E-mail mě právě obohatil unikátním portrétem značného rozsahu v přítomnosti trojice poněkud, ale nikoliv přespříliš snědých mužů. Drželi plakát s nápisem s velkými písmeny STOP PŘIJÍMÁNÍ UPRCHLÍKŮ. Informace ke mně dorazila ze středomořského ostrova Kypru, kde jsem nepotkával velké množství ani cikánských ani afrických domorodců. Pod brovskými písmeny byl méně velikánský text

Čechy jsou naše a našech českých bratrů

Čmoudi zpátky do Afriky!

Vaši vzdělaní Romové

Zpozorněl jsem: nikoliv z důvodu své někdejší dávné funkce okresního soudce v západočeském okrese Stříbro koncem padesátých let, při řešení svárů družstevních zemědělců o sporné záhumenkové vlastnictví slepic a králíků. Rovněž jsem ale jako místopředseda zasedal v okresním, zcela nefunkčním výboru pro řešení cikánské (v té době ještě nikoliv romské) problematiky, než se mi podařilo od budování vědeckého komunismu ilegálně uprchnout do náruče amerických imperialistů.

Nyní k těm čmoudům: něco podobného jsem vlastně měl i ve své domácnosti: Moje manželka ve svém rodném čínském paláci jakožto dcera švýcarské matky nebyla dost asiatská. Mistní popuzené děti po ní házely kamení.

V pozdějším věku takovou zkušenost v českém prostředí částečně přece jen měla. V pražské tramvaji či metru si vedle ní opatrní domorodci raději nepřisedli, aniž ovšem věděli, že dotyčné, jaksi jinak vypadající stvoření je z nobl šlechtické familie, byť tedy je celoživotně manželsky zaangažována s plebejcem plzeňského původu. Rovněž jinak by byl zareagoval slušivě oděný penzista procházkou pražským sadem před Hlavním nádražím. Zrak mu již perfektně nesloužil, aristokratku s modrou krví si spletl s rumunskou žebračkou a začal jí lát, s urgentním doporučením, ať okamžítě zmizí zpátky domů na Balkán.

- - -

Důsledně pokroková politická levice aspoň zde v Americe zdůrazňuje své přesvědčení, že největší hrozbou, kromě ultimálního zloducha Trumpa, ovšem je oteplování naší planety. Dnes je 17. března, irský národní den svatého Patrika, nutno vyjít do ulic v zeleném oblečení. Příští týden sice započne kalendářní jaro, ale nikam nevyjdu, poněvadž už třetí den jsme zajatci sněhové bouře, před domem mám víc než metr bílého návalu. K nákupu novin se nikam nemohu dodrat, takže tedy spoléhám na televizi. Z ní jsem si ovšem ověřil, že The New York Times, někdejší zdroj objektivní solidní žurnalistiky, se ideologicky rozběsňuje, když absolventi několika nejkvalitnějšich high schools jsou přijímáni na vyšší učilitě pouze podle prospěchu a nikoliv podle preferenčních kritérií Affirmative Action, s výsledkem, že pouze 10 % černochů (Afro-Americans, ovšem) a Hispanics uspěje. A kdo je vinen? Bělošský rasismus, samozřejmě! Tak soptí důsledně levicový, zásadně politicky korektní tisk. V celém článku NYT není jediné slovo o skutečné podstatět tohoto sdělení: Naprostou většinou (50 % plus) úspěšných uchazečů jsou Asiaté! Jsou ti nejschopnější a nejpilnější. S tím ovšem ultrapokrokoví novináři mají problém, jak tyto Asiaty obviňovat z bělošského rasismu, takže o takových pachatelích se raději pomlčí. O nich v celé pasáži nepadlo ani slovo, však nutno dodržovat správnou ideologickou linii monopolu bělošského rasistického provinění.

Jako univerzitní kantor jsem poněkud obeznámen s všelijakou tvorbou výtečných mozků. Velice si vážím osobností, jako je Daniel Pipes, autor šestnácti knih, vydavatel výtečných zdrojů jako Middle East Quarterly. Změny k horšímu přisuzuje neblahému vlivu všelijakého druhu. Jako prvni jmenuje multikulturalismus, jeho relativismus, druh přesvědčení, že všechny kultury jsou si zásadně rovnocenné. Vegetariáni a lidožrouti, vsjo rovno. Druhou příčinou je druh politické levice, prezentující se způsobem, který si vysloužil oprávněné označení islamofašismus.

V roce 2007 univerzita státu Maryland v celosvětovém průzkumu veřejného mínění zjistila, že dvě třetiny muslimů dávají přednost zavedení islámských zákonů a stejná většina podporuje vytvoření jednotného globálního chalifátu. Islamismus se stal nejmocnější variantou radikální utopie tohoto století.

