Tak ne třídenní speciální vojenská operace, ale tři roky trvající válka, jejíž konec je v nedohlednu. Tři dny po televizním vystoupení Vladimira Putina z 21. února 2022 Rusko brutálně napadlo Ukrajinu.

Bez ohledu na to, co dnes říká americký prezident, válku začala a agresorem je Ruská federace, nikdo jiný.

Zmíněný televizní projev šéfa Kremlu nevěstil nic dobrého. Už proto, že téhož dne vstoupili ruští agresoři na území východní Ukrajiny. Putin ve svém vystoupení řekl: „Znovu zdůrazňuji, Ukrajina pro nás není jen sousední zemí. Je nedílnou součástí naší vlastní historie, kultury, duchovního prostoru.“ A o něco později: „Je také důležité pochopit, že Ukrajina ve skutečnosti nikdy neměla stálou tradici své skutečné státnosti.“ V kontextu tehdejších událostí zněly tyto věty víc než děsivě. Byla to směs chucpe, arogance, nestydatosti. My starší pamatujeme Brežněvovu doktrínu (o omezené suverenitě režimů pod kremelským jhem); zmíněnou řeč kremelského vůdce jsem nazval Putinovou doktrínou. A ptal jsem se sám sebe, jaká by měla být tradice ukrajinské státnosti, aby Putin neměl důvod brousit si na svého souseda zuby. (Odbočka: Nejsou Trumpovy teritoriální výpady vůči suverénní Kanadě něčím podobným?) Historie, která je ve východní části Evropy obzvláště komplikovaná a turbulentní, nemůže přece být důvodem k agresi. Nota bene při jednostranném, křiklavě účelovém výkladu. I když… Něčeho podobného jsme byli svědky předtím, než jiný agresor začal zabírat naši vlast. Nejprve pohraničí, pak zbývající území českých zemí.

Putinovo expanzivní počínání - hovořím o invazi ruské armády na východě Ukrajiny, nikoli o 24. únoru 2022 – bylo studenou sprchou i pro některé z těch politiků, kteří s ním udržovali možná až nadstandardně přátelské vztahy. Tehdejší prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro MF DNES, pořízený ve středu 16. února, řekl, že podle jeho názoru žádná válka nebude, protože „Rusové nejsou blázni, aby se pouštěli do operace, která jim přinese více škody než užitku“. Ovšem už 21. února se Rusové do operace (která jim podle českého prezidenta „přinese víc škody než užitku“) pustili a o den později jsme si na hradním webu mohli přečíst prezidentovo konstatování, že vstup ruských vojsk na území separatistické Doněcké a Luhanské lidové republiky zvyšuje riziko vojenského konfliktu a naopak snižuje naději na diplomatické řešení“. Miloš Zeman se dostal do prekérní situace. Asi jako Chamberlain 15. března 1939. Nelibost vyjádřil také Václav Klaus se svým Institutem. Ve stanovisku vydaném 22. února 2022 sdělili, že se cítí Putinem poškozeni (a to, znovu opakuji, nehovoříme o agresi z 24. února 2022). Tak se „po léta snažili vysvětlovat komplikovanost vnitřní ukrajinské (ale i ruské) politické, ekonomické a národnostní situace i nelehkých historických kontextů“ – a dočkali se pouze vojenského vpádu na území suverénního státu. Leč nezdá se, že by se z toho poučili.

V roce 1938, poté, co bylo Německu postoupeno československé pohraničí, to vypadalo, že žádná válka nehrozí. Chamberlain „zachránil mír“. Dokonce ani po Hitlerově agresi proti zbytku českých zemí několik měsíců válka v Evropě nezuřila. Kdo se tím utěšoval, byl 1. září 1939 krutě vyveden z omylu.

My, kdo zaujímáme vůči Putinovu Rusku nanejvýš obezřetný postoj, jsme ovšem 24. února 2022 překvapeni být nemohli. Já osobně jsem byl paradoxně naštván sám na sebe, že jsem se nemýlil: kdybych se mýlil, byl by dnes na Ukrajině mír. Ovšem s vědomím toho, co 21. února 2022 řekl Putin ve zmíněném projevu a co se toho dne stalo, jsem o den později na Neviditelném psu napsal: „Na východě Evropy se dnes neválčí (v klasickém smyslu toho slova). To ale neznamená, že se nezačne válčit zítra, pozítří, prostě později. Kéž by se válčit nezačalo, ale věříte Putinovi?“

Po třech letech
Co se změnilo? Do Bílého domu nastoupil nový prezident a s ním, zdá se, i nový vztah americké administrativy ke kremelskému vládci. Trump v inaugurační řeči uvedl, že jeho ambicí je stát se mírotvůrcem a sjednotitelem; takový má být jeho odkaz, na který bude nejvíc hrdý. Kacířsky mě napadlo, že jde o to, zda bude mírotvůrcem ve stylu Chamberlaina nebo Churchilla. Zatím spíše připomíná toho prvně jmenovaného. Nejsem sám, kdo si to myslí. Izraelský politický analytik Amotz Aza-El v článku „Donald Trump je nový Neville Chamberlain“ publikovaném 21. února v The Jerusalem Postu píše o odklonu Trumpovy administrativy od 80leté americké politiky mít se před Ruskem (včetně SSSR) na pozoru. Zaznamenává změnu směru: od konfrontace s ruskou agresí obrat o 180 stupňů.

Co to může znamenat? Amotz Aza-El připomíná. Truman a jeho nástupci se zaměřili na zadržování imperialistického tažení Moskvy. Nixonova politika uvolnění s ČLR měla za cíl oslabení SSSR. A Reagan vznesl v Berlíně morální požadavek: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.“ Toto vše Trump nyní opouští o otáčí kormidlem: Rusko je dobré, Evropa špatná. Je to zjednodušení, ale takový dojem americká politika uplynulého měsíce zanechává. Amotz Aza-El si nebere servítky: „Harry Truman, Richard Nixon a Ronald Reagan se obracejí v hrobě.“ A předkládá neblahou prognózu, kam až by mohlo ustupování Putinovi zajít. Získá-li Moskva východní Ukrajinu a Krym, Číňané si řeknou: když Rusko mohlo dostat Krym, proč bychom mi nemohli mít Tchaj-wan. Podobně Turecko. Až uvidí, že ČLR bylo umožněno obsadit Tchaj-wan, řekne si Ankara, proč bychom my nemohli mít Kypr. A samotný Putin bude moci přistoupit k obnově sovětského impéria. Najde záminku k útoku na oslabenou Ukrajinu a poté se vrhne na pobaltské státy. Svobodná část Evropy přijde o své boční křídlo, zatímco politologové na Západě budou vášnivě debatovat o analogii s německou invazí do Československa. A pak přijdou novináři a zeptají se Donalda Trumpa: „Pane prezidente, vy jste nová verze Nevilla Chamberlaina?“ A vůdce svobodného světa odpoví: „A to je kdo?“

Zní to až příliš fantaskně, aby to mohla být pravda. Ale jako varování to za vážné zamyšlení rozhodně stojí.

Připraveno exkluzivně pro Neviditelného psa.