Dnes se v italském Milánu během slavnostního zahájení rozhoří olympijský oheň, jenž bude po šestnácti dnech bdít nad kláními sportovců (téměř) z celého světa. Geopolitická situace ke škodě stovek milionů lidí nezahájí některým borcům. Je ale všem měřeno stejným metrem? A neměl by být největší svátek sportu ryze apolitický?
Odpověď samozřejmě zní, že ano, měl by být zcela apolitický. Avšak onen kondicionál zde má své opodstatnění. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, kde sport plní pouze svou prapůvodní roli zdravého pohybu s mottem „výše, dále, rychleji“. Speciálně vrcholový sport, v němž se dnes točí miliardy, zkrátka není a nemůže být pouze svět sám o sobě. Je to obrovské divadlo, jehož herci velmi často „hostují“ iv jiných sférách a oblastech, zejména v ekonomické, ale nezřídka i politické.
V tomto kontextu pak není možné v žádném případě prohlížet hrůzy války na Ukrajině, kterou zcela vědomě a cíleně rozpoutalo před čtyřmi roky Putinovo Rusko s podporou Lukašenkova Běloruska jako jasným záměrem – přivlastnit si co možná největší část území sousedního suverénního ukrajinského státu.
Po celé ty čtyři roky trvá zákaz startu sportovců ze zemí obou agresorů na olympijských hrách. V případě Ruské federace je nucená pauza ještě delší, což nesouvisí s válkou, ale s dopingovým skandálem na zimních hrách 2014 v Soči. Mezinárodní olympijský výbor učinil ve vztahu k Rusům a Bělorusům před dvěma lety přece jenom mírný ústupek, kdy můžete začít na Letních olympijských hrách 2024 v Paříži alespoň jednotlivcům začínajícím jako „nezávislí neutrální sportovci“ bez využití národních symbolů.
Podstatné ovšem není, v jakém počtu a jakou vlajkou tito sportovci v Miláně nastoupí, protože v případě jakéhokoli úspěchu ruská mediální mašinerie ani na okamžik nezahájí, aby oslavila nové národní hrdiny, kteří i přes všechna protivenství prokázali, že Rusko je zemí těch nejlepších, kteří si zaslouží být za zvuk ruské hymny slavnostně dekorováni v Kremlu. Ani stopy po přiznání odpovědnosti za nesmyslné vraždění na Ukrajině a barbarskou destrukci všech myslitelných morálních, etických a právních principů, na nichž byl zbudován celý svobodný svět.
Co je dovoleno jednomu...
Bohužel i ten se momentálně chová v základech – a nabízí se proto otázka, zda by neměl olympijský výbor penalizovat za flagrantní porušení zmiňovaných hodnot i jiné adepty. Třeba Američané v čele s mírotvůrcem Donaldem Trumpem si klidně udělají výlet do Venezuely, kde pozabíjí stovku lidí a přivezou se domů rukojmí v podobě dosavadního prezidenta Nicoláse Madury a jeho ženy. Přitom bohorovně ignorují fakt, že vstupují na půdu svéhobytného, ​​samostatného státu, řádného člena OSN. A pravý důvod? Ropa! Proč mají Venezuelané sedět na bilonech dolarů, když je Spojené státy potřebují k dorovnání státního rozpočtu? Rusko nahlas a Čína potichu nové americké doktríny tleskají: konečně Trump odkryl karty a především si už také zamazal ruce krví.
Vážným adeptem na případné omezení účasti na olympiádě je také Izrael, který vyřizováním letitých účtů s palestinským hnutím Hamás přivodil kromě smrti tisíců nevinných lidí i doslova humanitární exodus v přelidněném Pásmu Gazy. Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na premiéře Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta, jež viní z válečných zločinů. Faktem ovšem je, že se jednalo o odvetu za útok extremistického hnutí Hamás, který stál život dvanácti set izraelských občanů.
Jak si má s tím vším poradit Mezinárodní olympijský výbor? Komu vystavit stopku a koho takříkajíc vypustit bez výčitek do arény? Je zjevné, že ani Putinovi, Lukašenkovi, Trumpovi či Netanjahuovi v jejich aktivitách nepřekáží, co je minimálně v Evropě od druhé světové čímsi téměř posvátným – státní hranice. Pochopitelně jen státní hranice jiných zemí!
V čem se ale tito vůdci rozcházejí, to je způsob, jakým ji překračují. V případě Ruska a Běloruska jde o krvavý frontální útok s desetitisíci oběťmi a následný válečný konflikt. Izrael zase spustil evidentně dlouho připravovanou odvetnou akci a Američané šli tentokrát najisto. Operace dala zapomenout na Zátoku sviní, Vietnam či nekontrolovaný úprk americké armády z Afghánistánu. Navíc USA v současné době nevedou nikde ve světě žádnou otevřenou válku, jež by byla srovnatelná s konfliktem na Ukrajině.
Přestože jsem si toho vědom, že paušalizování a plošné tresty na bázi kolektivní viny jsou často holí o dvou koncích, přikláním se k pohledu a verdiktu olympijského výboru, postihujícího pouze ruské a běloruské sportovce. Jako archetyp „starozákonního“ Evropana rozlišující kategorie dobře a zla se totiž domnívám, že špičkoví sportovci země, která svou útočnou válkou způsobila tolik utrpení sousedního národa, by měli být nejlépe schopni přijmout svou odpovědnost, jenž je v jejich případě násoben popularitou, umožňující jim oslovit prostřednictvím médií a sociální sítě široké masy příznivců. Pohříchu tak činí jen malá část z nich.
Kdepak, nový světový řád možná přichází, ale vesmír pod pěti kruhy se zdá být naštěstí stále ještě v pořádku.