, když se v roce 1996 nechal zvolit znovu…

Car Boris projevil podobnou odvahu jako Michail Gorbačov, který se nebál začít reformu SSSR, dle tehdejšího sovětského vzoru tedy i reformu bývalého komunistického bloku; nakonec ale nedokázal zvládnout situaci, kterou jeho pěrestrojka a glásnosť (svoboda slova) vyvolaly. Boris Jelcin byl asi odvážnější, když se dokázal postavit pučistům, zajistit nekrvavý rozpad SSSR a hned poté zahájit v Rusku reformy: úrodu jejich dlouhé brzdné dráhy sklízí za vysokých cen za ropu a zemní plyn až jeho nástupce. V politice jednal zcela intuitivně, a proto mnohem víc tvůrčím způsobem. K opomíjeným Jelcinovým kladům patří to, že brzy po rozpadu SSSR pomohl ke stažení jaderných hlavic z bývalých svazových republik a za mezinárodní podpory zahájil také tzv. utilizaci bývalých sovětských jaderných raket i na území Ruska.

Chyb se dopustil možná víc než Gorby, ale kdo by v situaci, v jaké Rusko v 90. letech bylo, nechyboval? Kdo nic nedělá, nic nezkazí, říká se, ale Brežněvova stagnace toho pokazila mnohem víc. Za poslední Jelcinovu politickou chybu považuji to, že předal moc Vladimiru Putinovi. Snad se jednou přece jen dozvíme, jaká byla skutečná cena předání ruského trůnu v noci ze Silvestra 1999 na Nový rok 2000…

Hlavní předností nepřehlédnutelně mohutného a osobitého cara Borise bylo to, že dokázal veřejně přiznat vlastní chyby: za největší označil války proti Čečensku. Vedle toho, že jako první Rusům poskytl nejvíc svobody, také jako první v historii Ruska možná dokázal z nejvyšší funkce sám dobrovolně odstoupit (Michail Gorbačov byl vlastně donucen odstoupit v důsledku rozpadu státního útvaru, který řídil) a v projevu na rozloučenou se jako první vládce Ruska zcela dobrovolně dokázal svým občanům omluvit. Vlastně je tím poprosil za odpuštění. Pro Jelcinův epitaf mi proto jako nejvýstižnější připadá název knihy Vasilije Šukšina: Chtěl jsem vám dát svobodu…

ČT24, 23.4.2007

převzato z ČT24 se souhlasem ředitele zpravodajství