Ultralevicové zdroje jako týdeník The Nation ho zatracují jako „anti-Arab propagandist“. Též se dočítám, že je „posedlý nenávistí ke všemu muslimskému“, ač přitom rozlišuje islám radikální, nesmiřitelný, krvelačný, od islámu umírněšného. Například velice oceňoval kvality modernizátorů, jako byl Mustafa Kemal Atatürk.

Právě v onom hanebně zasněženém dni svatého Patricka 17. března 2017 jsem z internetu s tímto datem vylovil text tohoto autora: „The Middle East’s Most Surviving Country“ (Townhall, 17.3.2017) a jako tu nejvíc překvapivou zemi hodnotí Omán, v přemnohém se lišící od celičkého arabského světa. V porovnání s Českou republikou je téměř třikrát rozsáhlejší a pětkrát prázdnější. Oněch 2,3 milionů obyvatel (odhad z roku 1998) se skládá z 200 kmenů a oficiální řečí je arabština.

Islám má všeho všudy tři dost se lišící větve: Sunnité (90 % všech muslimů), šíité (kolem 9 %) a Ibadi (kolem 0,2 %). Omán je jediným státem na světě, kde tito Ibadi jsou většinou. Vládci Ománu se nemíchali do všemožných šarvátek Blízkého východu. Vysoká pouštní pohoří hrála svou roli, po dvě století ománský stát soupeřil s evropskými mocnostmi o kontrolu Indického oeánu. Až do roku 1964 Omán ovládal Zanzibar - tedy jediný neevropský stát kontrolující africké území.

Tato vzdálenost od blízkovýhodních problémů, íránské rozpínavosti, nemíchání se do konfliktů v sousedním Jemenu, Omán je vskutku oázou klidu, džihádistické ambice tam neexistují a není nikoho, kdo by bažil stát se bojovníkem ISIS.

Od roku 1932 do 1970 tam vládl Said bin Taimur a počínal si, slovy jednoho z návštěvníků, že „hodiny historie se zastavily někde uprostřed středověku“. V celé monarchii vznikla pouze jediná dlážděná silnice - délka šest mil, neelých deset kilometrů. Otroctví bylo legální, kouření venku na ulici bylo ilegální.

Tohoto vládce svrhl jeho syn s jménem různě slabikovaným (například Qaboos, takto píše Pipes), již 47 roků vládnoucí, ale jako modernizátor výtečně si počínající.

Započal s konstrukcí nejen rafinerie ropy, ale i s výstavbou opery. Stát světu dřív uzavřený nyní vítá zájemce. Na rozdíl od všejakých nepříjemností při pokusu nahlédnout do toho či onoho mohamedánského světa, v Ománu vystoupíte na letišti, kde s úsměvem dostanete vstupní vizum za 13 dolarů. Solidní spolehlivá publikace Lonely Planet v roce 2012 hodnotila hlavní město Muscat jako the second best in travel city in the world! Elektřina již zavedena do všech vesnic, Literacy - schopnost číst a psát - již dosáhla 91 procent, čili znamenitě víc než snad v kterémkoliv státě tohoto Třetího světa.

Zdrojem příjmu státu je ovšem ropa. Na rozdíl od tradičních islámských tradicí zacházet s ženským pokolením jako něčím hodně méněcenným ženy v Ománu tvoří téměř polovinu žactva v ústavech vyššího vzdělání. Mnohé po studiích se angažují jak v soukromém, tak veřejném sektoru, též ve funkcích jako undersecretary ve vládě.

Synátor mě informoval o zkušenostech jeho přátel, kteří se už pustili tamějším směrem k radovánkám. Nesrovnatelné to plusy v porovnání s mnohým okolním hororem.

Polovina obyvatelstva se věnuje jakémusi zemědělství, dobykářství, lovu ryb. Na vývoz jdou datle, ořechy, ryby. Vše ostatní se dováží.

Veškerá lékařská pomoc je zdarma.

Většina obyvatelstva dostává finanční podporu s ubytováním, výstavbou svých domovů.

V provozu je nejen opera, ale i Royal Omán Symphony Orchestra.

V roce 1996 vyšel quasi-ústavní dokument „The Basic Law of the Sultanate of Oman“. Politické strany tam nemají a nezdá se, že by je postrádali.

Vracím se k závěru, jak Pipes hodnotí tento hodně obtížný mohamedánský svět: Jako demokrat rozhodně nebaží po absolutních monarchiích. Ale přiznává, že na onom Blízkém východě si monarchie počínají daleko lépe, než jakékoliv regionální alternativy, počínání ideologů a vojenských oficírů.

S těmi čmoudy jsem ale vůbec nic nevyřešil.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče